Zdroj: Shutterstock
Soudní dvůr Evropské unie zrušil ustanovení, podle kterého mají být evidence skutečných majitelů firem v členských státech veřejně přístupné. Posuzoval dva případy z Lucemburska, kde místní soudy odmítly znepřístupnit některé osobní údaje o fyzických osobách – skutečných vlastnících řady právnických osob.
„Jeden ze stěžovatelů argumentoval tím, že z obchodních důvodů často jezdí do nestabilních zemí s vysokou mírou kriminality a že jeho uvádění v seznamu skutečných majitelů zvyšuje riziko únosu nebo jiného útoku. Ve druhém případě dotčená právnická osoba argumentovala proti zveřejnění svého skutečného majitele v tom smyslu, že takto nastavený neomezený přístup je v rozporu s Listinou základních práv Evropské unie a některými ustanoveními obecného nařízení o ochraně osobních údajů,“ vysvětluje František Nonnemann, konzultant v oblasti ochrany osobních údajů a compliance a člen Výboru Spolku pro ochranu osobních údajů.
Podle listopadového rozsudku Soudního dvora EU je ustanovení unijní směrnice AML proti praní špinavých peněz, podle něhož musí být informace o skutečných majitelích vždy k dispozici komukoliv z široké veřejnosti, neplatné. Jde podle něj o nepřijatelný zásah do práva na soukromý život a na ochranu osobních údajů. Soud proto požaduje omezit přístup veřejnosti k této evidenci.
Povinnost evidovat své skutečné vlastníky mají obchodní společnosti, družstva a svěřenské fondy v Česku už od začátku roku 2018, dostaly na to tehdy rok času. Od června 2021 pak platí přísnější pravidla s hrozbou pokuty.
Cílem unijní směrnice, z níž vychází i česká úprava, je vyšší transparentnost podnikatelského prostředí s cílem předcházet střetu zájmů a praní špinavých peněz nebo financování terorismu.
„Skutečným majitelem právnické osoby je fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje určitou právnickou osobou. Může rozhodovat o tom, co právnická osoba bude dělat, a profituje z jejího majetku a výnosů,“ vysvětluje Nonnemann.
Evidenci skutečných majitelů vede ministerstvo spravedlnosti jako informační systém veřejné správy v elektronické podobě. Nahlédnout do ní může prakticky kdokoliv. Informace nejčastěji využívají úřady, dále soukromoprávní organizace, které musí u klientů prověřovat jejich skutečné majitele, a také zájemci z řad veřejnosti jako jsou novináři, aktivisté, firmy provádějící analýzy trhu a podobně.
Členské země EU teď přemýšlejí nad tím, jak se k rozhodnutí postavit. Soudní dvůr EU totiž nemůže přímo zrušit zákon kterékoliv státu. Prozatím na rozsudek zareagovalo Rakousko, Belgie, Lucembursko a Irsko, které přístup veřejnosti do evidence částečně nebo kompletně uzavřely.
„Z teoretického hlediska si myslím, že rozhodnutí míří správným směrem. Právo na soukromí zůstávalo v této oblasti trochu bokem a dle mého názoru je dobře, že na to soudní dvůr upozorňuje. Zásadní bude ale dopad do praxe,” říká Matyáš Bokůvka, právník společnosti eLegal.
Co se týče úprav české evidence, jsou podle Nonnemanna možné tři varianty: Buď ministerstvo spravedlnosti ponechá přístup ve stejném režimu jako doposud, případně zákon novelizuje a námitky Soudního dvora EU do něj promítne. Nebo přístup veřejnosti do evidence omezí třeba tím, že jej podmíní registrací a zaplacením poplatku. Poslední variantou je úplné uzavření pro veřejnost. „Tam by ovšem bylo potřeba vyřešit, jak ji zpřístupnit společnostem, které jsou ze zákona povinny skutečné majitele zjišťovat a kontrolovat,“ podotýká Nonnemann.
Nejhorší by podle právníků bylo nedělat nic. Úplné zavření evidence s přístupem pouze na základě takzvaného oprávněného zájmu by podle Bokůvky také nebylo příliš šťastné. Vymezit tento pojem je totiž vždy poměrně oříšek.
„Moc si neumím představit, jak zrovna zde určit tu hranici, co oprávněný zájem je a co ne. Například banka ho prokáže snadno, ale vezměte si takového investigativního novináře – bude mít oprávněný zájem vždy? Nebo se bude posuzovat důvod, pro který data potřebuje? Tady bychom se už pohybovali na velmi tenkém ledě,” přemýšlí Bokůvka. „Oprávněný zájem“ by v konečném důsledku vždy interpretovaly a posuzovaly soudy, což by znamenalo značnou administrativní zátěž a obtížnou harmonizaci.
„Pro posílení právní jistoty – jak evidovaných lidí, tak veřejnosti – by podle mého názoru bylo nejlepší upravit přímo znění zákona a návazně na něj pak i proces nahlížení do evidence skutečných majitelů,” doporučuje Nonnemann.
„Z praktického hlediska si dokážu představit spíše variantu ponechat evidenci jako veřejnou, ale osekat data o majitelích na minimum. Myslím, že například adresu trvalého bydliště není pro dosažení účelu evidence potřeba uvádět,” říká Bokůvka.
Co na to přímo ministerstvo spravedlnosti? „Rozsudek se vyjadřuje k proporcionalitě požadavku evropské směrnice o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu. Rozsudek explicitně nehodnotí proporcionalitu veřejnosti údajů o skutečných majitelích obecně, ve vztahu k jiným cílům než těch stanovených hodnocenou směrnicí. Rozsudek a jeho případné důsledky ve vztahu k české právní úpravě každopádně aktuálně analyzujeme,“ odpovídá mluvčí Vladimír Řepka.
V brzké době můžeme očekávat novelizaci zákona i v Česku, myslí si Tomáš Kočař z KPMG Legal. “K té dojde, i kdyby Evropská komise nepřistoupila k úpravě AML směrnice,” říká. Pokud by však komise znění směrnice pozměnila a vykompenzovala související zásahy do práv skutečných majitelů, není podle Kočaře vyloučeno, že by Soudní dvůr EU plošné uveřejnění do budoucna povolil. “I v takovém případě by se ale český zákon o evidenci skutečných majitelů nezbytné novelizaci nevyhnul,“ konstatuje.
Jana Divinová
Sdílejte článek, než ho smažem
