Komerční spolupráce
Jednou z těchto překážek by mohl být rostoucí frakcionismus. Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, uvedl, že politická reprezentace Evropská unie má pouhých 250 dní, než začnou evropské volby v květnu 2019, aby ukázala občanům, že Unie je schopna splnit jejich očekávání. Populistická vlna v Evropě ve skutečnosti oslabuje další evropskou integraci a vítězství méně proevropských, respektive euroskeptických stran by mohlo dál podkopat stabilitu Unie. Proto Juncker volá po posílení evropských hranic a reformě evropského azylového systému, protože vlna přistěhovalectví byla v posledních několika letech jedním z významných faktorů, které vedly k renesanci populistických stran a hnutí a etablovaní populistických politiků.
Tyto cíle však vyžadují spoustu politické soudržnosti, které se v současné době Unii nedostává, o čemž svědčí tenze v Itálii, Španělsku, ale také euroskepticismus v České republice a prohlubující se krize ve vztahu Unie s Polskem a Maďarskem. Pokud se budou nadále současné problémy prohlubovat, tak by mohlo dojít k rozdělení států EU na „první“ a „druhé“, případně ke zhroucení celého systému.
Z ankety doplňující článek eTrader €uroBarometr: Bude po Británii z EU exitovat Itálie? Trh futures na to sází vyplývá, že se na rozdíl od trhu NYMEX téměř 45 % hlasujících se přiklání k variantě setrvání Itálie v EU dlouhodobě. Na to, že Itálie opustí EU do 5 let sází 21,5 %, po více jak 5 letech pak 16 %. Téměř 17 % hlasujících se pak domnívá, že se EU ve stávající podobě do 5 let stejně rozpadne.
Evropská fragmentace je již nyní velmi aktuální, nejen kvůli ekonomické divergenci členů, ale také proto, že systém je příliš komplikovaný a začíná se vnitřně hroutit, což generuje potenciál pro populistické strany a volání po opětovné fragmentaci Unie na národní státy (ne nutně vždy je hybatelem ekonomický vývoj v regionech).
Nová italská vláda je od začátku svého mandátu v přímé konfrontaci s EU, což představuje výrazný precedent, neboť Italové vždy byli silně proevropští. Volba takové národní politické reprezentace představuje tedy spíš silný protestní akt vůči bruselskému establišmentu, než snahu o opuštění EU. Itálie konfrontuje Brusel s problematikou přistěhovalectví. Na tu Brusel zcela rezignoval a namísto reálné ochranné politiky vnitřního prostoru EU se utápí v diskuzích o kvótách a neefektivních finančních transferech. Ty ovšem problém neřeší , ale pouze se snaží, často s nulovou úspěšností, sanovat následky.
Ve Španělsku se blíží se výročí referenda o nezávislosti Katalánska na španělské centrální vládě v Madridu. To bylo prohlášeno za protizákonné, tedy neplatné. Pokusy o regionální emancipaci nejsou v Evropě ničím novým a přetrvávají věky. Centrální vláda má mnoho důvodů proč se snažit udržet integritu. Regionální HDP Katalánska je vysoce nad průměrem Španělska a příjmy do státního rozpočtu neplynou pouze z turistického ruchu, ale také díky firmám s vysokou přidanou hodnotou, sídlícím v Barceloně. Katalánsko představuje cca 16 procent obyvatel Španělska, ale příspěvek do rozpočtu na úrovni 21 % HDP per capita je druhý nejvyšší, ihned za Madridem.
Problematika volby, stejně jako v Itálii a Velké Británii tkví v rozdílné socioekonomické základně obyvatelstva. Nacionalismus, resp. silný vztah k regionu je doménou menších měst a venkovských sídel, zatímco ve větších, multikulturních městech je tento vztah oslaben. Stejně jako v referendu o brexitu, tak i v druhém katalánském referendu (volbách) do regionálního parlamentu to byli právě obyvatelé menších sídel a venkova, kteří hlasovali pro autonomii-nezávislost. Obdobná situace je v Itálii.
Evropská unie jako ekonomický celek nutně těží z výnosů z rozsahu. Pohyb osob, zboží a kapitálu je nespornou výhodou, nicméně celek, jako uměle vytvořená entita, postrádá hodnoty, nebo kulturně historický kontext, který je imanentní jednotlivým prvkům, tedy státům. Upozadění národních zájmů na úkor ekonomické prosperity, vyvedení mnoha rozhodovacích pravomocí z lokálních vlád a parlamentu do bruselského centra. Pocit „odevzdání“ moci do vzdáleného anonymního centra v Bruselu jsou zdrojem rostoucí frustrace a růstu nacionálních politických stran a populismu v EU. Neschopnost centra efektivně vykonávat zastřešující politiku a ponechat nezbytné pravomoci na efektivních regionech je fatálním problémem, který – pokud nedojde k razantní nápravě, bude počátkem konce EU.
Sdílejte článek, než ho smažem
