Zpráva o tom, že nový ministr dopravy Antonín Prachař (ANO) zvažuje zavedení mýtného i pro osobní auta, proletěla českými médii na začátku února. Ministr v rozhovoru pro Akuálně.cz řekl, že výkonové zpoplatnění dopravní infrastruktury by se nemělo týkat jen nákladních vozidel. Kdo využívá infrastrukturu víc, měl by nést větší břímě.
Mluvčí resortu rychle mírnil vášně – ministr prý neměl na mysli všechna osobní auta, nýbrž vozidla užitková. Spíš než na novinářskou dezinterpretaci to sice vypadá na dodatečnou korekci ministrova stanoviska, v rozhovoru evidentně mluvil o osobních autech obecně – ale na tom příliš nesejde.
Každopádně, mýto pro osobní auta rozhodně není mrtvý koncept. Už nějaký čas se jeho zavedení v Česku testuje. Pilotní projekt běží už rok a půl pod záštitou Centra dopravního výzkumu. Stát totiž nutně potřebuje vymyslet, jak získat na dopravní infrastrukturu víc peněz. České dálnice připomínají tankodrom a na opravy, dostavby a propojování nových úseků zoufale chybí prostředky.
Ve srovnání s cizinou platíme dost
Za roční dálniční známku dnes zaplatíte patnáct set. Skoro nejvíc v Evropě. Řidiči, kteří auto používají k podnikání, navíc platí silniční daň. Všichni pak daň z přidané hodnoty a spotřební daň z pohonných hmot. Daně u nás tvoří zhruba polovinu z ceny benzinu i nafty. V Evropské unii se tak řadíme k zemím s největším zdaněním. Část vybraných peněz míří společně s poplatky za užívání dálnic a rychlostních komunikací přímo do Státního fondu dopravní infrastruktury.
Leckdo by si pomyslel, že řidiči odvádějí do státní kasy až hanebně moc. Pohled na stav českých komunikací však dává jasnou odpověď: nestačí to.
Řidiči osobních aut upozorňují, že silnice a dálnice ničí hlavně kamiony. Přejezdu jednoho těžkého nákladního vozidla o hmotnosti 40 tun se podle Autoklubu ČR vyrovná přejezd čtyřiceti tisíc osobáků.
Spravedlivě? Tak pro všechny
Jenže jestli chceme být spravedliví, tak se vším všudy. Měli bychom odlišit také řidiče, který vyjede na dálnici párkrát do roka při cestě na dovolenou nebo třeba jednou za čtrnáct dní na nákup do většího města a řidiče, který po ní jezdí denně do práce a zpět. Pak dávají platby podle ujetých kilometrů jasný smysl. Jazýčkem na vahách, který by ve výsledku o postoji českých řidičů k mýtu rozhodl, je sazba za kilometr.
Řekněme, že by se za kilometr platilo třicet haléřů (což zhruba odpovídá cenám, o kterých se v souvislosti se zavedením mýtného pro osobní auta v posledních letech mluvilo). Za patnáct set korun – tedy částku, kterou dneska dáte za roční dálniční známku – byste mohli po dálnici najezdit pět tisíc kilometrů. Kdyby sazba dělala padesát haléřů na kilometr, mohli byste za dnešní cenu najet po dálnici tři tisíce kilometrů. Řidiči, kteří najezdí během roku míň, by ušetřili. Ti, kteří české dálnice brázdí víc, by si připlatili. Pořád však mnohonásobně míň než nákladní auta a kamiony. Jednoduchá logika. Vlastně o dost logičtější (a férovější) než ta dnešní. Možné však je, že by pravidla byla důmyslnější – což obvykle znamená složitější a méně průhledná. Hovoří se například o tarifech připomínajících ty u mobilních operátorů; kdo projezdí hodně, by prý mohl dostávat slevy.
Předraženost. To je jádro pudla
Spravedlnost v rozložení plateb je jedna věc. Pokud je ale hlavním cílem vybrat víc na stavbu a opravu dálnic, měl by nový ministr měřit hodně dlouho, než řízne a ke změně zpoplatnění dálnic se odhodlá. Předpokládalo by to veřejnou zakázku na nový systém. A to je disciplína, ve které se nám historicky příliš nedaří. Vlastně, dosahujeme v ní přímo tragických výsledků. Stačí vzpomenout předražené mýtné brány od firmy Kapsch.
Dřív než se pustíme do vymýšlení a realizace nového systému (což je v Česku vždycky risk), bylo by možná užitečné říznout jinde – do zbytečných výdajů, které se ve stavbě českých dálnic každoročně utopí. Problém totiž dost možná nevězí v tom, že by se od řidičů vybíralo málo. Ale že se s tím, co se vybere, zatraceně špatně hospodaří.
Supermarket, ve kterém kradou všichni – tak komentoval na začátku svého působení v čele Ministerstva dopravy situaci na poli výstavby dálnic exministr Zdeněk Žák. Celý systém je podle něj nastaven tak, že se všichni účastníci řetězce chovají patologicky a uhlídat by je prý nedovedla ani vojenská diktatura. Výsledkem je, že stát prošustroval ve výstavbě dálnic už tolik, že nemá na jejich dokončení. Takže máme řadu předražených „cancourů“, které se ještě dlouho nepodaří propojit.
Trefné vystižení situace ovšem bohužel zůstalo jediným přínosem Zdeňka Žáka české dopravě. Naposledy zaburácel své žoviální ahóóój a přenechal místo Antonínovi Prachařovi. A ten shrnul působení svého předchůdce lakonicky: „Já si myslím, že pan ministr Žák neudělal v čele svého resortu za celou dobu nic.“
Prachař stojí před nelehkým úkolem. Žádný z ministrů dopravy zatím problém předražených a mnohdy nekvalitních dálnic vyřešit nedokázal:
I když někteří přicházeli s poměrně neotřelými řešeními:
Poradí si Antonín Prachař? Jaké rady byste mu dali do začátku? A jak se díváte na možnost zavedení mýtného pro osobní auta? Nebylo by to spravedlivější? Prospělo by to státní kase? A nebojíte se další obří veřejné zakázky? Své názory a postřehy pište do diskuze. A nezapomeňte nám nechat mail. Nejzajímavější příspěvek odměníme knížkou.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno