Když vám v práci dají výpověď kvůli organizačním změnám, musejí k ní přidat taky odstupné. Jeho výška závisí na tom, jak dlouho jste u zaměstnavatele byli. Pokud jste si odkroutili víc než dva roky, máte nárok na odstupné ve výši tří průměrných měsíčních platů, pokud to bylo mezi rokem a dvěma lety, dostanete platy dva, a pokud jste neodsloužili ani celé první léto, měli by vám za to dát odstupné velké jako měsíční mzdu.
Když se k zaměstnavateli vrátíte (do pracovního poměru nebo na práci na dohodu o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce se nepočítá) před uplynutím doby odpovídající výšce odstupného, jste povinni vrátit jeho poměrnou část. Zjednodušeně: když dostanete odstupné ve výši tří měsíčních platů, ale už po měsíci nastupujete zpátky, vracíte dva platy (3 – 1). Přesně se poměrná část odstupného, kterou musíte vracet, odvozuje od počtu kalendářních dnů, které zbývají od nového nástupu do starého zaměstnání do vypršení doby určené násobkem průměrného výdělku, který jste dostali jako odstupné.
Zaměstnanci má sice zákonnou povinnost vrátit zaměstnavateli odstupné, na druhou stranu se ale může stát, že zaměstnavatel to nebude vyžadovat. Pak samozřejmě zaměstnance nikdo nutit nebude.
K novému zaměstnavateli do staré práce: odstupné se vrací taky
Život ale není jen takhle jednoduchý, praxe přináší i komplikovanější případy. Až k nejvyššímu soudu se dostal třeba tento: Zaměstnankyně byla propuštěna z organizačních důvodů a dostala odstupné. Nastoupila u jiného zaměstnavatele. Její původní zaměstnavatel ale s tím novým uzavřel smlouvu o poskytování služeb a převedl na něj i movitý majetek pro tuto činnost – vybavení pro provoz, tedy prakticky pracoviště, kde zaměstnankyně dřív pracovala. Nový zaměstnavatel pak požadoval vrácení odstupného a v následném soudním sporu mu nakonec Nejvyšší soud dal za pravdu. Vyložil, že „dosavadním zaměstnavatelem“ je třeba pro účely vracení odstupného rozumět nejen zaměstnavatele, který se zaměstnancem rozvázal pracovní poměr, který zaměstnanci vyplatil odstupné a u kterého se zaměstnanec vrací do práce, ale také toho, na něhož původní zaměstnavatel v mezidobí (po skončení zaměstnancova pracovního poměru) převedl práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Jinými slovy: paní sice nastupuje pod novou hlavičku, ale na stejné pracoviště a do stejné práce. Protože se mezi zaměstnavateli převedla práva a povinnosti z pracovně právních vztahů, bere se to, jako by zaměstnankyně odcházela a vracela se k témuž zaměstnavateli. Musela tedy část odstupného vrátit.
O tom, jak to funguje, když se mění zaměstnavatel, ale ne práce, jsme víc psali v tomto článku:
Když vám prodají zaměstnavatele, může vám to dát křídla
Nejde ovšem jen o prodej podniku, který vás zaměstnává, nebo jeho části, ale také o jeho nájem nebo vydražení ve veřejné dražbě.
Odstupné se vrací, i když je nová mzda nižší
Nejvyšší soud řešil ještě jiný zajímavý spor o vracení odstupného. Vedoucí zaměstnanec s vysokým postavením a platem dostal po skončení pracovního poměru dohodou odstupné ve výši pětinásobku měsíčního výdělku – přes pět milionů korun. Jeho původní zaměstnavatel převedl práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na jinou firmu. Ta se pak s dotyčným člověkem dohodla, že by ho zaměstnala na tři měsíce v pracovním poměru a na jeden měsíc na dohodu o provedení práce. Dohodli se ovšem na významně nižší mzdě, než míval dřív, na necelých čtyřiceti tisících za měsíc. Jenže pak nový zaměstnavatel začal žádat vrácení tří pětin odstupného – něco přes tři miliony. Což je pochopitelně mnohonásobek toho, co by si u ní mohl dotyčný za pár měsíců vydělat.
Podle Nejvyššího soudu ale pro povinnost vrátit poskytnuté odstupné není významné, jak vysokou mzdu zaměstnanec pobíral v původním pracovním poměru, protože je výlučně na jeho úvaze, jestli začne znovu konat práci u dosavadního zaměstnavatele (připomínáme, že dosavadním zaměstnavatelem může být i nový zaměstnavatel, na kterého přešla z původního práva a povinnosti) a jestli se mu nová mzda nebo možnost pokračovat v práci vyplatí, i když bude muset vracet vyplacené odstupné. Rozhodl-li se zaměstnanec, že nastoupí práci za čtyřicet tisíc, nemůže odmítat vrátit odstupné jen kvůli „principu proporcionality“. Tedy kvůli tomu, že odstupné bylo v řádech milionů a možný výdělek jen v řádu statisíců.
Příběh měl pro zaměstnance ale nakonec šťastné finále. Nejvyšší soud toho totiž v rozsudku pověděl víc. Především to, že jestliže zaměstnavatel při sjednávání pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti zaměstnance ujistil, že po něm nebude vracení odstupného žádat, pak je v rozporu s dobrými mravy, když po nástupu zaměstnance odstupné zpátky požaduje, bez ohledu na svá předchozí ujištění.
Sdílejte článek, než ho smažem