Zemřít doma, obklopený rodinou. Podle průzkumů veřejného mínění přání velké části lidí v terminálním stádiu života. Odbornou (nejen) zdravotnickou péči přitom můžou umírajícím poskytovat mobilní hospice. Těch je ale zatím po republice jen hrstka – mobilní hospicovou péči poskytuje 25 zařízení, většinou pouze ve větších městech. Péče domácích hospiců navíc není – na rozdíl od klasických lůžkových hospiců – hrazená ze systému veřejného zdravotního pojištění. Zřizovatelé mobilních hospiců se proto musí spoléhat na peníze od krajů a soukromých dárců. Už příští rok by ale mohlo být všechno jinak – projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny totiž ukázal, že i domácí hospice můžou poskytnout kvalitní péči, která navíc není výrazně nákladnější.
Pilotního projektu VZP spuštěného na jaře 2015 se zúčastnilo celkem sedm mobilních hospiců. Těm začala pojišťovna proplácet část nákladů na zdravotní péči – v průměru kolem čtrnácti stovek denně, konkrétní částky byly odstupňované v závislosti na zdravotním stavu jednotlivých pacientů. Cílem celého projektu bylo nejen porovnání kvality poskytované péče, ale i vynaložených nákladů.
Data získaná za necelý první rok fungování projektu porovnal Ústav zdravotnických informací a statistiky. Výsledky, ke kterým došel, jsou veskrze pozitivní. Péče domácích hospiců je totiž podle závěru ÚZIS stejně efektivní a kvalitní jako péče poskytovaná v rámci klasických lůžkových hospiců. Z 327 pacientů, kterým se během srovnávaného období dostalo domácí péče, jich doma zemřelo 310.
Příznivé jsou i ale výsledky týkající se financování – náklady na domácí ošetřování je možné udržet zhruba na stejné úrovni jako v případě lůžkových hospiců. Péče o jednoho pacienta za první rok fungování projektu totiž přišla v průměru na 1316 korun za den. V lůžkových hospicech – při porovnání se vycházelo z dat více jak 70 tisíc lidí, kteří zemřeli ve stejném období v některém ze zdravotnických zařízení – stál den péče v průměru zhruba 1632 korun.
Výše uvedená částka nicméně neodpovídá reálným nákladům, které mobilní hospice s jedním pacientem mají. Ty se podle České společnosti paliativní medicíny pohybují v rozmezí od 1700 až 1900 korun za den. Jde navíc pouze o náklady na zdravotnické služby – psychoterapeutickou a psychologickou podporu či péči o pozůstalé musely mobilní hospice nadále hradit z vlastních zdrojů.
Průměrná délka péče o pacienty v pilotním programu byla 15,2 dne. Celkem 12,5 % pacientů bylo v péči déle než 30 dnů. Právě třicet dní byl strop, po který se VZP péči zavázala hradit. Další péči o tyto pacienty tedy musely mobilní hospice pokrýt z darů, veřejných sbírek a dotací.
Ze sledovaných 327 pacientů 310 zemřelo v místě poskytované domácí péče. Mobilní hospic tak dochoval pacienta do smrti v 95 % případů.
Většina lidí si přeje zemřít v požehnaném věku, v míru a bez utrpení. Jenže to se nepodaří každému. Někdy umírání bolí a bolí dlouho, může ho provázet ztráta důstojnosti. Loni v květnu dostali poslanci na stůl návrh zákona o právu na důstojnou smrt, navrhovatelé chtěli v Česku legalizovat asistovanou sebevraždu a eutanazii.
Postavili jsme proti sobě propagátora novely a jejího odpůrce:
Projekt VZP pak bude pokračovat i do konce letošního roku. Domácí péči by pojišťovna chtěla proplácet až dvacítce zařízení. Ministerstvo zdravotnictví navíc přislíbilo zařadit od roku 2018 mobilní hospicovou péči mezi výkony hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Mobilní hospice by se tak mohly, stejně jako lůžkové hospice, dočkat proplacení alespoň části nákladů. Podle předsedy Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče Roberta Huneše jde o významný krok, od kterého si slibuje především rozšíření těchto služeb – mobilní hospic by se tak mohl uživit téměř v každém okrese. V praxi by jich bylo potřeba kolem osmdesáti až devadesáti.
„Pokud by se ministr zdravotnictví zasadil o začlenění mobilní paliativní péče do seznamu výkonů, dostali bychom se na úroveň Německa nebo Rakouska v době zhruba před deseti lety. I když se zpožděním, pořád by šlo o skvělé řešení umožňující vznik jednoho mobilního hospice v každém okrese. Ty by se sice musely pořád opírat o jiné zdroje, ale alespoň práce lékařů, sester a náklady na léky by byly plně hrazené ze zdravotního pojištění,“ hodnotí současnou situaci ředitel pražského mobilního hospice Cesta domů Marek Uhlíř. Zároveň upozorňuje, že i přes pozitivní politické stanovisko nemají mobilní hospice zdaleka vyhráno. Jak a zejména kolik prostředků z veřejného zdravotního pojištění dostanou, totiž zatím není jasné. „Čeho se naopak obáváme, je scénář, při kterém by se místo kritického zhodnocení a analýzy zahraničních modelů někdo pokusil vymyslet nějakou specifickou českou cestu, jak jsme toho často svědky v jiných oblastech. Ministerstvo zatím jednoznačně neprohlásilo, jestli se jeho aktivita bude týkat zúročení dvouleté práce na pilotním programu, nebo zda má nějakou jinou představu.“
Cílem hospicové péče není léčit, ale poskytnout služby – zdravotnické, psychologické a často i duchovní – nevyléčitelně nemocným pacientům v posledních dnech jejich života. Pokud jde o mobilní hospice, ty nejčastěji tvoří tým zdravotníků, psychologů a sociálních pracovníků, kteří za umírajícím dochází domů. Domácí péči přitom poskytují 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Podmínkou nicméně je, aby se spolu s pracovníky hospice staral o nemocného i někdo blízký, například podával předepsané léky a podobně.
