Jak banky kličkují kolem nových práv klientů

Máte účet v mBank nebo v bance LBBW ? Pak byste si měli dobře prostudovat zákon o platebním styku. Může se vám totiž stát, že například přehlédnete chybné zaúčtování peněz v pravidelném měsíčním výpise z účtu a banku na něj upozorníte třeba až s dvouměsíčním zpožděním. Pokud se mBank a LBBW budou držet svých všeobecných obchodních podmínek, sdělí vám, že máte smůlu a banka nic opravovat nebude. Tedy minimálně na své náklady. Jenže na to nemá právo.

mBank a LBBW ve všeobecných obchodních podmínkách píšou, že klient má na kontrolu výpisu třicet dnů. Pokud do té doby na žádné nesrovnalosti v provedených transakcích neupozorní, považuje banka všechny platby za schválené. Do takové situace se může dostat například klient, který je dlouhodobě v zahraničí nebo třeba v nemocnici a nemá přístup k internetu.

Podle zákona o platebním styku má klient na případnou reklamaci špatně zúčtovaných nebo nautorizovaných transakcí třináct měsíců. I když by to měl bance oznámit co nejdříve od doby, kdy nesrovnalost objeví. „Banka by však neměla sama tyto lhůty omezovat,“ říká František Klufa, Finanční arbitr České republiky, s nímž Peníze.cz nesrovnalosti ve všeobecných obchodních podmínkách bank konzultovala.

Se lhůtami, které nově zavedl zákon o platebním styku, se perou i jiné banky. Například UniCredit Bank klientovi ve všeobecných obchodních podmínkách tvrdí, že vyrozumění o změnách těchto podmínek, které jsou součástí smlouvy o platebním styku, klient musí dostat nejpozději třicet dnů před datem, kdy změna vstoupí v platnost. Jenže podle zákona to banka musí udělat nejpozději dva měsíce předem. Klient pak má dva měsíce na rozmyšlenou, jestli nové podmínky přijme, nebo raději účet okamžitě zruší a přejde k jiné bance. ( Čtěte, jak snadno přejít k jiné bance )

Zákon v paragrafu 94 rovněž říká, že změny musí banka klientovi doručit na trvalém nosiči dat. Banky se však většinou s tímto ustanovením vypořádaly tak, že buď informaci o změnách obchodních podmínek doručí do internetového bankovnictví, nebo je nechají vyvěšené na pobočce. O tom klientům dají vědět v papírovém výpisu z účtu.

Příliš jasné není ani to, kam banka musí umístit informace o autorizaci transakcí a odpovědnosti za neautorizované transakce. Tedy ty, které klient nestvrdil podpisem, zadáním PIN u platby karty, či zadáním příkazu přes elektronické bankovnictví. Zákon bankám nařizuje, aby klienta o podmínkách této odpovědnosti informovaly před podpisem smlouvy, ale neříká, že tyto údaje musí být součástí smlouvy či obchodních podmínek. Na druhou stranu v paragrafu 98 se uvádí, že forma a postup udělení souhlasu s transakcí musí být dohodnuty mezi plátcem a poskytovatelem. Z toho by vyplývalo, že by tyto informace měly být ve smlouvě či obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy.

Většina bank do obchodních podmínek proto přejala doslovené znění zákona a zpravidla i dodávají, jak dává klient s transakcí souhlas. Nechybí ani zmínka o spoluodpovědnosti klienta za neautorizované transakce do výše 150 eur.

Například ČSOB ovšem ve všeobecných obchodních podmínkách zmiňuje, že „provádí pouze autorizované platební transakce.“ Pak následuje výčet způsobů, jak může klient dát s transakcí souhlas. Nicméně už z první věty by si mohl klient vyvodit, že ČSOB v podstatě nezná pojem neautorizovaná transakce. Zvláště když o odpovědnosti za takové platby a spoluodpovědnosti klienta v obchodních podmínkách vůbec nehovoří.

Šalamounsky se s povinností informovat klienty o změnách souvisejících se zákonem o platebním styku vyrovnala Raiffeisenbank . Ta změny shrnula do samostatné brožurky „Co byste měli vědět o platebním styku“. Klient podpisem smlouvy o platebním styku podle všeobecných obchodních podmínek stvrzuje, že tuto brožurku četl. Když se redakce Peníze.cz na začátku listopadu v jedné z poboček banky snažila zjistit, jak si lze otevřít účet, dostala brožurku až na vyžádání. Přesto tento způsob informování o novém zákonu považuje finanční arbitr František Klufa za jednu z korektnějších forem, jak se s tím vypořádat.

Dalším problémem všeobecných obchodních podmínek bývá, že jsou pro laika nesrozumitelné. Například v Komerční bance je drobný klient, na něhož se vztahují nové práva zavedená zákonem o platebním styku, označován jako Kvalifikovaný klient. Standardem je matoucí uvádění obecných měsíčních výpovědních lhůt u všech smluv a zároveň výpovědních lhůt u smluv o platebním styku. Ty jsou v případě výpovědi ze strany klienta maximimálně měsíční a v případě výpovědi ze strany banky minimálně dvouměsíční.

Klient by si obchodní podmínky při podpisu smlouvy měl v každém případě přečíst. Nicméně by měl zároveň znát i svá práva, která mu dává zákon o platebním styku. Jen díky této znalosti se případně bude moci bránit, pokud se banka bude odvolávat na obchodní podmínky, které jsou v rozporu se zákonem, nebo využívají jeho nejasného výkladu.

Jaké máte zkušenosti s reklamacemi v bankách? Podělte se o názor.