Žaloba určení vlastnictví

Dobrý den,
děkujeme, že jste využil služeb naší poradny a k Vašemu dotazu nám dovolte sdělit následující:

Váš dotaz by bylo třeba konkretizovat, neboť v rámci dědictví platí zásada, že při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele. V této věci bychom tedy potřebovali bližší informace k dědictví v roce 1949 resp. 1989. Obecně se dá předpokládat, že v roce 1949 se dědictví mj. řídilo císařským patentem č. 208/1854 ř. z., a Obecným zákoníkem občanským, z čehož je možno dovodit, že dědické řízení podle předpisů platných a účinných v den smrti skončilo okamžikem vydání odevzdávací listiny dědicům (dědici). Plyne to zejména z § 179 císařského patentu č. 208/1854 ř. z., jenž stanoví, že nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní jmění dříve neznámé, buďtež dodatečně o něm provedena potřebná úřední jednání, a zejména učiněna opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při tom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání. Dobová judikatura též vázala skončení dědického řízení k vydání odevzdací listiny. Tak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1939 (Vážný 17239/1939) se uvádí: Ježto se objevilo nové jmění a odevzdací listina nebyla dosud vydána, takže pozůstalostní řízení dosud nebylo skončeno, bylo nutno pokračovati v projednávání pozůstalosti nehledíc na dědickou dohodu již uzavřenou. Z toho se jednoznačně podává, že byla-li odevzdací listina vydána, je dědické řízení skončeno. Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1923 (Vážný 3172/1923) se praví: Projednáním a odevzdáním pozůstalosti vykonal soud úkol vložený naň zákonem. Důkazem toho jsou §§ 179 a 180 pat. o nesp. říz. z roku 1854 a § 823 obč. zák., dle nichž ani jmění, nově se vyskytnuvší, ani silnější dědické právo třetí osoby nemůže býti důvodem k zrušení provedeného již řízení pozůstalostního a opětného projednání pozůstalosti. Předpokládáme tedy, že v roce 1949 skončilo dědictví odevzdáním pozůstalosti a byla vydána odevzdací listina. Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu § 179 císařského patentu ze dne 9. 8. 1854, přijatého zákonem č. 218/1854 Říšského zákona, ve spojení s § 819 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB) stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden a jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově vyšlé jmění dosavadním dědicům neodevzdává, neboť pozůstalost je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený. Vydáním odevzdací listiny tedy bylo dědické řízení pravomocně skončeno. V roce 1949 v platné právní úpravě byly upraveny dědické žaloby, tedy právní institut, jehož mohl použít ten, kdo se domníval, že má lepší nebo stejné dědické právo než dědic, jemuž byla pozůstalost odevzdána. Jakmile totiž byla doručena odevzdací listina a řízení o dědictví bylo skončeno, nejednalo se nově o pozůstalosti ani v případě, že se objevil pravý dědic, nová závěť zůstavitele nebo další majetek. V této souvislosti je třeba rozlišovat žalobu dědickou, tedy žalobu na vydání dědictví jako celku nebo podílu na něm, od žaloby vlastnické, tedy žaloby na vydání určité věci z dědictví, ve které někdo třetí uplatňoval své vlastnické právo proti dědici, který nabyl děděním s odkazem na odevzdací listinu. Pokud byla pozůstalost soudem odevzdána, nebylo již možné, aby někdo podal dědickou přihlášku. Pravý dědic se mohl domoci dědictví jen dědickou žalobou, jejímž cílem bylo vydání dědictví jako celku nebo podílu na něm. Promlčecí lhůta k podání dědické žaloby činila 30 let a počínala běžet ode dne úmrtí zůstavitele. V České republice byl v roce 1950 a 1964 přijat občanský zákoník, který byl přizpůsoben společenským poměrům upřednostňujícím kolektivní vlastnictví před vlastnictvím soukromým. V roce 1989 bylo tedy dědictví upraveno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Je pravděpodobné, že v rámci dědictví v roce 1989 platilo, že pokud v řízení o dědictví bylo dědictví potvrzeno někomu, komu být potvrzeno nemělo, tedy tzv. nepravému dědici, může se oprávněný dědic, tedy ten, kdo skutečně měl být dědicem, ale nebyl účastníkem dědického řízení, proti nepravému dědici domáhat, aby mu dědictví vydal. Toto právo se ale promlčuje. Promlčuje se ve lhůtě do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí, kterým se skončilo dědické řízení. Takže v rámci této lhůty je nutné právo proti nepravému dědici uplatnit u soudu. Pokud se stane, že v mezidobí nepravý dědic majetek, který byl

předmětem dědictví, např. prodal, pak má oprávněný dědic právo se domáhat, aby mu za to vydal peněžitou náhradu.

Pro hlubší právní analýzu, kterou lze poskytnout pouze na základě úplné znalosti daného případu a faktického stavu věcí, a popřípadě vyhotovení relevantní dokumentace, či kompletní zastoupení, nás neváhejte kontaktovat na níže uvedené emailové adrese. Rádi Vám s Vaším problémem pomůžeme.

Lefensor, s.r.o.
Your reliable partner
E-mail: info@lefensor.eu
Web: www.lefensor.eu