Měl jsem si dávat pozor na jazyk. Někdy umím být opravdu hrozně asociální. Dejte mi, prosím, možnost uvést vše na pravou míru. Mé asociální sklony vyvěrají ze strašlivého traumatu z dětství, jež mne budilo ze snu ještě v pubertě a dodnes tu a tam probublá na povrch. Slíbil jsem si však, že se změním. Ostatně jsem již změnil názor na výše řečený článek. Já vás totiž zaměstnám. Berte to jako seriózní nabídku, už jsem i připravil smlouvu. Žádný strach, je to velice slušná, dokonce politicky korektní smlouva. Žádné háčky, žádní zakopaní psi.
Ve svém předešlém, buřičském článku jsem se s vámi podělil o svůj osobní, sebestředný názor, že nehodlám prodat byt, založit si firmu a nabídnout dobře placená místa (alespoň na maďarské poměry) dvanácti lidem. Chtěl jsem být společensky zodpovědný, leč jak se ukázalo, chtít někdy nestačí.
Když jsem svůj článek původně zveřejnil v Maďarsku, zarazilo mne, kolik lidí projevilo zájem o mé osobní životní dilema. Pomyslel jsem si, nač všechen ten povyk? Vždyť práce je na světě tolik. Proč se lidé hněvají, že zrovna já žádnou nenabízím? A když jsem text přeložil do angličtiny, vyšel najevo další překvapivý fakt. Na tom, zda někoho zaměstnám nebo ne, záleží nejen milionům Maďarů, ale rovněž lidem prakticky ze všech koutů zeměkoule.
Má úvaha vyprovokovala vášnivé debaty ve Spojených státech, Polsku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku, Chorvatsku, Kanadě, Spojeném království, Belgii, Austrálii, Indii, Německu, Portugalsku, České republice, Finsku, Řecku, Moldavsku, Francii, Nizozemsku, Itálii, Rakousku, Španělsku, Švédsku, Singapuru, na Novém Zélandu, ve Švýcarsku, Norsku, Japonsku, Brazílii, Litvě, Irsku, Bosně, Izraeli, Rusku, Dánsku, Indonésii, Spojených arabských emirátech, Turecku, Číně, Estonsku, Bulharsku, Lotyšsku, Hongkongu, Malajsii, Argentině, Jižní Koreji, Mexiku a ve více než 50 dalších zemích. To vše za jediný den.
Rovným 48 000 z mých prvních 50 000 čtenářů se můj článek nelíbil
Pokud chcete zaměstnat občana pokrokového státu, vaše náklady nejsou jen jeho mzda, jeho pracovní a ochranné pomůcky a podobně. Zároveň totiž musíte platit za každého zaměstnance nájemné jeho majiteli, tedy státu. V Maďarsku už platíte víc státu než samotnému pracovníkovi. U nás to zatím ještě tolik není, ale stačí to zřejmě na to, abychom byli k Andorovi vstřícnější: ptali jsme se našich čtenářů, zda je Andor asociální. Vypadalo to takhle:
Měl bych se asi nad svou asociálností vážně zamyslet. Nahněvat tolik lidí v tolika zemích není dobrá karma. Znovu se tedy nesmírně upřímně omlouvám. Opravdu jsem nechtěl nikomu ublížit, a už vůbec ne ženám. Neměl jsem v úmyslu vypadat jako sexista. Vždyť já mám ženy rád. A nediskriminuji ani muže. Nechápejte mne špatně, ale mám vás rád všechny, i pokročilejší věkem. Vy všichni jste mi ukázali scestnost mých názorů a já jsem nyní lepším člověkem, ochotným nabídnout dvanáct pracovních míst. Dokonce jsem sepsal následující jednoduchou smlouvu:
Maďarsko, stále známé jako Evropa, vstupuje 8. ledna 2012 ve smluvní vztah s Jakabem, rovněž známým jako Andor. Tato dohoda se zakládá na následujících ustanoveních:
Andor se dále zavazuje, že:
Evropa se dále zavazuje, že:
Neplatnosti či nevymahatelnost jednoho či více výše uvedených ustanovení této dohody neovlivní ostatní ustanovení této dohody. Tato dohoda podléhá zákonům a regulacím zdravého rozumu.
Drahá Evropo,
předkládám ti starou dobrou obchodní nabídku. Sama si spočítej, nakolik je výhodná. Dnes, kdy žádnou firmu neprovozuji, ti posílám na účet pouhých 300 eur měsíčně. Neboli pár drobných. To ti přece nemůže stačit. A jak vidno to nestačí ani milionům Evropanů, kteří nemají práci a hněvají se na tebe i na mne, protože je nechci zaměstnat. Pokud bys podepsala výše sepsanou smlouvu, snížil bych počet tvých nespokojených voličů o 13. Teď ale to nejlepší – každý měsíc ti odešlu na účet 7840 eur, bez jediného reptavého slůvka. Tuto zdvořilou nabídku jsem zaslal maďarskému státu 6. srpna 2011, odpovědi jsem se však nedočkal. Má původní nabídka rovněž obsahovala podrobné kalkulace. Tak se, prosím, rozhodni, zda opravdu chceš, abych dále neprovozoval vlastní firmu a dále ti platil bídné tři stovky, nebo zda bys raději dostávala měsíčně 7840 eur. Zvol si, prosím, tu vyšší sumu. Budou to opravdové peníze, budeš s nimi moci nakoupit spoustu veřejných služeb pro sociálně potřebné a i všeho ostatního, co obvykle za vybrané daně nakupuješ. Nebudu se tě na nic ptát. Skutečně jsem přesvědčen, že tato dohoda je výhodná pro nás pro všechny. Těším se na tvou odpověď. Můžeš mne kdykoli kontaktovat na mém profilu na Facebooku nebo mi poslat email na andorjakab@gmail.com.
Dámy a pánové,
já vím, že vám leccos dlužím. Ranil jsem vaše city. Snad vidíte, že se upřímně snažím vynahradit vám veškerou bolest, kterou vám článek na mém blogu způsobil. Nakonec jsme přece lidi a peníze nejsou to nejdůležitější, co v životě máme. Dovolte mi, prosím, abych vám vysvětlil, proč jsem byl ve svém předchozím příspěvku tak neomluvitelně obhroublý. Ono trauma z dětství, o němž jsem se prve zmiňoval, vzniklo tím, že jsem se narodil v komunistickém státě. Já vím, komunismus vám nepřipadá zas tak hrozný, když je řeč o znárodňování hollywoodských filmů prostřednictvím torrentů. Prý je dnes dokonce módní být pirátem a hlásat, že majetek je zločin. Všechno dnes touží po svobodě, peníze jsou kořenem všeho zla a korporace zotročují lid. Tak tak, říkat podobné věci je dnes zkrátka in, nicméně mi opravdu můžete věřit, že žít v zemi, kde komunismus reálně funguje, je ve skutečnosti pěkný opruz.
A vím taky, že módní je dnes i sociálno všeho druhu. Nakonec sám používám Facebook. Jenže žít v reálném socialismu je nesmírně frustrující. Socialismus z člověka udělá naprostého asociála. Mohu to sám dosvědčit, neboť jsem v reálném socialismu strávil celé mládí. Kdybyste prodělali stejnou zkušenost, zaručuji vám, že byste slovo „sociální“ hluboce, z duše nenáviděli.
Ne Hus, ne Švejk, ne Havel. Natož Ferda Mravenec!
Pokud nějaká skutečná či literární postava má reprezentovat Česko, je to chytrá horákyně. Jejím posledním slavným vtělením byl jistý Miroslav Švarc. Muž, který dal jméno švarcsystému, fíglu, s nímž podnikatel může zaměstnávat, ale nemít zaměstnance. Od začátku letošního roku stát údajně proti švarcsystému přitvrzuje: zaměstnanec nezaměstnanec může nafasovat pokutu až sto tisíc, zaměstnavatel nezaměstnavatel až deset milionů. Zatím se žádný exemplární případ neobjevil.
A my jsme žádostivi, co vymyslí čeští horáci a horákyně, až se nějaký objeví. Jistě to bude nějaký podobně jednoduchý a účinný fígl.
Všechno to začalo, když lidi napadlo, že by si všichni měli být rovni. Že bohatí by neměli mít víc peněz než chudí. Že chudí jsou potřebnější. Myšlenka rovnosti, že si všichni zaslouží slušně žít, byla velmi populární. No ale abych to zkrátil, prarodiče se nakonec museli vystěhovat ze své vily ven a spousta chudých lidí se zase nastěhovala dovnitř. Lidé usoudili, že moji prarodiče nepotřebují pozemky ani auto, že není fér, aby měli všeho tak moc, když ostatní mají tak málo. A usoudili taky, že je obzvlášť nefér, aby hrabiví kapitalisté zotročovali chudé, neboť spousta chudých ani neměla práci a byla hladová, zatímco boháči si žili v okázalých vilách, nacpávali se vybranými jídly a dokonce nosili šperky. To spoustu lidí doopravdy žralo. Bez práce totiž lidé hladovějí a pak se moc, moc, moc hněvají na ty, kteří mají tolik jídla, že ho ani všechno nesnědí.
Tyto hlasy získaly v politice na síle. Abych to znovu zkrátil, přišla a odešla druhá světová válka a za dalších pár let jsem se narodil já, Andor Jakab, ve velice socialistickém Maďarsku. Všichni měli práci! Nemít práci byl dokonce zločin. Nezaměstnaným se říkalo „közveszélyes munkakerülö“, což znamená nebezpeční pobudové. Nebylo jich však mnoho, pár básníků, hrstka intelektuálů; většina lidí práci měla. A všichni museli být povinně moc, moc, moc sociální. Všichni museli být kamarádi, lidé se oslovovali „elvtárs“, což znamená soudruhu. Asociálové se tenkrát netrpěli tak jako dnes. Víte, dnes spoustu lidí popuzuje, že jsem tak sociálně nezodpovědný, že ani nechci nikoho zaměstnat. Jenže asociálno bylo v Maďarsku ještě před dvaceti lety vyloženě nezákonné. Dokonce tak, že existovala pouze jedna strana, která se jmenovala Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP). Byla to skutečně velká strana a všichni měli práci. Nikdo nemusel o zaměstnání škemrat.
Socialismus chránil pracující. Tenkrát nikdo nemusel řešit dilema, zda si založit firmu, nebo ne. Založit si vlastní firmu a vykazovat zisk se totiž tenkrát nesmělo. Bylo to protizákonné. MSZMP zatkla spoustu darebáků, kteří chtěli vykořisťovat dělnickou třídu a hrabat zisky. Všichni si byli rovni, přinejmenším v tom smyslu, že všichni měli co jíst – chleba, máslo, mléko. Vejce. To vše bylo levné a dostupné. V neděli vepřové s bramborem. Dokonce jsme měli i televizní stanici. Jmenovala se Maďarská televize. Běžel v ní televizní program, každý den kromě pondělí. V pondělí v televizi nedávali nic. Od úterý do neděle nás ale televize učila, že socialismus je dobrý a že jednoho dne dospějeme do komunismu, kdy nikdo nebude potřebovat peníze, protože všichni budou mít vše, po čem zatouží, a zadarmo.
Před Vánoci MSZMP obvykle dovezla banány a pomeranče z kapitalistických zemí, abychom byli ještě spokojenější. Jelikož nám však ani 40 let přípravy na slibovaný komunismus nestačilo, nedovezla strana nikdy tolik banánů, aby bylo dost pro všechny. A tak je prodavačky v obchodech schovávaly pod pult, a když jste znali někoho, kdo chránil pracující lid a socialismus před kapitalistickým nepřítelem z nějaké obzvlášť významné stranické kanceláře, mohli jste se na něj s důvěrou obrátit a on vzkázal prodavačce, aby vám kilo banánů odložila. Museli jste je však koupit diskrétně, protože ostatní by se na vás velice rozhněvali. Proč vy berete kilo a oni nic? Kolovaly tenkrát takové zvěsti, nevím, nakolik pravdivé, že v socialismu si vedoucí straničtí funkcionáři mohou koupit tolik banánů, kolik jen sní.
Na střední škole, zhruba před dvaceti lety, jsme se učili, že kapitalismus je moc špatný a socialismus moc dobrý. Soudružka učitelka říkala, že kapitalismus je špatný, protože chamtivé kapitalistické korporace, například Coca-Cola, zotročují pracující lid a dokonce do té své pochybné černé limonády sypou nějaké drogy či co, nejspíš kokain. A ti ubozí mladí lidé pak poslouchají nějakou divokou muziku a válejí se po zemi, protože jsou na tom kapitalistickém svinstvu úplně závislí. Ve škole nám dále vysvětlovali, že v socialismu má každý všechno, co potřebuje, že neexistují lidé bez práce a že socialismus chrání pracující lid před hamižnými kapitalisty, kteří by je ze všeho nejraději zotročili. A byla to pravda. Pokud člověk potřeboval kupříkladu telefon, mohl se obrátit na stát, že by si rád zřídil telefon, a stát jej zapsal do pořadníku. Za deset až patnáct let, pokud úředník usoudil, že telefon skutečně potřebujete, vám přístroj zapojili. Telefonování bylo velmi levné, pokud jste ovšem nechtěli volat do zahraničí, což se nesmělo.
Co bych vám tak ještě řekl. Chleba byl opravdu hodně levný. Dokonce tak, že spoustě Maďarů, kteří dnes mají hlad, se do očí derou slzy, když si vzpomenou, jak levný byl za socialismu chleba. Mohli klidně spořádat kilo i dvě. Maso bylo o něco dražší a tu a tam i zelené, ale většinou ne. Takže socialismus měl i své světlé stránky. Ale celkově jsem z něj byl psychicky opravdu na dně a velice jsem záviděl Zápaďanům jejich kapitalistický způsob života.
Jednou nám dovolili vycestovat do Vídně, to je v Rakousku. U nás se sice platilo forinty, které nebyly směnitelné za západní měny, ale socialistická strana byla tak velkomyslná, že nám nějaké západní peníze přislíbila, když jsme slušně poprosili. Bylo mi tedy dovoleno zakoupit pár šilinků, to by dnes bylo nějakých 20–30 eur, strana mi vydala pas a posadila mě na autobus, abych si mohl na vlastní oči prohlédnout ten zkažený západní svět. Prohlédl jsem si jej a usedavě se rozplakal. A když jsem se vrátil, propadal jsem opravdu hlubokým depresím, obzvlášť ve škole, kde jsem musel soudružce učitelce opakovat, jak je kapitalismus špatný a socialismus dobrý. Jinak by mě nejen vyhodili ze školy, ale nepustili by mě na univerzitu, nebo by mě rovnou zavřeli a pak dělali problémy celé rodině. Jenže chleba byl levný, tak levný, až už to dál nešlo a Sovětský svaz se zhroutil a my vstoupili do Evropské unie.
Socialismus je založený na ideologii ochrany. Chrání slabé zhruba stejně jako mafie „chrání“ živnostníky. Socialisté dokážou nadělat obrovské škody, zvláště ti národní. Jako ti svalovci v gangsterkách, holohlaví, neurvalí a s tlustým krkem. V ostatních nejprve vzbudí nervozitu a potřebu ochrany, a pak – za „férový“ podíl na zisku – jim nabídnou své „služby“. Zaručí jim pevné zdraví. Taková nabídka se samozřejmě těžko odmítá, poněvadž oni vás ochrání, ať chcete, nebo ne. V socialismu potřebují lidé stále víc ochrany. Je to šikmá plocha. Stále víc lidí musí být chráněno stále důkladněji, a tak musí stát vybírat stále víc daní, jinak by samozřejmě nemohl ochránit všechny potřebné.
Nezlobte se, ale opravdu dávám. Je podle mě logičtější a navíc si myslím, že ta nabídka nucené ochrany je jen obyčejné vybírání výpalného. Podvod, trik, švindl, klam, podvrh, podfuk, levota. Věšení bulíků na nos. Vysoké daně jsou ve skutečnosti úplně zbytečné. Nikdo je nepotřebuje. Ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec. Je to lež, že daně jsou báječné, protože je platí hlavně bohatí, zejména banky, mezinárodní korporace a vlastně všichni ostatní, jenom ne vy. Ochranu krajních socialistů ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Vím, že opět zním obhrouble, ale opravdu jsem o tom přesvědčen. Mnohem míň daní by bohatě stačilo a nemuseli bychom trpět všechny ty falešné úřady, které lidem víc škodí, než pomáhají. Krajní socialisté jsou jako slon v porcelánu. My zaměstnavatelé bychom se se svými zaměstnanci úplně v klidu dohodli, kdyby nás ti trollové neustále neštvali proti sobě. V pohodě bychom spolu vyšli, kdyby socialisté nikoho nechránili.
Pracovali. Řešení je jednoduché. Všichni bychom se zkrátka dohodli, že těhotné ženy, ženy vracející se z mateřské nebo ženy obecně, mladé, staré, nemocné, postižené, zkrátka všechny, kdo by potřebovali pomoct, by mohli podnikatelé zaměstnávat bez dodatečných odvodů státu.
Například bych chtěl vzít někoho za 760 eur čistého. V tomto hypotetickém scénáři by přišlo na konkurz mnoho uchazečů. Kdybych měl štěstí, pár z nich by bylo osvobozených od státních odvodů. Pak bych stál před poměrně snadným podnikatelským rozhodnutím. Buď budu na zaměstnance vynakládat 1080 eur měsíčně, nebo vezmu někoho „osvobozeného“, čímž se mi podstatně sníží náklady a konkurenceschopnost/ziskovost mé firmy výrazně stoupne. Všichni mí zaměstnanci by samozřejmě brali stejně, tedy 760 eur měsíčně, bez ohledu na zdravotní stav. Tak by stát všem potřebným pomohl nejvíce. A pomohl by i mně, protože by mě tolik nesdíral z kůže a nerdousil naprosto absurdními regulacemi. Navíc by sám pochopitelně dál vybíral spoustu peněz na daních od neosvobozených pracovníků, z DPH a ze spotřebních daní u legálních drog jako alkohol nebo cigarety. Z těchto prostředků by pak mohl pomoct lidem, kteří nemohou pracovat vůbec. Věřte mi, že takové řešení by bylo sociálně mnohem zodpovědnější než socialismus.
Zvláště pak národní socialismus. Ale o tom zase až příště.
Z anglického překladu převedl do češtiny pro Peníze.cz a Finmag Aleš Drobek
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
24. 1. 2012 11:37, Lada
Udivuje mě, že takto inteligentní člověk, jímž autor zřejmě je, si neuvědomil triviální věc. Dejme tomu, že by zaměstnavatel neplatil žádné odvody za zaměstnance postižené, staré (např. nad 50 let) a ženy. Zákonitě by se tu brzy objevila jiná dosti početná skupina nezaměstnaných - muži nepostižení a mladší 50 let. Prostě by si jen s tou první skupinou vyměnili místa a šli by na pracák místo nich. Protože samozřejmě každý zaměstnavatel bude chtít zaměstnat hlavně ty lidi, na kterých ušetří, a volných pracovních míst není v naší republice nekonečné množství. Žen, postižených a starých lidí je na trhu práce víc, než by se na první pohled mohlo zdát, takže zaberou místa těm ostatním, na které tím pádem už nezbude - kromě oborů, kde by to tito lidé např. fyzicky nezvládali.
A že "My zaměstnavatelé bychom se se svými zaměstnanci úplně v klidu dohodli", to už je opravdu z říše pohádek. Jistě, někteří zaměstnavatelé jsou slušní lidé, kteří by se se zaměstnanci dohodli tak, aby to bylo výhodné pro obě strany. Ale někteří zaměstnavatelé jsou naopak mizerové, kteří se budou se zaměstnanci snažit "vydrbat", přinutit je, aby pracovali za almužnu či při zdraví škodlivých podmínkách (nebo obojí), pod pohrůžkou, že je jinak nezaměstnají (případně vyhodí). Ostatně, děje se to kolem nás už nyní. Zaměstnavatel má samozřejmě vždy silnější pozici než zaměstnanec. Zaměstnanec potřebuje vydělávat peníze, aby uživil svou rodinu, kdežto zaměstnavatel sice potřebuje zaměstnance, ale je mu jedno, jestli přijme zrovna tohoto konkrétního člověka - může si mezi zájemci o práci vybírat, a může se spolehnout na to, že se mezi nimi vždy najde někdo natolik zoufalý, že přistoupí i na naprosto neseriózní, vyděračské podmínky.
A co si budeme povídat - i u férových zaměstnavatelů je potřeba vzít v úvahu, že zaměstnanec a zaměstnavatel často nebudou mít stejný názor na to, co je vlastně férové. Už jen proto, že např. zaměstnanec považuje za férové, aby dostal za práci co nejvyšší mzdu, kdežto zaměstnavatel chce naopak hodně vydělat, čili mít pokud možno nízké náklady na mzdy, a jeho představa o výši férové mzdy bude tedy dosti odlišná.
Ostatně, takhle vztah zaměstnanec vs. zaměstnavatel fungoval ještě před ca 100 a více lety a to, že tu dnes máme více či méně sociální stát, je výsledek toho, že se zaměstnancům (a tím nemám na mysli nemakačenky, ale obyčejné, slušné, pracovité lidi) tento systém příliš nezamlouval. Ony ty řeči o zlých kapitalistech nebyly všechno jen vymyšlené pomluvy. I takoví lidé mezi podnikateli skutečně existovali (a existují i dnes, jen nemají vhodné podmínky se patřičně "rozvinout") - jen se zkuste někdy zeptat dědečka či babičky.
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.