Po předchozích dílech našeho seriálu Jak přežít (v) zaměstnání jsme se ocitli definitvně (a přesto určitě jen dočasně) bez práce a přemýšlíme nejspíš co dál. Správným směrem nás může pootočit třeba článek Končíte v práci? První kroky nezaměstnaného, hodit se může taky kalkulačka podpory v nezaměstnanosti, tak ji přibalujeme na konec článku. Ovšem co takhle zkusit zahraničí? O volném pohybu pracovníků v rámci Evropské unie slyšíme přece pořád; a možná už i vás napadlo, že by to za zkoušku stálo. Zkušenost je to nepochybně dobrá, takže jak se to s volným pohybem pracovníků v Evropské unii vlastně má?
Zkoušíme to v Unii
Volný pohyb pracovníků patří k takzvaným základním svobodám, na kterých Evropská unie v podstatě stojí. Právně zakotvený je přímo ve Smlouvě o fungování Evropské unie. Pracovníci-občané Unie tak v žádné z jejích zemí nemají být omezováni diskriminací, která by se týkala jejich zaměstnávání, odměny za práci a jiných pracovních podmínek, přičemž mají především možnost:
- Ucházet se o zaměstnání v některém z členských států Evropské unie
- Za tím účelem se v rámci Evropské unie volně pohybovat
- Pobývat za účelem výkonu zaměstnání v členském státě
- Za určitých okolností dokonce zůstat v členském státě po skončení zaměstnání
Pojem pracovník pak nemá být vykládán na základě ustanovení národních právních řádů. Možnost pobývat v členském státě tedy máme i v případě, že budeme vykonávat práci na částečný úvazek, dokonce i v situaci, kdy výdělek bude tak nízký, že bude třeba ho doplnit o různé sociální dávky. Stejně tak máme možnost do členského státu vycestovat, abychom se tam o takové zaměstnání ucházeli. Pokud bude zaměstnavatel u svých domácích zaměstnanců určovat výši výdělku na základě jejich dosavadních zkušeností a bude mezi to počítat i zkušenosti získané mimo jeho podnik, pak musí rovněž započítat předchozí zkušenosti zaměstnance v jiném členském státě. Stavět překážky volnému pohybu pracovníků totiž nesmí nejen státy, ale ani zaměstnavatelé – třeba tím, že budou vyžadovat jazykovou zkoušku, kterou lze složit výlučně v určité oblasti.
Výše uvedené možnosti nám však mohou být odepřeny, pokud to daný stát odůvodní svým veřejným pořádkem nebo veřejnou bezpečností, případně ochranou zdraví. Zvláštní pravidla rovněž platí pro veřejnou správu. Pokud se chce stát dovolávat ochrany veřejného pořádku nebo bezpečnosti, musí soudit chování jednotlivce (nesmí tedy paušalizovat) a nebezpečí ohrožení těchto hodnot musí být dostatečně závažné. V případě veřejné správy pak musí jít opravdu o pracovní místa spojená s výkonem základních úkolů státu (např. policie), nikoli o pozice, které se státní správy pouze dotýkají – jako například kapitán lodi či učitelka na povinné praxi, to jsou příklady, které už soudy opravdu posuzovaly.
Jakým právem se bude řídit naše pracovní smlouva?
Pokud se rozhodneme pracovat v jiném členském státě Unie, můžeme si se zaměstnavatelem zvolit právo některého státu, kterým se pak bude naše pracovní smlouva řídit. Tuto možnost nám dává evropské nařízení nazývané nejčastěji jako Řím I, které zároveň stanoví, že v případě volby práva nesmí být zaměstnanec zbaven ochrany, kterou mu poskytují normy toho práva, které by se použilo, pokud by k volbě nedošlo, avšak za předpokladu, že se od těchto norem nelze smluvně odchýlit. Pokud k volbě práva nedojde, řídí se pracovní smlouva právem státu, ve kterém (popřípadě ze kterého) zaměstnanec obvykle práci koná. Pokud nás tedy zaměstnavatel v EU vyšle na pracovní cestu, nemění to nic na právu, kterým se řídí naše smlouva, pokud je výkon práce v jiné zemi pouze dočasný. Stejně tak pokud budeme pracovat přes telefon a budeme volat i do jiných států, nemění to nic na tom, že se naše smlouva bude řídit právem zvoleným nebo právem státu, ze kterého telefonujeme.
Protože předcházející odstavec může vypadat na první pohled komplikovaně…
Spory se zaměstnavatelem
Ať už budeme pracovat v kterémkoli členském státě, všude budeme řešit běžné problémy a spory. Pokud to ale dojde tak daleko, že budeme nuceni se se zaměstnavatelem soudit, na který soud se máme obrátit? Odpověď na tuto otázku dává jiné evropské nařízení, opět nejčastěji poeticky nazývané Brusel I.
Zaměstnavatel, který má bydliště na území některého členského státu může být podle nařízení Brusel I žalován u soudů státu svého bydliště. Dále je možno zaměstnavatele žalovat u soudů jiného členského státu – za předpokladu, že jde o soud místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci nebo ji vykonával naposledy, nebo za předpokladu, že jde o soud místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání, pokud ovšem zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával práci v jiné zemi. Jako zaměstnance nás pak může zaměstnavatel žalovat pouze u soudů státu, kde máme jako zaměstnanci bydliště. Za podmínek článku 21 nařízení Brusel I si můžeme příslušný soud rovněž zvolit.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
24. 3. 2014 10:01, Marketa
Dobrý den, chci se optat, dcera pracuje legálně na Kypru.Zaměstnanec za ni vše platí, ale chtěla u nás,v ČR si dojít k lékaři.Ale pojištovna ji nevydá žádný doklad,takže jakoukoliv návštěvu zde u lékaře musí hradit hotově.Otázka je:
NEEXISTUJE NĚJAKÉ EVROPSKÉ POJIŠTĚNÍ PRO státy EU???
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
14. 6. 2021 21:03, Pavel
Dobry den potrebuju poradit rok a pul spatky jsem na pozadani pomahal o kolo RD slozit material uklid o kolo domku, a parkrat stavet zed s kamenbloku namichat beton pan semnou ne sepsal zadnou dohodu ani smlouvu o dile, a tet mne udal zesem u nej pracoval na cerno neplatil mi nic za pomoc jak se mohu branit? Dekuju
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.