Špinavé prádlo se má prát ve firmě. Whistleblowing pohledem experta

Kde je hranice mezi odkrýváním korupčních mechanismů a udavačstvím?

Člověk, který upozorní na nekalosti ve firmě, jde ve skutečnosti do velkého rizika. Může jí ušetřit spoustu peněz, když poukáže třeba na podvodná schémata, která v ní existují, riskuje ale, že se mu někdo bude mstít. Chce to odvahu. Lze to tedy brát i jako znak loajality. Snažím se chránit reputaci a majetek společnosti, kde pracuji.

Myslíte, že k takovému postoji česká společnost už dozrála?

Pravděpodobně to dopadne podobně jako s vakcinací proti covidu. Nějaká část společnosti bude vnímat pozitivní přínosy. Bude si říkat, že je dobře, že se můžeme ozvat a jsme aspoň formálně chráněni proti případným odvetným opatřením firmy. A pak bude určitě i menšina, která v tom bude vidět něco negativního: vyřizování účtů, zášť, mstu.

Ta zneužitelnost se přímo nabízí...

Z průzkumu, který jsme jako EY dělali společně s Asociací malých a středních podniků ČR, vyplynulo, že mezi firmami, které mají systém oznamování už zavedený, se jen zhruba pět procent z nich bálo jeho zneužití. A u těch, které ho ještě nezavedly, a kde se tedy dala čekat jistá skepse, to byla asi jedna z šesti. Podle mě skvělé číslo. Dá se z toho vyvodit, že nálada mezi firmami je taková, že se zneužívání moc nebojí.

Co je to za firmy, které měly oznamovací povinnost zavedenou dřív, než to bylo povinné?

Na to nemáme přesná data, ale můžu vám to říct z praxe. Jednak to jsou firmy, které oznamovací povinnost musí mít proto, že jsou součástí nadnárodních korporací – a matka je v zemi s jurisdikcí, která to vyžaduje. Jednak to jsou třeba firmy kotované na burze. Nebo firmy, které vstupují na zahraniční trhy a potřebují ukázat, že mají řízení společnosti v pořádku, že jim governance funguje. To se týká i společností, které se chystají k prodeji zahraničnímu investorovi – je dobré mít odpověď na otázku, jak firma předchází trestné činnosti. Povinnost má u nás zavedenou už většina velkých podniků v rámci různých compliance programů. Například ČEZ má oznamovací linku, České dráhy, Česká pošta také.

Co je k tomu vede? Má to nějaké výhody?

Kus pragmatismu v tom být může. Vezmu to trochu zeširoka. V roce 2011 vstoupil v platnost zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Firmy to po několika větších medializovaných kauzách najednou vzaly vážně a začaly zavádět opatření proti páchání trestné činnosti, protože jim to mohlo pomoct v případě obvinění nebo trestního stíhání. Princip zákona je v tom, že když firma spáchá nějaký trestný čin, například když někdo z jejích zaměstnanců uplácí zákazníka, a vedení pak prokáže, že systémově bylo všechno nastavené správně, a poukáže na to, že se jednalo o selhání jednotlivce, může se vyvinit a vyhnout se trestu.

Co když jde oznamovací systém proti nadřízeným? Dokážu si představit, že za oznámením může být osobní křivda, nespokojenost se šéfem...

V evropské směrnici je řečeno, že když oznamovatel jedná ve zlé víře, neměl by požívat výhod, které směrnice oznamovatelům poskytuje. Tedy například to, že by byl chráněný proti pracovněprávním opatřením, která by na něj mohla kvůli oznámení mířit.

Než budeme mít vlastní zákon o whistleblowingu, platí samotná směrnice. V našem návrhu zákona se píše, že oznámení by měla jít přímo na linku ministerstva spravedlnosti. Proč? Nezahltí se tak úřad něčím, co můžou firmy vyřešit samy?

Snažíme se firmám, které jsou na pochybách ohledně zavádění oznamovacího systému, vysvětlovat, že pokud by měly proti něčemu lobbovat, tak právě proti téhle povinnosti. Smysl je v tom, aby své problémy vyřešily samy. Osobně myslím, že je lepší prát špinavé prádlo přímo ve firmě, ne ve veřejném prostoru. Proto považuji oznamovací systém i za nástroj k tomu, aby každý – když má pocit, že se kolem něj v práci dějí nepravosti – měl možnost to nahlásit uvnitř firmy. A neřešil to na sociálních sítích, přes média nebo přes linku ministerstva spravedlnosti.

Narážíte na nějaký konkrétní případ?

Zhruba před rokem proběhla médii kauza společnosti, kterou nechci jmenovat. Oznamovací systém zavedený neměla. Její zaměstnankyně v médiích upozornila, že se u nich nedodržují proticovidová opatření. A právě na základě toho, že to skončilo v médiích a nevyřešilo se interně, což jménu společnosti uškodilo, oznamovací systém zavedli.

Na rozdíl například od Velké Británie, Švédska či USA, zemí, které chrání své whistleblowery, nemá Česko zatím zavedené speciální mechanismy na ochranu oznamovatele. Ten tedy nejspíš bude chráněný jen pracovněprávními předpisy a občanským zákoníkem, případně se může odvolat na soud. Nemůže to být důvod, proč se budou čeští zaměstnanci bát na protiprávní jednání ve firmách upozorňovat?

Jen legislativa nic neřeší. Dobrou ilustrací toho jsou země, které zmiňujete. Například ve Švédsku mají dlouhou tradici ombudsmanů, jsou zvyklí se obracet k nezávislé autoritě, když o něco jde. Pro takové země není problém převést evropskou směrnici do své legislativy. Zajímavý příklad z druhé strany je Slovensko. To Evropskou unii v tomto ohledu předběhlo, velmi podobnou legislativu té na ochranu oznamovatelů zavedlo už dřív. Ale že by jim to tam nějak zázračně fungovalo, bych neřekl. Velké množství oznámení jim to nepřineslo, pozitivní efekt se tedy nedostavil. K legislativě je nutná i vůle, ztotožnění se s oznamováním ze strany vedení společnosti.

Foto: EY

Poradenská firma EY se zabývá audity, daněmi, transakčním a podnikovým poradenstvím. Tomáš Kafka se v ní zaměřuje na problematiku podvodů a korupce. Pomáhá zavádět protikorupční opatření, posilovat firemní kulturu, vyšetřovat zaměstnaneckou kriminalitu. „Mé hlavní téma je korupce, praní špinavých peněz, prevence, vyšetřování. Většinou děláme pro soukromé společnosti, občas i pro veřejný sektor. Hodně vyšetřování je zahájeno právě díky whistleblowingu,“ říká.

Co si z toho máme vzít pro naše prostředí?

Na přednáškách, které o whistleblowingu mám, často procházím myšlením potenciálního oznamovatele. Vypadá to jako takový trychtýř, kde se oznamovatelé cestou ztrácejí. První odpadnou ti, kterým chybí loajalita. Vidí nepravost, ale nechtějí nic řešit, nemají potřebu, nechtějí ztratit své jisté. Ti, co postoupí do další fáze, často nevědí, jak a komu to oznámit, neznají tu proceduru. Pak jsou pochybnosti, jestli to není zbytečné riziko a jestli mám reálnou šanci docílit změny. K tomu se může přidat to, že zaměstnanec z nějakého důvodu nevěří osobě, které by měl oznámení adresovat. A nakonec jen málokdo dojde až k tomu, že opravdu něco oznámí.

Dá se to změnit?

Jsem přesvědčený, že firma může dělat spoustu opatření. Posilovat loajalitu zaměstnanců, říct jim, že o to stojí, že chtějí pomáhat chránit majetek firmy i její reputaci. Ale to, co je úplně stěžejní proti strachu, který jsem zmiňoval, je, že si před zaměstnance stoupne generální ředitel a řekne: „Já osobně se postarám, abychom každého oznamovatele ochránili, a budu velmi rád, když nám pomůžete firmu očistit a ochránit.“ Pak vám garantuji, že to do té organizace propadne. Pro majitele je to i nástroj, jak se včas dozvědět o problémech ve firmě a mít možnost něco udělat, než jim utečou lidi.

FINMARKET je rubrika zasvěcená obsahu, který připravujeme ve spolupráci s obchodními partnery na míru společnostem, které chtějí seznámit čtenáře se svými produkty nebo službami.

Hynek Just

Vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, což se na jeho profesní kariéře nijak nepodepsalo. Věnoval se hudební publicistice, jeho recenze a rozhovory lze dohledat třeba v archivu Respektu, MF Dnes,... Další články autora.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem