Jak je to tedy se stavebním spořením?

Na celé diskusi jsou přitom pikantní dvě "maličkosti" - nikdo z hlavních účastníků (účastníci spoření, stát, spořitelny) nemá zájem, aby se cokoliv měnilo, to jen ministr si při schvalování rozpočtu vždy povzdechne "kde já na to vezmu peníze" a nikdo zatím vážně nepředložil žádný návrh na změnu (tolik diskutovaného?) zákona.

Většina komentářů k tomuto tématu se točí okolo otázky: Kdo si co a jak moc přerozděluje? Stejně důležitá je ovšem i otázka: Proč stavební spoření vůbec vzniklo a jak systém funguje? Stavební spoření vzniklo proto, aby podpořilo bydlení, jinými slovy, aby vytvořilo podmínky, za kterých si už lidé mohou sáhnout na úvěry. Porovnejme mechanismus úvěrů s bankou. Velmi, ale opravdu velmi zjednodušeně: banka přijímá od vkladatelů na předem stanovený úrok, dejme tomu 3%, vklady a pak je za podstatně vyšší úrok, řekněme 12% půjčí věřitelům formou úvěru. Z rozdílu 9% vytváří rezervy a kryje své náklady. A jak to dělá stavební spořitelna, není přece bankou? Využívá, mimo jiné - a to zdůrazněme - i onu tolik diskutovanou státní podporu. Ta by ovšem sama zdaleka nestačila, kdyby neměla "po ruce" tolik diskutované přátelské klienty. A jsme u jádra problému.

Přátelští klienti vstupují do systému ze dvou důvodů: láká je
(1) nízké riziko a za předem známých podmínek při cílových částkách až do cca 250 tisících korun
(2) výhodné zhodnocení okolo 12% až 13%.
Oba důvody jsou vykoupené pěti lety čekání. Díky chování spřátelených spořících klientů (které je motivováno právě oněmi dvěma uvedenými důvody) mohou stavebníci čerpat úvěr za nižší než běžné komerční úrokové sazby. Ostatně tento fígl objevil už před více než sto lety jeden kovář v německé vesničce Wüstenrot, když přemluvil své spoluobčany, aby si peníze ukládali na nízký pevný úrok "na hromádku" a pak si z ní - zase na pevný a nízký, byť trochu vyšší úrok - peníze zpátky půjčovali. A vyzráli tak jak na inflaci, tak na vydřidušské banky.

A proč do systému vstupuje stát svou státní podporou, je opravdu jen mecenášem? Ani náhodou. Dobře fungující stát potřebuje, jako každý jiný dobře fungující finanční systém, trvalý a vydatný tok likvidních peněz. Co lepšího, než pravidelný měsíční přísun peněz od obyvatelstva si může přát? Ale to není zdaleka všechno. Co udělá klient, když si po pěti letech vyzvedne peníze? V extrémních polohách je (1) buď znovu investuje (reinvestuje, a stát má z jeho počínání opět onen bezprostřední užitek v podobě toku likvidního toku peněz) nebo je (2) celé utratí. Ve druhém případě má stát druhotný užitek, protože klient který utrácí za zboží nejen podporuje výrobu a obchod a tedy i zaměstnanost a snižování mandatorních výdajů (snižování podpory v nezaměstnanosti a dalších forem pomoci), ale platí za zboží i daň z přidané hodnoty (nebo i jinou daň, například spotřební daň z lihu) a podílí se na růstu daně z příjmů v oborech, jejichž zboží nakupuje.

Pokusme se o velmi jednoduché naznačení takovýchto vazeb. Předpokládejme měsíční spoření 1500 Kč, tj. 18000 Kč ročně. V takovém případě činí roční naspořená částka, včetně státní podpory 4500 Kč, celkem 22500 Kč. Za pět let se tak klient dostane k částce 112500 Kč (90000 + 22500). A znovu zjednodušme a odhadněme konečnou částku včetně úroků na nějakých 120000 Kč. Podle prvního extrémního postupu klient celou částku reinvestuje a do oběhu "přiteče" oněch 120000 Kč. Je to málo? Pokud se ovšem bude řídit druhým schématem a celých 120000 Kč utratí (za spotřební zboží, dovolenou, kvalitní potraviny, alkohol, zábavu, služby, atp.) stát si zinkasuje 22% DPH, tj. 26400 Kč; namítneme-li, že 22% je moc, protože některé služby podléhají snížené sazbě, prosím, při 18,5% se dostaneme na 22200 Kč. Ještě pořád je stát mecenáš? A co daň z příjmů. Budeme-li uvažovat ziskovost v oboru 8%, pak to ze 120000 Kč udělá skoro 9600 Kč a při dani 31% dalších skoro 3000 Kč.

Nedávno tiskem proběhlo několik příspěvků vedoucího katedry ekonomie Fakulty sociálně-ekonomické UJEP v Ústí n.L. Autor v podstatě navrhoval zrušení státní podpory s odvoláním na nesmyslné přerozdělování. Nechci s ním polemizovat, učinili to kvalifikovaně jiní, ale doporučuji právě podobně zaměřeným fakultám, aby odborně a faktograficky zvážily, mimo jiné, i podobné úvahy, jaké jsou uvedeny v předcházejícím odstavci. Možná by to nebylo jen vhodné téma pro diplomovou práci, ale i zajímavá informace pro pracovníky, kteří musí o těchto věcech v exekutivě rozhodovat. A ještě jednu věc bych rád - především směrem k vysokým školám poznamenal - a není to myšlenka moje (Pavel Zachrdla, HN 14.1.2002): filosofií stavebního spoření je - přičiň se a bude ti pomoženo. Školy by neměly tento výchovný moment opomíjet.

K užitečnější diskusi možná vede i jiná otázka: Jak vysoká má být státní podpora (nebyla za celou dobu působení stavebního spoření valorizována)? Státní podpora hraje ve stavebním spoření především motivační roli. Takže by měla být co nejvyšší? Kdoví, odvážný návrh volá až po devíti tisících ročně. Buďme ale realisty: český stát nepatří k nejbohatším a státní pokladna je poloprázdná. Stavební spořitelny tento stav respektují a dohodly se s ministerstvem financí na tom, že se jejich klienti budou muset spokojit se současnou úrovní státního příspěvku. Ostatně průměrná výše státní podpory čerpaná na jednu smlouvu o stavebním spoření stejně nedosahuje ani tří tisíc korun! A tak se úvahy na téma "lidé spekulují se stavebním spořením kvůli čerpání státní podpory" pohybují zcela mimo reálnou situaci. Ovšem pateticky nadnesená jsou i slova "stát oceňuje fakt, že se jeho občané rozhodli vzít své záležitosti do vlastních rukou a začít se starat sami o sebe". Pravda je mnohem jednodušší, stavební spoření nabízí všem účastníkům zajímavou příležitost k realizaci jejich konkrétních potřeb.

Během prvních osmi let, kdy stavební spoření v České republice funguje, si klienti teprve vytvářeli základ potřebný k tomu, aby mohli využívat všechny možnosti, které jim úvěr, případně meziúvěr ze stavebního spoření nabízí (v Německu byla během posledních let téměř při každé akvizici bytu, rekonstrukci či stavbě domu využita smlouva o stavebním spoření!). Teprve budoucnost umožní účastníkům stavebního spoření v míře, která je známá u tradičních systémů spoření v zahraničí (ale i tam stát nabízí státní podporu!), využívat optimálně úvěry ze stavebního spoření či překlenovacích úvěrů. Například ČMSS jich poskytla už více než 200 tisíc. I tyto zkušenosti vydávají svědectví proti názorům, podle kterých klienti systém stavebního spoření jen zneužívají. Stavební spoření stát nezadlužuje, ale pomáhá především mladým lidem postavit se na vlastní nohy, a tím i zmenšit jejich závislost na státních financích (!) poskytovaných prostřednictvím nejrůznějších sociálních programů, regulovaným nájemným počínaje.

A úplně na závěr ještě jedna "maličkost", všimněme si jí: Stát hlídá spořitelny, aby neprohospodařily jeho státní podporu a spořitelny hlídají stát, aby s penězi dobře hospodařil (i za to mají svůj zisk). Co víc si může klient přát?

Orientační informace o státní podpoře a stavebním spoření (v Kč)

Jste pro snížení státní podpory stavebnímu spoření? Kolik by podle vás měl být maximální roční příspěvek na jednoho účastníka? Podělte se svůj názor s ostatními.