Často se stává, že si lidé dluží navzájem. Nemá smysl, aby se někdo jako věřitel domáhal zaplacení své pohledávky vůči svému dlužníku, když je zároveň sám zase jeho dlužníkem. Prostě se provede započtení. Vyšší dluh se sníží o ten menší a pak už se hraje jenom o rozdíl. Zvláštní pravidla platí, když vůči sobě mají pohledávky zaměstnanec a zaměstnavatel, tedy když zaměstnanec dluží peníze zaměstnavateli a ten mu má vyplatit mzdu. Pojďme se na ta pravidla podívat.
Základní pravidla stanoví občanský zákoník. Ten říká, že dluží-li si dvě strany vzájemné plnění stejného druhu – řekněme tedy peníze, může kterákoliv z nich říct, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. Obě pohledávky ovšem musejí být splatné, nelze proti existujícímu a splatnému dluhu započíst splátku (úhradu), jejíž splatnost ještě nenastala.
Běžný účet, spořicí účet, kreditka. Tohle trio může ušetřit určitě pár stovek ročně. Když je správně vyladěné a když víte, kam ve správný čas přesunout kolik peněz. Dobrá zpráva: dneska to jde do značné míry automatizovat. Na začátku je to samozřejmě dost kombinování. Pomůžeme s porovnáním a výběrem.
Aby se poměry mezi osobami, které jsou si navzájem dlužníkem i věřitelem, urovnaly nebo upravily započtením, musí být splněna jedna dost zásadní podmínka. Občanský zákoník říká, že k započtení jsou způsobilé jen pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Takže musí jít o skutečné, vymahatelné, reálné pohledávky, a ne nějaké domněnky, že někdo někomu dluží. Musí jít prostě o pohledávky, se kterými by mělo smysl jít k soudu.
Započtením se pak obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. To znamená, že pokud František dluží Pavlovi padesát tisíc, ale zároveň Pavel dluží Františkovi sto tisíc korun, započte se padesát tisíc oproti stu tisíc: František nebude dlužit nic a na Pavlovi bude doplatit zbývajících padesát tisíc. Kdyby je František časem chtěl po Pavlovi vymáhat soudně, znamená to pro Pavla nižší soudní poplatky, menší úplatu právníkům a podobně:
Po obecném úvodu se dostáváme ke speciálnímu případu. Tedy k započítávání vzájemných pohledávek mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Pokud zaměstnavatel „neuspokojil vůbec nebo uspokojil jen částečně splatné mzdové nároky svých zaměstnanců“ (čti: dluží jim výplatu nebo její část) a byl proti němu podán insolvenční návrh nebo na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, můžou zaměstnanci požádat úřad práce, aby jim peníze vyplatil.
Zaměstnanec se může snadno stát dlužníkem zaměstnavatele, například tehdy, když mu způsobí škodu. A zaměstnanec má pohledávku vůči zaměstnavateli vlastně každý měsíc. Kdykoliv po skončení odpracovaného kalendářního měsíce totiž vzniká zaměstnanci pohledávka za zaměstnavatelem na výplatu mzdy za uplynulý měsíc. Nabízí se tedy započtení pohledávek proti sobě. Jenže – co když se stane, když zaměstnanec bude zaměstnavateli dlužit třeba stejně, jako dělá celá jeho výplata. To mu může zaměstnavatel jeden měsíc sebrat všecko a vyplatit nulu?
Zákoník práce a občanský soudní řád stanoví pro zaměstnavatele omezující pravidlo. Započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu nesmí být plné. Zaměstnanci musí vždycky zůstat něco na základní živobytí. Započtení pohledávky se může provádět jen za podmínek pro exekuci srážkami ze mzdy:
Pokud chce zaměstnavatel vůči zaměstnancově mzdě provést započtení své pohledávky (zaměstnancova dluhu), musí mu nechat minimálně nezabavitelnou částku a jednu třetinu zbytku čisté mzdy (tedy zbytku po odečtení nezabavitelného minima), a to tehdy, pokud je jeho pohledávka přednostní (to může být dluh vzniklý, když se zaměstnanec dopustil vůči zaměstnavateli, nejspíš jeho majetku, úmyslného trestného činu, anebo pohledávka přeplatku náhrad mzdy za dobu prvních 14 dnů pracovní neschopnosti apod.) Pokud je jeho pohledávka nepřednostní, musí zaměstnanci nechat aspoň nezabavitelné minimum a dvě třetiny zbytku čisté mzdy. Teprve to, co zbude po odečtení těchto částek, si může nechat.
Nezabavitelná částka není u každého zaměstnance stejná. Respektive je stejná pro všechny, ale pokud má člověk vůči někomu vyživovací povinnost, nezabavitelná částka se zvyšuje. Pro jednotlivce bez závazků je letos 6225,33 Kč. Za každou vyživovanou osobu – nezletilé děti nebo studující zletilé děti, jakož i manžela nebo manželku – se zaměstnavatel musí z jeho výplaty vzdát dalších 1556,33 Kč.
Spočítejte si, co vám nemůžou vzít, na naší kalkulačce:
Uvedená omezení pro započítávání pohledávek ale platí jenom pro mzdu. Nevztahuje na odměnu za pracovní pohotovost, odstupné, cestovní náhrady za pracovní cestu a jiné příjmy a benefity poskytované zaměstnavatelem. Vůči těm může započítávat zaměstnavatel plně bez omezení.
Sdílejte článek, než ho smažem
