Finanční stabilita penzijních fondů (a instrumentů využívaných při jejich financování) je nejproblémovější otázkou efektivní regulace soukromých penzijních systémů. Základním cílem je chránit účastníky před nesolventností zakladatele a nedostatkem prostředků ve fondech, které by mohly způsobit chybné technické nebo investiční rozhodnutí či zpronevěry manažerů.
Kostru regulatorní politiky tvoří následující prvky:
Všechny penzijní instituce by měly obdržet licenci v případě, že splní právní, účetní, technické a personální požadavky. Tyto požadavky by měly obsahovat zákaz určitých praktik, nutnou kvalifikaci a reputaci správců majetku a povolené pojistně-matematické postupy. Licence bývá udělována v podobě certifikátu regulatorního orgánu, přičemž licencování je důležité zejména v zemích, kdy je dohled z jakýchkoliv důvodů neefektivní.
Kromě několika případů průběžně financovaných systémů (Francie, Německo, Japonsko, Itálie) jsou všechny soukromé penzijní systémy financovány na principu akumulace prostředků. Zpravidla pak bývá kladen požadavek na oddělení rezerv od majetku společnosti. Ovšem ani požadavek vytváření rezerv ani požadavek jejich oddělení od majetku zakladatele nezaručují dostatečný objem prostředků na budoucí dávky, pouze omezují rizika plynoucí z případného úpadku zakladatele.
Na rozdíl od ostatních finančních institucí, kde představuje vlastní kapitál záruky pro věřitele, u penzijních fondů je vytvářen v minimální výši. Ačkoliv je technicky proveditelné vytvořit vlastní kapitál nebo přinejmenším záruky v požadované výši (poskytnutí záruky ve formě zaměstnavatelova majetku, podřízený dluh). Další možností, jak zvýšit finanční stabilitu fondu, je akumulace přebytečných prostředků.
Rozdílný přístup existuje také u pravidel stanovujících budoucí závazky, které jsou uplatňovány buď na předpokladu okamžité likvidace fondu nebo na pokračování jeho činnosti v budoucnu. Princip obezřetnosti upřednostňuje předpoklad likvidace, ačkoliv obě metody nemusí být neslučitelné. V každém případě je potřeba stanovit pravidla pro minimální výši prostředků ve fondech. V poslední době se v tomto odvětví prosazují nová pravidla. Penzijní fondy také využívají sofistikované modely pro předpověď budoucích závazků. Pravidla pro stanovení minimální výši prostředků ve fondu zohledňující předpoklad jeho likvidace neberou v potaz (nebo jen velmi málo) pojistně-matematické výpočty týkající se budoucího rozvoje fondu.
Při výběru kalkulační metody je třeba zohlednit několik faktorů: náklady na správu, růst mezd, inflaci, zvyšování dávek, fluktuaci zaměstnanců či změnu úrokových sazeb. Metoda by měla být založena na srovnatelných nebo alespoň slučitelných účetních (shoda s IASC standardy) a pojistně-matematických principech. Metody oceňování majetku by měly být dostatečně průhledné a měly by být srovnatelné pro aktiva i pasiva.
Penzijní fondy nejsou často podřízeny striktnímu dohledu (USA, Velká Británie, Kanada), je ovšem logické, že by měly podléhat určitému minimálnímu stupni dohledu. Vzhledem k obrovskému počtu penzijních fondů a jejich rozdílnostem nebývá vždy dohled uplatňován systematicky. Striktní dohled by měl být uplatňován pouze na ty fondy, na které podali účastníci, zaměstnavatel nebo správce stížnost. V praxi je dohled uplatňován zpravidla na všechny fondy od určité velikosti nebo na náhodně vybrané subjekty. Forma dohledu může být odvozena z jiných odvětví, kde se osvědčila (finanční trhy, bankovnictví nebo pojišťovnictví). Tento postup vyžaduje spolupráci orgánů dohledu mezi jednotlivými odvětvími a zefektivňuje celý proces. Do budoucna bude potřeba zefektivnit spolupráci orgánů dohledu v jednotlivých členských zemí OECD.
Ve většině případů se dohled zaměřuje na kontrolu účetních a finančních dokladů, někdy v podobě podrobného auditu. Efektivní dohled by se měl zaměřit na následující základní body:
V sektoru penzijních fondů je třeba, aby dozorový orgán nejdříve zkontroloval penzijní plány a teprve poté udělil licenci potřebnou k poskytování penzijního pojištění. Penzijní plán se musí shodovat s ujednáním ve smlouvě o penzijním pojištění a musí zajišťovat veškerá práva a povinnosti všech stran. Prostředky v penzijním fondu pak představují naakumulované rezervy sloužící k dosažení cíle penzijního plánu
Problémy vyvolává různá míra regulace aplikovaná na jednotlivé poskytovatele penzijních produktů v různých hospodářských odvětvích i v různých státech. Současné trendy požadují odstranění nebo zredukování těch principů regulace, které nejsou v souladu s principem obezřetnosti a deformují tak tržní podmínky pro různé kategorie poskytovatelů penzijního pojištění.
A co regulace investic?
Ve všech členských zemích jsou investice penzijních fondů regulovány, regulace se ovšem liší formou i stupněm. Povětšinou jsou investice pojišťoven regulovány mnohem přísněji než investice penzijních fondů. Regulace penzijních fondů vychází z podobných principů jako regulace pojišťoven, ovšem je méně často využíváno kvantitativních omezení, ale při uplatňování pravidel obezřetnosti je ponecháno více volnosti manažerům. Jako příklad lze uvést princip zákazu investování do podniku zakladatele penzijního fondu.
Pojišťovny mají přesně vymezen majetek, do kterého mohou investovat, ovšem takovéto omezení nemusí platit i pro penzijní fondy. Je třeba brát v úvahu různé typy plánů a s tím spojené závazky, například povinnost dosáhnout určitých konkrétních výsledků v dávkově definovaných plánech. V příspěvkově definovaných plánech je investiční riziko přesunuto na účastníky, a proto je zde obecně potřeba přísnější regulace. Investice většiny penzijních fondů nejsou přímo ovlivněny regulatorními stropy a podíly jednotlivých druhů majetku se většinou pohybují pod nimi. Funkce regulace investic se tak přesouvá z roviny omezování do roviny nastavení referenčních kriterií.
OECD se intenzivně zabývá liberalizací investičních pravidel penzijních fondů a pojišťoven. Ve většině případů existují omezení v podobě zákonných stropů nebo prahů (méně často), nebo předpisů požadujících měnovou shodu aktiv a pasiv. Regulatorní pravidla uplatňovaná na penzijní fondy mohou využívat v případě bankrotu zakladatele pojištění nesolventnosti (Německo), které je garantováno státem. Úloha věřitele poslední instance se však může jevit jako nadbytečná a neefektivní, neboť vytváří podmínky k morálnímu hazardu. Proto existují zákonné stropy i pro případy státních záruk.
Otázka bezpečnosti penzijního systému souvisí s existencí zvláštních věřitelských práv v případě bankrotu. Penzijní fondy nemívají přednostní práva před ostatními věřiteli. To vytváří nebezpečí, pokud majetek fondu není právně oddělen od majetku zakladatele. Osobně si myslím, že by mělo být využíváno více zvýhodnění penzijních fondů před ostatními věřiteli, přinejmenším ve specifických případech, neboť tento postup posiluje důvěru veřejnosti v soukromý penzijní systém.
Dalším faktorem zvyšujícím finanční bezpečnost penzijního systému je vytvoření možnosti přístupu k informacím (obzvláště pokud není ve fondu dostatek prostředků), což umožní kontrolu managementu. Účastníci vždy nemají nebo neví, že mohou mít přístup k informacím, které by mohly ovlivnit jejich rozhodnutí ohledně setrvání ve fondu. Dalším možným krokem je poskytování školících programů pro účastníky. Zprůhlednění celého schématu je pak žádoucí pro obě strany, orgány dozoru i účastníky.
Chcete uzavřít smlouvu o penzijním připojištění? Využijte nejširší nabídky Peníze.CZ a uzavřete ji online!
Jak hodnotíte kvalitu dozoru nad penzijními fondy v České republice? Považujete ukládání peněz do penzijních fondů za bezpečnou formu spoření? Podělte se s námi o své názory!
Autor je ředitel a místopředseda představenstva Penzijního fondu České pojišťovny
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
