O tom, jestli je zranění pracovním úrazem – říká zákoník práce – rozhoduje to, jestli k němu došlo „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. A když o pracovní úraz jde, zaměstnavatel pak zaměstnanci musí nahradit vniklou škodu. Pro tyto případy je každý zaměstnavatel pojištěný zákonným úrazovým pojištěním, které by se vlastně dalo přirovnat k povinnému ručení.
Co je „plnění pracovních úkolů“, je asi zřejmé, je to práce podle pracovní smlouvy, předpisů zaměstnavatele a pokynů nadřízených. Zajímavější je to s obsahem pojmu „v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Zákoník práce říká, že jde o „úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele“. Vejde se nám do nich třeba převlékání do pracovního a z pracovního, sprcha po nečisté práci nebo cesta na oběd – u té ovšem pozor, pouze v objektu zaměstnavatele, pokud si na oběd půjdete do nejbližšího rychlého občerstvení za branami podniku a před stánkem uklouznete na tácku od klobásy, pracovní úraz už to nebude.
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkonů je taky lékařské vyšetření, pokud na něj člověk jde na příkaz zaměstnavatele nebo pokud má souvislost s noční prací.
Sháníte práci? Zkuste se rozhlédnout u nás. Nabídky práce ze všech úřadů práce a předních pracovních portálů na jednom místě!
Naopak přestože by se mohlo zdát, že „úkonem činěným v přímé souvislosti s plněním pracovních úkonů“ je už samotná cesta do zaměstnání – těžko budete u svého soustruhu plnit plán na sto deset procent, když se k němu ani nedostanete – zákoník cestu do práce z množiny těchto úkonů výslovně vylučuje.
V paragrafu, který vyjmenovává, co všecko je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkonů je ale ještě jeden zajímavý odstavec. Není dlouhý, a tak si ho můžeme ocitovat celý:
„V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.“
Do této kategorie spadnou nejenom akce, kde se svářeči učí líp svářet, účetní vnikají do tajů daňových předpisů nebo baristé pilují přednes nerýmované poezie o ovocných tónech v kávovém aromatu. Patří sem také dnes moderní teambuildingy, kde se má tmelit kolektiv a kde mají padat komunikační bariéry mezi zaměstnanci, aby to neskřípalo ani na pracovišti. Pokud se zaměstnanci na takové akci, jejíž součástí bývají i různé sportovní nebo jiné fyzické aktivity, přihodí úraz, půjde o úraz pracovní se všemi nároky na odškodnění z toho pro zaměstnance vyplývající.
Dobré pojištění může být k nezaplacení. Rádi vám pomůžeme vybrat.
Teambuliding se ale musí odlišit od pouhého společného pobytu zaměstnanců, třeba rekreačního pobytu, bez nějakého organizovaného programu a stanoveného cíle, byť ho zaměstnancům třeba i plně hradí zaměstnavatel. Tohle rozlišení může být v praxi poněkud obtížné. Rozhodující pak není to, jak je akce formálně označená třeba v pozvánce, ale skutečná programová náplň akce a její cíl. Jakmile běží o budování a rozvíjení komunikace, výkonnosti, motivace, kreativity pracovního kolektivu, jde o teambuilding.
V praxi se odškodňovaly třeba i úrazy na lyžích. A to nejenom v případech, když měli na horách sportovat samotní zaměstnanci, třeba mezi sebou soutěžit, ale i v situaci, kdy to nebyl nařízený nebo doporučený program. U soudu se například ocitl případ zaměstnance, který vyrazil na hory jako reprezentant firmy, který se měl se věnovat významným zákazníkům, kteří dostali od zaměstnavatele horský pobyt jako pozornost obchodního partnera. Nikdo mu výslovně nenařídil, aby s nimi vyrážel na sjezdovku, a tak když se mu stal úraz, zaměstnavatel ho odmítl odškodnit. Soud ale vzal v úvahu, že zraněný zaměstnanec dostal od zaměstnavatele stejně jako klienti zdarma skipas. Usoudil, že se proto očekávalo, že se zaměstnanec bude zákazníkům věnovat i na sjezdovce a bude tak upevňovat spolupráci firmy s významnými zákazníky. Odmítnul tedy argumentaci, že se zaměstnanec zranil ve svém volném čase – naopak konal činnost ve prospěch zaměstnavatele, a jednalo se tedy o plnění pracovních úkolů. Odškodnění se nakonec vyplácelo.
Že není cesta na oběd jako cesta na oběd, to už jsme psali výš. Zákoník práce na jedné straně říká, že mezi úkony, které souvisí s plněním pracovních úkolů, patří „úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech“ – a to je bezesporu i cesta na oběd nebo svačinu a jejich konzumace –, zároveň ale trvá na tom, že to platí jedině tehdy, když se to odehrává „v objektu zaměstnavatele“. Úraz na cestě do restaurace nebo do závodní jídelny jiné firmy se proto jako pracovní neodškodňuje.
Na papíře to vypadá jednoduše, černobíle, ale život je přece jenom barevnější. Jeden český soud třeba řešil případ učitelky, která si došla ještě přes skončením hodiny, kterou měla odučit, do školní jídelny pro oběd, který si odnášela v jídlonosiči do třídy. Cestou se bohužel zranila. Zaměstnavatel jí úraz jako pracovní nechtěl uznat, nešla na oběd, nejedla, jen si chtěla jídlo odnést domů sobě nebo rodině nebo nechat na později ve škole. Soud rozhodl, že to, že učitelka oběd nezkonzumovala přímo v jídelně, není rozhodující. I cesta do jídelny a z jídelny, kde škola zajišťuje stravování žáků i učitelů, je pro zaměstnance obvyklá činnost a je v přímé souvislosti s plněním jejich pracovních úkolů. Škola tedy musila vyplatit své zaměstnankyni odškodnění za pracovní úraz.
Sdílejte článek, než ho smažem
