Zdroj: Shutterstock
Zákoník práce dosud takzvaný home office nijak detailně neupravoval. Zkušenosti s lockdowny za časů pandemie, kdy nebyly podmínky práce z domova podrobně řešeny, vedly ministerstvo práce a sociálních věcí k tomu, aby v chystané novele zákoníku nastavilo jasná pravidla.
Takzvanou práci na dálku nemůže zaměstnavatel podle stávající právní úpravy jednostranně nařídit. Zákoník práce totiž říká, že „závislá práce je vykonávána na pracovišti zaměstnavatele nebo jiném dohodnutém místě“. Musí tedy existovat dohoda. A to buď separátní, anebo formou zvláštního ujednání přímo v pracovní smlouvě. V obou případech musí být dohoda písemná. Výpovědní doba pro dohodu o práci na dálku má být pro obě strany patnáctidenní, neujednají-li si to zaměstnavatel se zaměstnancem jinak.
Ohledně místa výkonu práce na dálku nepřináší návrh novely výslovná omezení. „Mělo by platit, že domácké pracoviště, tedy konkrétní místo výkonu práce odlišné od pracoviště zaměstnavatele, by mělo být k výkonu práce způsobilé a splňovat veškeré požadavky na výkon bezpečné práce, hygienické standardy a oblast požární ochrany,“ říká advokát David Borovec z advokátní kanceláře Borovec Legal.
Návrh počítá s tím, že v určitých situacích bude zaměstnavatel smět výkon práce na dálku nařídit. Ale jen tehdy, když to stanoví opatření orgánu veřejné moci podle jiného zákona – například v době epidemie – a jen na nezbytně nutnou dobu. V takových případech by se pak už neuzavírala zvláštní písemná dohoda.
„Zaměstnanec je povinen na výzvu zaměstnavatele bez zbytečného odkladu písemně určit místo, na kterém mu zaměstnavatel práci na dálku může nařídit,“ zní návrh příslušného ustanovení. Pokud zaměstnanec takové způsobilé místo pro výkon práce na dálku nemá, nebude možné mu ji ani nařídit.
Zaměstnavatel je povinen platit náhradu nákladů vznikajících zaměstnanci při výkonu práce na dálku. Vyplývá to i z dosavadního znění zákoníku práce: Takzvaná závislá práce (zaměstnání) je práce vykonávána na náklady zaměstnavatele.
„Otázkou v minulosti nebylo ani tak to, zda je zaměstnavatel povinen zaměstnancům hradit veškeré náklady spojené s výkonem práce z domova, jako spíš to, jak tyto náklady vypočítat,“ říká advokátka Klára Rücklová z advokátní kanceláře GHS Legal.
Vzhledem k tomu, že výpočet náhrady nákladů je v praxi často příliš složitý a nákladný, ministerstvo přichází s variantou paušálu. Zaměstnavatelé by pak mohli buď uhradit náklady ve skutečné výši, anebo náhradu zaplatit paušálně.
Podle novely se paušál neposkytne automaticky, ale jen tehdy, pokud si to obě strany písemně sjednaly, anebo to tak zaměstnavatel stanovil vnitřním předpisem. Tak, jak je paušál navržen, ovšem nemusí být tou nejvýhodnější variantou.
Neobsahuje totiž veškeré náklady, které by zaměstnanci mohly vzniknout. „Chybí zde třeba náklad na internetové připojení a opotřebení nábytku,“ říká Gabriela Donati z advokátní kanceláře Donati Legal.
Tyto náklady by musel zaměstnanec, který se dohodl na paušálu, nadále prokazovat. „Zůstává proto otázkou, zda zaměstnavatelé raději nebudou preferovat stávající model bez takzvaného paušálu, kdy by zaměstnanec měl i nadále nárok pouze na náhradu jím uplatněných a prokázaných nákladů vynaložených při práci na home office,“ doplňuje David Borovec.
Náhrady musí zaměstnavatel vyplatit ve výplatním termínu. Jelikož náhrada není součástí mzdy, nepoléhá zdanění ani odvodům.
Zatímco v původním návrhu novely zákoníku práce měli někteří zaměstnanci na práci na dálku nárok (pakliže by pečovali o dítě mladší 15 let anebo osobu závislou na pomoci jiného), v současné verzi už home office nárokový není.
Ministerstvo původně navrhovalo, aby zaměstnavatel měl povinnost vyhovět žádosti uvedené skupiny zaměstnanců o home office, nebrání-li tomu vážné provozní důvody nebo povaha vykonávané práce. S návrhem ale narazilo.
„Pokud by práce na dálku byla nároková, jednalo by se v těchto případech o zcela mimořádnou finanční i administrativní zátěž pro zaměstnavatele,“ napsala v připomínkách Hospodářská komora ČR. „To by v praxi znamenalo, že téměř u všech zaměstnanců pracujících v administrativě nebude možné jejich žádost na práci na dálku odmítnout,“ upozornily také zaměstnavatelské svazy. Navrhovaná úprava by se tak dotkla skoro všech zaměstnavatelů, a to ve velkém rozsahu. S nově nastoupivšími zaměstnanci by zaměstnavatel neměl dostatečný kontakt, možná by je nezvládl ani řádně zaučit.
Od nárokového home office tak ministerstvo po vlně kritiky upustilo. V návrhu, který teď posílá na vládu, už s nárokem nepočítá. Zároveň se v novém znění snižuje věk dítěte u zaměstnanců pečujících o dítě na devět let (minimum požadované evropskou směrnicí je osm let).
Evropská směrnice nestanoví, že by členské státy měly zakotvit nárok na práci na dálku. Pečujícím zaměstnancům však mají umožnit „pružné uspořádání pracovní doby“, kam lze mimo jiných nástrojů zařadit právě i home office.
Pokud pečující zaměstnanec podle návrhu novely požádá písemně o výkon práce na dálku, nemusí zaměstnavatel žádosti vyhovět. Případné zamítnutí ale musí písemně odůvodnit, jako ostatně celou řadu rozhodnutí. Tuto ryze formální povinnost kritizují zaměstnavatelské svazy – zvýší náklady zaměstnavatelů, ale zaměstnancům prakticky nepomůže.
Sdílejte článek, než ho smažem
