Martin právě obhájil diplomovou práci a chystá se na státnice. Závodí na kole, lyžuje, v létě vyráží k moři. Týden co týden pendluje mezi Vrchlabím, kde žije s rodiči, Prahou a Brnem. Jen za posledních pár dní měl v kolech přes tisíc kilometrů.
I když sám tvrdí opak, „obyčejný“ vozíčkář rozhodně není. To však neznamená, že se nemusel potýkat se spoustou zbytečných trablů a byrokratických bariér, které se v Česku lidem na vozíku staví do cesty. Právě o nich i Martinových životních plánech jsme si povídali v první části našeho rozhovoru. V druhé části, na kterou se můžete těšit už příští týden, se dočtete, jak se Martinovi po úraze sportuje a cestuje. Představí vám také ojedinělý projekt Kolečka na cestách.
Představte si, že jste politik… Jaké opatření, které by mohlo vozíčkářům usnadnit nebo zpříjemnit život, byste přijal jako první?
Určitě bych je ušetřil aspoň části nekonečného papírování. Byrokracie, kterou každý člověk po úraze musí absolvovat, je nepředstavitelná. Celý systém by měl být podstatně pružnější. Než si cokoli vyřídíte, vyplníte všechny dotazníky a formuláře, trvá to věčnost. Každý úřad pak má třicet dní na to, aby na vaši žádost zareagoval... Další problém jsou příspěvky na proplácení pomůcek. Kdybych mohl, určitě bych se zasadil o to, aby se proplácely i kvalitnější a lepší.
Jak vstřícný je náš stát k člověku, který skončí na vozíku? Je podpora dostatečná?
Svým způsobem jsem měl vlastně štěstí, že se mi stal úraz ještě před sociální reformou. Tehdy bylo možností mnohem víc. Proplácelo se víc kompenzačních pomůcek, byly vyšší přídavky na auto. Od letošního roku je situace podstatně horší.
Jak dlouho po úraze trvá, než od státu dostanete první peníze?
Neskutečně dlouho. Minimálně půl roku jsem byl naprosto bez příjmu. Kdybych neměl své peníze a rodiče, vůbec nevím, z čeho bych mohl žít. O invalidní důchod můžete požádat nejdřív tři měsíce po úrazu. První tři měsíce nikoho nezajímají. Nejdřív musejí uznat, že máte opravdu trvalé následky. Pak ještě dlouho trvá, než vám důchod vypočítají. Sice pak všechno zpětně doplatí, ale být půl roku bez peněz není legrace.
Ve vašem případě byl ale i problém s výpočtem výše důchodu…
Doložil jsem, že jsem studoval vysokou školu, ale vypočítali mi důchod ve výši necelých tří tisíc s tím, že jsem ukončil vzdělání maturitou. Dál je to nezajímalo. Takže jsem celý proces musel absolvovat znovu, znovu vyplňovat všechny dotazníky a žádosti. Pak mi teprve všechno doplatili. Dneska můj důchod dělá zhruba devět tisíc měsíčně.
Kromě toho máte ještě nárok na příspěvek na péči?
Ano, ten se vypočítává podle závažnosti úrazu a stupně soběstačnosti. Já dostávám nejvyšší možný – stejně jako většina kvadruplegiků. Dosahuje dvanácti tisíc korun. I když dám dohromady důchod a příspěvek na péči, musím se snažit, pracovat a hledat další zdroje příjmu, abych mohl žít normální plnohodnotný život. Splácím auto, důchod padne na leasing a na telefon. Kdybych si měl platit ještě asistenta a nájem, musel bych normálně vydělávat, jinak by se to nedalo utáhnout. Naštěstí mi ale pomáhají hlavně rodiče, se kterými žiji.
Jak stát přispěje na vozík?
Od státu dostanete na vozík maximálně dvacet čtyři tisíc. Jeho cena je však čtyřikrát vyšší. Pohybuje se okolo sta tisíc korun. Zbylé peníze si musíte sehnat sám.
Jak se vás konkrétně dotkla Drábkova reforma a změny platné od letošního roku?
Většinu věcí jsem si pořídil už dříve, takže mě osobně se dotkla pouze v tom, že mi snížili příspěvky na provoz auta a pohonné hmoty. Když se mi stal úraz, dosahoval přídavek víc než osmi tisíc, později klesnul zhruba na sedm. Od letoška dostáváme jen čtyři tisíce osm set korun na rok, takže čtyři sta korun na měsíc. Když potřebujete auto denně, nestačí státní roční příspěvek ani na měsíc.
Změnil se ale také příspěvek na pořízení auta…
Nově máte nárok jednou za deset let na dvě stě tisíc. Pokud ale autem jezdíte každý den, za deset let už je opravdu opotřebované. Neumím si představit, že mi auto tak dlouho vydrží.
Jak komplikované je vůbec pro vozíčkáře pořízení auta? Vyžaduje speciální úpravy…
Úpravu auta vám uhradí stát, což je fajn. Cena úpravy se pohybuje okolo sedmdesáti, osmdesáti tisíc. Existují specializované firmy, které vám auto upraví na míru. Autosalony navíc ledascos zařídí samy a ulehčí vám papírování. Řekl bych, že to funguje poměrně dobře.
Jak dobře u nás fungují asistenční služby? Jak jsou dostupné?
V Praze je to určitě jednodušší než v menších městech, ale fungují i tam. Nemám s tím ale osobní zkušenost, protože mi pomáhají jen rodiče a kamarádi. Asistenta jsem si zatím hledat nemusel. Navíc se samozřejmě snažím být co nejvíc soběstačný a nebýt na nikoho vázaný. Když člověk někoho potřebuje, obrátí se na sociálku, která vám asistenta doporučí. Pak už záleží, jak se s konkrétním asistentem dohodnete. Někdo má jednoho, jiný jich má víc a střídají se. Pokud vím, tak většina lidí, kteří se tomu samostatně věnují, si bere zhruba sto korun na hodinu. Je to ale opravdu fyzicky náročná práce, když máte pořád někoho někam přesouvat a tlačit.
Co když mi přidělí asistenta, se kterým nedokážu vyjít?
Pak ho musíte vyměnit. Ten člověk je s vámi ve vašem bytě, někdy tam dokonce i spí, trávíte spolu většinu času. Takže si samozřejmě musíte vyhovovat. Je důležité, aby vzájemná spolupráce fungovala. Jinak to nejde. Myslím, že ve výměně by snad neměl být problém.
Když potřebuji asistenta dvacet čtyři hodin denně, stačí mi dvanáct tisíc od státu na to, abych si ho zaplatila?
Stačí, ale znamená to, že mu dáte všechny peníze, které dostanete. I když.. Kdyby si bral asistent stovku na hodinu a člověk ho potřeboval dvacet čtyři hodin denně, peníze stačit nebudou, to si každý snadno spočítá.
Před úrazem jste studoval vysokou školu. Jak je to teď?
Škola je pořád aktuální. Vlastně teď zrovna víc než kdy jindy. Dokončuji magisterský obor tělovýchova a sport v Brně. Na konci června mě čekají státnice. Minulý týden jsem obhájil diplomovou práci. Ve škole mi vyšli vstříc, rozložili mi studium na víc semestrů. Musel jsem samozřejmě splnit všechny zkoušky a zápočty. Většinu praktických předmětů jsem zvládl už na bakaláři, ještě před úrazem. Pak jsem dodělával magisterské studium, které je hodně teoretické. Ale některé praktické předměty mi samozřejmě museli přizpůsobit, abych je mohl absolvovat jinak.
Zvládáte k tomu i pracovat?
Snažím se, moderuji a účastním se akcí, na které mě pozvou. Klasickou práci na plný úvazek zatím nemám. Po škole budu muset něco vymyslet. Ale určitě nechci práci někde v kanceláři a celé dny prosedět u počítače. To by mě asi zabilo. Spíš bych se rád vrhnul do nějakého svého projektu.
Máte už nějaké konkrétnější plány?
Moc mě baví moderování, chtěl bych se mu věnovat dál. Ale mám i jiné nápady. Lákalo by mě otevřít si kavárnu, ve které by obsluhovali vozíčkáři. Nebo si otevřít obchod s oblečením pro vozíčkáře. Na českém trhu totiž chybí. Plánů mám spoustu. V Česku je toho zatím pro vozíčkáře ve srovnání s tím, co funguje v zahraničí, málo. Takže možností je hodně.
Vy ale přeci jen nejste „obyčejný vozíčkář“. Každému asi televize nenabízejí moderování vlastního pořadu. Znáte zkušenosti svých přátel? Jak těžko se vozíčkáři na trhu práce uplatňují?
Možnosti určitě jsou. Stát podporuje firmy, které zaměstnávají zdravotně postižené. Takže to poměrně funguje. Třeba v Centru Paraple nám poskytují seznamy firem, které práci vozíčkářům nabízejí. Dokonce tu probíhají vzdělávací kurzy, kde vás naučí vše, co budete v práci potřebovat. Pomáhá také Českáasociace paraplegiků. A dál zkrátka musíte hledat sami, třeba na internetu. Myslím si, že práce se najít určitě dá. Větší šance jsou samozřejmě v Praze, ale to platí pro všechny stejně.
Do jakých sportů se Martin Zach po úraze vrhnul? Kam se chystá na dovolenou? A co jsou to Kolečka na cestách? To všechno se dočtete v druhé části našeho rozhovoru už příští týden.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
19. 6. 2012 10:53, MichelleMB
tak si to tu čtu a nestačím se divit... Copak už ten český národ je tak zabedněný, že dokáže slovy takhle ubližovat? Zamyslete se kurník nad sebou ! Když už vám něco vadí na tom, že človek je na vozíčku, ať se to stalo jak se to stalo! tak si to probírejte se svým stejně blbým kamarádem! Uvědomte si jak Martin bojoval a stále bojuje (a moc ho za to obdivuju a přeju jen to nejlepší :) ) a nepotřebuje slyšet nebo si číst kraviny co tu píšete! To že je slavný a mluví se o něm a rozebírají to ve člancích a tel. pořadech je jedine dobře, třeba se skrz něj dostane více možností i pro ostatní vozíčkáře či jinak postižené lidi. ALe jestli o tom rozhodují stejně pitomý lidi jako jste vy tak ... to nejspíš nemá ani cenu! I já mám v rodině někoho na vozíčku, kdo si to nezpůsobil skokem z u-rampy ale nedělám absolutně žádné rozdíly!(Proč taky všichni jsou na tom stejně!!! ) A ten kdo je dělá je zabedněnec co jen zavidí nepřeje a hlavně je bez srdce... takový člověk nebude nikdy opravdu šťastný i když si to třeba bude myslet! A nic jiného si ani nezaslouží ! Držím pěsti Martine a obrovská pochvala článek je skvělý.. jen tak dal ! :)
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
16. 6. 2012 8:56, Petr
21 tisic mesicne jsou pekne penize, znam dost lidi co takovy prijem za kazdodenni praci prijem nemaji. 60 procent zamestnancu nedosahne na prumer a za sveho skrovneho prijmu se skladaji na postizene, kteri si sve zraneni privodili laskou k adrenalinu vyplavovanemu pri provozovani adrenalinovych sportu, jako p. Zach, ktery skakal na lyzich do rybnika z jakesi U-rampy. Melo by se prihlizet k tomu, jakym zpusobem postizeny ke svemu zraneni prisel, penize vyplacene takto poztizenym by se mely prerozdelit ve prospech tech, kteri se zranili jinak, nez pri naprosto zbytecnem riskovani, ktere je nejakym zpusobem vzrusuje a bavi. Takovi by meli dostavat mene.
V diskuzi je celkem (31 komentářů) příspěvků.