Tomio Okamura: Z popeláře milionářem

Ondřej Tůma | rubrika: Rozhovor | 28. 3. 2011 | 15 komentářů
Tomio Okamura: Z popeláře milionářem
Exkluzivní rozhovor s Tomiem Okamurou, viceprezidentem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a úspěšným podnikatelem, o tom, jak spletitá může být cesta na vrchol. Kromě jeho životního příběhu jsme však nakousli i mnoho ekonomických, politických a obecně společenských témat.

Setkání s Tomiem Okamurou jsme měli naplánované dva týdny dopředu, přesto by se těžko hledal nevhodnější moment pro klidné povídání. Náš rozhovor se totiž odehrál jen pár dní poté, co se přes Japonsko přehnala ničivá přírodní katastrofa. Na muži, který se proti mně posadil do křesla, byla vidět únava i to, že by raději řešil problémy, se kterými se bude potýkat jeho cestovní kancelář. Na interview si však vyhradil dostatek času a brzy bylo zřejmé, že si komunikaci s médii skutečně užívá. Jeho odpovědi byly jasné a přesvědčivé. Při rozhovoru s ním vám brzy dojde, že jeho ambice rozhodně nekončí ve sféře cestovního ruchu.

Vaše maminka pochází z Československa a tatínek z Japonska. V obou zemích jste prožil dlouhá léta. Cítíte, že se ve vás snoubí charakteristické vlastnosti těchto národů?

Z obou jsem si vzal to, co je z mého pohledu nejpřínosnější. Co se týče Japonska, jde především o přístup k vlastnímu životu z hlediska odpovědnosti jednotlivce. Člověk musí mít snahu zdokonalovat se, naučit se na sebe spoléhat, nehledat výmluvy a být trpělivý. Věřit každodenní práci, která pak většinou přinese ovoce. Maminka je z věřící rodiny, takže mi bylo vždy vštěpováno, že člověk má myslet i na druhé. Nesnažit se hrabat jenom pro sebe. Věci si sice koupit můžeme, ale to, aby vás lidé měli rádi a pomohli vám, když opravdu potřebujete, to si nekoupí ani miliardář. V práci aplikuji více asijský přístup, v soukromí spíše ten evropský.

Jsem jiný, ale nejsem proto horší. Dokonce jsem lepší

Měl jste velmi složité dětství. Nějakou dobu jste vyrůstal v dětském domově. V Japonsku jste pak začínal pracovat jako popelář. Jak vzpomínáte na toto složité období?

Hledáte výhodný firemní úvěr? Klikněte ZDE.

V životě mám takové čtyři zásadní mezníky. Když mi bylo pět let, tak jsem šel v Tokiu poprvé sám nakupovat. Prodavačka v samoobsluze se mě zeptala, jak je možné, že umím tak dobře japonsky, když nejsem Japonec. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem jiný než ostatní. Druhým důležitým momentem pro mě byla zkušenost, kdy jsem byl v dětském domově. Moje maminka musela v Československu kvůli vážným psychickým problémům na léčení a tatínek pracoval v Japonsku. Protože se o mě neměl kdo postarat, tak jsem musel na nějaký čas do dětského domova. Tam mě šikanovali, mlátili a brali mi dopisy od rodičů. Pochopil jsem, že kromě toho, že jsem jiný, jsem i sám. Že si musím všechno na světě vybudovat sám, protože jsou chvíle, kdy mi nikdo nepomůže.

Mohly pro vás tyto momenty být později určitým hnacím motorem za úspěchem?

Když jsem šel do puberty a pomalu se blížila dospělost, tak se opravdu začalo něco měnit. Sílil ve mně pocit, který v sobě mám dodnes. Chci ukázat všem, že nejsem horší jen proto, že jsem jiný. A nechci dokázat jen to. Chci dokázat, že jsem dokonce lepší.

Oči Tomia Okamury

Anketní rubrika Očima expertů je u čtenářů serveru Peníze.cz oblíbená. Nemalou měrou k tomu přispívá i osobnost Tomia Okamury – čtenáři vyjadřují nejčastěji souhlas právě s jeho názory.
Pokud jde například o důchodovou reformu či České aerolinie, souhlasí s Tomiem Okamurou dvě třetiny našich čtenářů, jeho názor na server WikiLeaks je nejbližší dokonce více než třem čtvrtinám návštěvníků Peníze.cz.
Poslední články z rubriky:

Nečekala vás jednoduchá cesta. Přece jen, než se člověku podaří vypracovat se z popeláře na velmi úspěšného podnikatele, tak to nějaký čas zabere, ne?

V osmnácti letech jsem přerušil studium na vysoké škole, odešel v Tokiu z domova a začal pracovat jako popelář. To mi maximálně vyhovovalo, protože se mi konečně nikdo neposmíval. Navíc jsem po pobytu v dětském domově silně koktal, takže jsem měl strach z komunikace s lidmi. Proto mi vyhovovalo, že jako popelář nemusím s nikým mluvit. Pak jsem si říkal, že bych přece jen mohl zkusit něco jiného, ale když jsem hledal práci, nikde mě nechtěli vzít, protože jsem se nemohl vykoktnout. Nakonec jsem dělal prodavače popcornu. Ten jsem ale prodával jen jeden den. Když viděli, že se u pokladny neumím vymáčknout, tak mě přeřadili dozadu na nabírání popcornu. Tam jsem si snil svůj sen, jak to udělat, abych se dokázal nějakým způsobem realizovat, abych překonal svoje handicapy.

... a pak jsem zjistil, jak je Země malá

A co následovalo potom? Co byl váš třetí životní mezník?

Dalším podstatným okamžikem mého života bylo, když jsem se v roce 1994 rozhodl, že se vrátím do České republiky. Nebyl to ale zas takový krok do neznáma. Velmi dobře jsem to tu znal. Dokonce jsem v Praze maturoval na střední průmyslové škole chemické. Měl jsem ale velkou smůlu. Brzy poté, co jsem přijel, mě kouslo klíště a dostal jsem naráz boreliózu i zánět mozkových blan. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem šest týdnů ležel na kapačkách. Náhle jsem si uvědomil, že život může okamžitě skončit. Že nejsme pány tvorstva a peníze a honba za tím vším nejsou skutečné hodnoty. Člověk dříve nebo později pozná, že potřebuje pomoc druhých. Aby si ji ale zasloužil, musí jim také pomáhat. Nechtěl jsem život promarnit, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím zlepšovat klima ve společnosti.

To je ale dost široký pojem. Jak jste se o to chtěl pokusit?

Poslední z těch zkušeností, které výrazně ovlivnily můj život, byla, když jsem poprvé obletěl zeměkouli. Letěl jsem z Japonska do Spojených států a pak zase zpátky do Evropy. Najednou jsem si uvědomil, jak je zeměkoule malá. Do té doby jsem myslel, že nemá vůbec cenu se o něco snažit. Že jsem zkrátka jen jeden ze šesti miliard lidí během několika tisíciletí v nekonečném vesmíru. Říkal jsem si, že se musím soustředit na sebe, vydělat si nějaké peníze a trochu si užít život. Ale když jsem zjistil, že je zeměkoule malá, tak jsem si řekl, že se budu muset snažit veřejně. Projevovat svoje názory, přispívat k diskuzi, pomáhat lidem. Ne jenom brát.

Chtěl jsem, aby průvodci Japonce neokrádali, vyhrožovali mi za to smrtí syna

Jaké byly vaše začátky v České republice?

Nejdřív jsem učil japonštinu za 70 korun na hodinu. Měsíčně jsem si vydělal pět tisíc korun a hrozně se divil, jak si někdo může vydělat na auto nebo na byt. Poté se ozvala jedna malá cestovní kancelář, že jí vypadl průvodce. Moc se mi do toho nechtělo, ale oni mě přemluvili, potřebovali nutně někoho, kdo mluví japonsky. Když jsem si pak šel pro vyúčtování, tak jsem zjistil, že za jeden den mám skoro stejně jako za měsíc učení. Udělal jsem si tedy živnostenský list a průvodcovské zkoušky. Obešel jsem české cestovní kanceláře a začal provádět. Během té doby jsem si všiml spousty nedokonalostí v servisu japonským turistům. Člověk s japonskou krví chápal, co jim chybí a co mají rádi. Viděl jsem, že tady by mohla být moje šance. Se známou jsem si pronajal malý stánek na veletrhu cestovního ruchu v Londýně, kde jsem si domluvil schůzky s velkými japonskými cestovními kancelářemi. Chtěl jsem je přesvědčit, aby do České republiky posílali turisty přes moji společnost. V té době jsem ale neměl ani kancelář, ani zaměstnance. Nejdříve se mi povedlo přesvědčit druhou největší cestovní kancelář a brzy poté i tu největší.

Muzeum bankovek: nejen jen

Dnes Tomio Okamura radí podnikatelům v televizním pořadu Den D a šíře jeho vlastních podnikatelských aktivit je veliká. Vydělal ovšem na tom, že dokázal zachytit příležitost a s trpělivostí a odvahou na ní pracoval. První velké peníze mu přinesli japonští turisté.
V našem virtuálním Muzeu bankovek najdete ovšem nejen jen z Japonska, ale i jiné bankovky z různých zemí i dob. A neděláme si na ně zvláštní nárok, pokud se vám líbí, klidně posílejte peníze z Peníze.cz přátelům pro radost a pro štěstí.

To jste byl schopen zvládnout příliv tolika turistů? Jak jste se vypořádal s úvodními investicemi?

Potřeboval jsem průvodce, takže jsem požádal některé své žáky, jestli by u mě nepracovali. Poprosil jsem je, zda by mi nepočkali pár měsíců s platem. Měl jsem sice určitý vstupní kapitál, tenkrát už jsem při průvodcování vydělával kolem sto padesáti tisíc měsíčně. Japonštináři tady totiž byli žádané zboží, takže jsem měl pořád narváno. Na pokrytí všech nákladů to ale nestačilo a půjčovat jsem si nechtěl. S prvními platbami mi naštěstí počkaly i autobusové firmy a hotely, které jsem chtěl využít při organizaci turistických výprav. Znaly japonské cestovky, které mi turisty posílaly, i mě ještě z doby, kdy jsem sám prováděl, takže nemusely mít strach, že by peníze později nedostaly. Hned první rok jsem získal devět tisíc klientů a pak už to strmě rostlo.

Ještě jste ale neměl zcela vyhráno. Následoval spor s pražskými průvodci, který prý byl skutečně na ostří nože.

Bylo to ještě horší. Odstavil jsem je totiž od okrádání skupin. Sedmdesát procent turistů z Japonska najednou začalo jezdit do Česka přes moji společnost. Pražští průvodci telefonovali mým zahraničním partnerům a pomlouvali mě. Začal jsem si totiž postupně přivádět rodilé japonské průvodce. Nejdříve jsem se snažil s pražskými průvodci domluvit, aby klienty neokrádali, nezatahovali je do obchodů a restaurací na úkor programu, který si zaplatili. Jejich odpověď však byla taková, že mě začali cíleně poškozovat. Odcházeli například od mých skupin, které měli provádět. To pro mě bylo velké ponaučení. Okamžitě jsem provedl v Japonsku nábor. Tenkrát už se moje příjmy pohybovaly v milionech, takže jsem si mohl dovolit další investici. Udělal jsem konkurz, přivedl schopné japonské průvodce, vyřídil jim legální povolení k pobytu, nechal je udělat zkoušky, zaplatil jim letenky do Prahy a pronajal jim celou čtyřpatrovou vilu.

A co na to vaše konkurence?

Jejich msta byla, že začali chodit na Pražský hrad a japonsky mým skupinám lživě říkali, že můj průvodce je tam načerno. Také na mě dávali různá nesmyslná trestní oznámení. Já musel pořád chodit na výslechy. Nakonec to došlo tak daleko, že mě začali vydírat. Jednou mi ve dvě v noci zazvonil telefon, a když jsem zvedl sluchátko, tak jsem slyšel výhrůžky, že mám táhnout zpátky do Japonska, nebo mi syna na přechodu přejede auto. Ovšem špatně odhadli můj charakter, moje zkušenosti z dětství. Pro mě to byl impuls, že musím jednat. Je pravda, že když vyhrožovali už i mému dítěti smrtí, tak jsem tři dny nespal, ale poté mě to posílilo a dodalo mi to odhodlání se s nimi vypořádat.

Arogantní politici, neteční prokurátoři

Jak tedy váš boj pokračoval?

Já se snažím chovat vždycky určitým způsobem politicky. Navrhl jsem zástupci českých průvodců, abychom se sešli a udělali nějaký kompromis. On to však špatně odhadl a myslel si, že jsem v úzkých. Češi jdou totiž často zbytečně do konfrontace. Závist a zášť je totálně zaslepí, zaseknou se a nechtějí za žádných okolností spolupracovat. Když nechtěli dělat kompromisy, tak jsem razil variantu, která byla nejlepší pro mě. Nakonec si průvodci tímto krokem uškodili sami. Důležité je naučit se naslouchat, umět vyhodnotit věci takticky a nedělat unáhlené závěry.

Tomio for president?

Anketa

Líbilo by se vám, kdyby Tomio Okamura vstoupil do politiky?

Postupem času se o celé věci začalo jednat na politické scéně. Byla navržena novela zákona o cestovním ruchu.

Když průvodci viděli, že se nenechám zastrašit, tak se snažili jít přes legislativu. Založili si jakousi asociaci průvodců a získali na svou stranu ministra Pavla Němce. Ten začal prosazovat nesmyslný zákon. Choval se zcela iracionálně. Jeho voliči, kteří ho zvolili jako pravicového politika, mu byli úplně ukradení. Pavel Němec byl opravdu velmi arogantní člověk, naprosto přezíravý.

Nebylo to pro vás kruté vystřízlivění, když jste na vlastní kůži zažil, jak se někteří politici dokážou chovat?

Nejsem žádný snílek, ale pragmatik. Šok jsem žádný neutrpěl, protože jsem v dětství zažil mnoho příkoří, přestože jsem nikomu nic neudělal. Z tohoto pohledu se snažím konkrétní věci spíše pojmenovávat a řešit. Snažím se být občansky aktivní. Zahajovat diskuzi, to je jediné, co může občan dělat. Nechci nad něčím brečet a stěžovat si, to je jen ztráta času. Žijeme v demokracii, když si lidé zvolili nepoctivé politiky, tak s nimi stejně člověk musí jednat.

A nemůže být hlavní problém v prostředí, které nepoctivost umožňuje?

Naše legislativa je harmonizovaná z hlediska Evropské unie. Ale bohužel se neaplikuje dostatečně. Když státní zastupitelství například ví o politikovi, který si v době, co byl ministrem, našetřil desítky milionů, a stejně se nic neřeší, tak je to výsměch. Ten člověk si teď staví penzion a vily a na svůj majetek si zkrátka nemohl legální cestou vydělat, protože tvrdí, že jiné příjmy kromě veřejných funkcí neměl. Přesto se to vůbec neprošetřuje. Zákony máme dostatečné, ale není vůle tu špínu potírat. Vezměte si třeba kauzu Drobil. Nadhodnotit státní zakázku o tři miliardy, to je něco hrozného. Zvláště, když se pak argumentuje tím, že zvednout plat školníkům nebo kuchařkám v jídelně o tisícikorunu je neúnosné. To pak v lidech přirozeně vyvolává obrovskou frustraci. Co má člověk říct na zemi, kde je jasné, že mnoho vrcholných politiků má evidentně černé peníze, a nic se proti tomu nedělá? A na druhé straně každý z nás dostává složenky, a když nezaplatí třicet korun, tak mu už chodí upomínky s penále. Tohle je děsivý stav. Bohužel to je ale „o lidském faktoru“.

Druhá část exkluzivního rozhovoru pro Peníze.cz

Penzijko s finančním bonusem

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+151
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 15 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

4. 6. 2011 23:22, Tomáš K

... a takových podobných vyprávění ze života znám spousty. Takové výdělky jako pan Tomio sice nemáme, ale jsme taky považováni za "bohaté" a tudíž zloděje. Ne každý však bohatství nakradl či zdědil. Velmi mne mrzí, že je v Česku každý úspěšný považován za zloděje!

+44
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (15 komentářů) příspěvků.

A tohle už jste četli?

Aleš Tůma: Tsunami jako hospodářské požehnání? Bludy!

21. 3. 2011 | Aleš Tůma | 2 komentáře

Aleš Tůma: Tsunami jako hospodářské požehnání? Bludy!

Dalo se to čekat – při každé katastrofě se objeví někdo, kdo začne tvrdit, že destrukce je vlastně pro ekonomiku dobrá. V případě Japonska „experti“ nečekali ani na konec otřesů.

Japonsko: je čas spáchat investiční harakiri?

16. 3. 2011 | Aleš Tůma | 4 komentáře

Japonsko: je čas spáchat investiční harakiri?

Na japonském akciovém trhu v úterý proběhl masivní výprodej. Propad za dva dny byl nejsilnější od roku 1987 a klesly i americké a evropské indexy, ceny komodit, a dokonce i zlato. Je... celý článek

Evropská unie naděluje: Dovolená pro všechny!

7. 3. 2011 | Petra Dlouhá | 37 komentářů

Evropská unie naděluje: Dovolená pro všechny!

Závidíte lidem, kteří každý rok odlétají do teplých krajin, zatímco vy se musíte smířit s turistikou po českých luzích a hájích? Marně šetříte korunu ke koruně, abyste se k moři aspoň... celý článek

Jak si správně vybrat zimní dovolenou?

30. 12. 2010 | Ondřej Tůma

Jak si správně vybrat zimní dovolenou?

Zimní sezóna je již v plném proudu a většina z nás si pomalu vybírá místo, kde stráví svou zaslouženou dovolenou. Dvě třetiny českých turistů tráví zimní dovolenou v tuzemských horách,... celý článek

Jak se domoci odškodnění za zkaženou dovolenou?

5. 10. 2010 | redakce Peníze.CZ

Jak se domoci odškodnění za zkaženou dovolenou?

Řada Čechů jezdí na dovolenou na podzim. Někdy během ní zažijí nemilé překvapení, například v podobě horšího ubytování, než mají ve smlouvě. Jak se domoci svých práv?

Partners Financial Services