Když jste sám za sebe, lze si na patologický adrenalin zvyknout

Martin Vlnas | rubrika: Rozhovor | 9. 11. 2013 | 2 komentáře
Pomáhal s transformací největší brazilské pojišťovny a při tom si navykl sledovat ve zpětném zrcátku, kdo jede za jeho autem. V Jižní Koreji pak měl rozjíždět nový byznys pro ING – jenže zemi zasáhla světová finanční krize, což ho donutilo seznámit se s podivuhodnými kličkami tamějšího pracovního práva, které prakticky neumožňuje dávat výpovědi. Od září je Michal Špaňár výkonným ředitelem finančněporadenské společnosti Partners.
Když jste sám za sebe, lze si na patologický adrenalin zvyknout

První díl rozhovoru: Plavat jsem se musel naučit rychle

První díl našeho rozhovoru jsme zakončili povídáním o kvalitách brazilského finančního trhu. Říkal jste, že investiční, bankovní či důchodový byznys je tam mnohem dál než ten náš. S jakým zadáním jste vlastně do Brazílie tehdy přijížděl?

Mým úkolem v největší brazilské pojišťovně SulAmerica, v níž držela ING, pro kterou jsem pracoval, minoritní podíl, bylo dále rozvíjet stávající aktivity v oblasti životního pojištění a penzí. Ve vzduchu se navíc vznášela zásadní reforma penzijního systému a já měl velmi úspěšnou zkušenost s rozjížděním nových věcí. Proto si nejspíš vybrali právě mě. Byla to úžasná zkušenost.

Proč?

Z Brazílie jsem odjížděl z úplně jiné firmy, než do jaké jsem přijel. Z obrovského, pomalého mamuta se šesti tisíci zaměstnanci a stodesetiletou tradicí se stal dynamický dravec. Hlavním hybatelem změn přitom byl majitel, zástupce rodiny, která v pojišťovně držela majoritní podíl. Vyhodil nejvyššího najatého manažera, vyhrnul si rukávy a pustil se do práce – jelikož to byla jeho firma, všechno se začalo hýbat a měnit podle jeho rozhodnutí. A hned. Patrick, jak se jmenuje, ale zase byl přístupný diskuzi, rozhodnutí dělal po diskuzi a po zvážení alternativ. Povedla se primární emise menší části akcií, díky níž jsme získali sedm miliard korun pro další rozvoj, zavedli jsme zcela nové produkty, které se rychle staly lídry na trhu, a inovovali tak stávající portfolio investičních i čistě rizikových produktů. Mimochodem, díky velmi chabému sociálnímu systému Brazilci mnohem lépe chápou důležitost pojištění rizik. Vědí, že když se pojistí špatně nebo nepojistí vůbec, skončí v maléru. U nás pořád naivně věříme, že se o nás stát postará, i když je čím dál jasnější, že nepostará.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Ne každý Brazilec si ale může dovolit životní pojištění…

To je pravda, zároveň ale platí, že každý, kdo si pojištění dovolit může, pojištěný je. Tedy pokud nepatříte mezi ty opravdu bohaté Brazilce. Těch není vůbec málo a ti se opravdu pojišťovat nepotřebují. Těm jsme ale vymysleli na míru speciální produkty, které jim pomáhaly efektivně předávat majetek dalším generacím. Individuální odpovědnost je v Brazílii určitě mnohem rozvinutější než v Evropě. V tom se také máme hodně co učit.

Zdá se, že Brazílie je pro pojišťovny zemí zaslíbenou, vy jste se ale po čtyřech letech opět rozhodl zdvihnout kotvy a vyrazil na druhý konec světa. Co vás k tomu vedlo?

Důvodů bylo několik. Končil mi dohodnutý kontrakt a musel jsem se rozhodnout, jestli se v Brazílii usadit natrvalo a stát se Brazilcem se vším všudy, nebo odjet. A jakkoliv je to úžasná a krásná země plná energie, která mě okouzlila, je to také hodně divoká země. Jako turista jste v Brazílii většinou v pohodě na pláži, ale když téměř každý den slýcháte o velmi nepříjemných věcech, které se stávají vašim kolegům a přátelům při běžném životě ve velkoměstě, a i vy sám musíte být neustále ve střehu, po čase si uvědomíte, že je čas na změnu. Pokud je člověk sám za sebe, lze si na patologický adrenalin docela zvyknout, jakmile ale máte rodinu, děti, které by měly časem chodit samy do školy, nezvyknete si nikdy.

Michal Špaňár

Mgr. Michal Špaňár, MBA, vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a MBA na U. S. Business School v Praze ve spolupráci s Rochester Institute of Technology, N. Y., USA.

Pracoval na ministerstvu vnitra a v pojišťovně Allianz, v roce 2000 pak nastoupil do nizozemského holdingu ING, kde pracoval dalších třináct let na různých postech. V letech 2000 až 2004 postavil pro ING velmi úspěšný model korporátního byznysu, se kterým se společnost z nuly stala lídrem trhu v zaměstnaneckých benefitech. V následujících čtyřech letech transformoval největší brazilskou pojišťovnu SulAmérica v moderní finanční společnost. Poslední tři roky se věnoval strategickým projektům ING pro český a slovenský trh a řízení penzijních produktů. Od září 2013 je výkonným ředitele Partners Financial Services.

I do Česka občas dorazí zprávy o únosech dětí bohatých Brazilců…

… časté nejsou pouze únosy dětí, ale únosy kohokoliv a i mnohem horší věci. U dětí je to ale samozřejmě nejbolestnější. Tečka.

Zažil jste něco podobného na vlastní kůži?

Na rozdíl od velké většiny kolegů osobně naštěstí ne. Částečně jsem opravdu měl jen kliku, částečně ale podle mého pomohla i prevence. Stal jsem se do značné míry neviditelným, snažil jsem se maximálně splynout s davem. Skoro každý, až na několik absolutních výjimek, co jsem poznal, si něčím podobným prošel a má buďto pouze nepříjemnou, nebo úplně strašidelnou zkušenost. Snad se to lepší, ale pokud ano, tak jen velmi pomalu.

Platí, že když zaplatíte, můžete si být jistý, že to dobře dopadne?

Ne. Vůbec. Bohužel. A nejde jen o únosy.

Zdá se, že práce v Brazílii na vyšších postech vyžaduje velkou porci osobní odvahy…

Je to součást té práce. Riziko můžete zmenšit, ale nikdy ho nemůžete eliminovat. Čert vem věci nebo peníze, ty se dají znovu koupit nebo vydělat. Ztratit ale můžete mnohem víc.

Říkal jste, že jste se snažil maximálně splynout s davem. Co si pod tím můžu představit?

Výhodou je, že v Brazílii se může za Brazilce prohlásit úplně každý. Nezáleží na barvě pleti ani na rase, jsou tam úplně všichni. Mimochodem včetně Asiatů, Arabů nebo Židů – a je úsměvné, že jinde na světě si tyhle dvě skupinky vzájemně jdou po krku, ale v Brazílii žijí v symbióze a často se žení mezi sebou. Vizuálně jsem proto nijak nevyčníval. Navíc jsem systematicky nosil místní věci. Žádné drahé hodinky, žádný luxus, nic. Zpočátku jsem měl i obyčejné auto, později jsem si už musel koupit větší, ale to bylo zase včetně speciálních bezpečnostních prvků – neprůstřelná tmavá skla, zvláštní úprava… Hlavní je nevyčnívat, skutečně být jeden z mnoha. Cestou do práce si zvyknete neustále pozorovat ve zpětném zrcátku, jestli vás někdo nesleduje – když za sebou uvidíte motorku se dvěma jezdci, máte prakticky jistotu, že jde do tuhého. Po čase už dění okolo sebe monitorujete úplně automaticky a člověk si prostě zvykne.

Začínám chápat, proč jste se nakonec rozhodl přesunout do Jižní Koreje, jedné z nejbezpečnějších zemí na světě…

Paradoxně to přitom hlavní důvod, proč jsem se do Koreje vydal, nebyl. Bezpečnost rodiny ale opravdu byla jedním z klíčových důvodů, proč se neusadit natrvalo v Brazílii.

V čem byla Korea jiná pracovně?

Tohle už byla zase čistá ING, tedy klasický nadnárodní korporát. Největší rozdíl byl určitě v tom, že korejská divize ING byla neskutečně bohatá. Šlo o třetí nejvýdělečnější byznys ING po Holandsku a Spojených státech. Všechny ostatní asijské země vydělávaly dohromady méně než korejská divize.

Jak je možné, že byla ING v Koreji takhle úspěšná?

Měla i trochu štěstí, ale hlavně v jednu chvíli udělala dobré klíčové rozhodnutí. V době velké asijské krize v devadesátých letech ji vedl Holanďan s výborným citem pro hru. Když konkurence vyhazovala, on nabíral nejschopnější lidi k sobě do firmy a rozjel vlastní velkorysou distribuční síť. Ta měla ve finále devět tisíc poradců s průměrem pěti životních pojistek na člověka a měsíc. Navíc firma v krizi nezpanikařila, fungovala a pomohla stabilizovat lokální situaci a citlivou politikou si udělala velmi dobré jméno u regulátora.

Vy jste ale do Koreje přišel v roce 2009. To nebyly zrovna zlaté časy.

Krize zasáhla firmu brutálně. Byl to tvrdý náraz do zdi. Ačkoliv jsem byl vyslán na Korejský poloostrov, abych rozjel další masivní expanzi, moje úkoly se krátce po příjezdu rychle změnily. Situace byla o to horší, že korejské firmy byly krizí zasaženy daleko méně než ty nadnárodní. Jak klienti, tak dealeři začali ING houfně opouštět prakticky ze dne na den. A my museli zachraňovat, co se dalo. Odešla třetina distribuční sítě, klienti měli velkou nedůvěru k mezinárodním firmám obecně, ve firmě vznikly velmi militantní odbory, což je v Koreji zásadní problém pro každou firmu… Zkrátka moc a moc se toho pokazilo, a navíc v jednu chvíli.

Jak se podařilo postavit korejskou ING zpět na nohy?

Nepodařilo. Firma je dnes prodaná. Většinu doby firma hlavně redukovala aktivity, snižovala počet zaměstnanců a osekávala náklady. Byla to zajímavá, ale ne právě příjemná zkušenost.

Vyhazovat Korejce je těžší než vyhazovat Čechy?

To rozhodně. Ono to vlastně podle zákona prostě nejde – ani snížit plat, natož propustit. Ale můžete změnit typ práce. A tak se to v korejských firmách občas dělá tak, že se zaměstnanec tak dlouho pozitivně motivuje, až se nakonec rozhodne odejít sám. Může docházet až k tak kuriózním situacím, že jednoho dne člověk najde svůj stůl na chodbě před výtahem a jeho šéf ho pověří úkolem počítat každého, kdo kolem něj projde. To moc dlouho nevydrží ani ti nejotrlejší. A pokud přece jen, v garážích je vždycky místa dost a auta se přece taky musí počítat… Jižní Korea má zkrátka svá specifika, která musíte respektovat. My ale platili velmi vysoké odstupné a pak už se dobrovolníci přece jen našli.

Takže jste asi příliš nepřemýšlel o prodloužení kontraktu?

To skutečně nebyl ten případ. Jakkoliv je Korea zajímavá země, přece jen je hodně specifická. Člověk je odkázán na život v expatském ghettu, a to vás brzy omrzí. A to i když žije člověk v plné péči a dostatku a má luxusní bydlení nedaleko prezidentského paláce a japonského velvyslanectví. (smích)

Po návratu do Česka jste ještě chvíli pracoval pro českou ING, ale už ne na dlouho. Proč?

Přišel jsem do zcela jiného prostředí, než ze kterého jsem odcházel, a prioritu měly úplně jiné věci, než které by mě těšily. Navíc jsem dělal velké, ale hodně „dovnitř“ orientované projekty – a to mě úplně nebavilo. Poslední a zrovna docela zajímavá práce byla příprava na penzijní reformu a druhý pilíř, který ING nakonec stejně odpískala, a naopak nastala další vlna výrazných redukcí a změn. Nezapadal jsem do toho prostředí, nemělo smysl čekat a snažit se zůstávat.

V tu chvíli vás oslovili headhunteři s nabídkou práce pro Partners?

Ano – udělal jsem si pár měsíců prázdniny a během nich běžely různé diskuze. Nabídek bylo víc, ale tahle zvítězila.

Proč?

V těch jiných diskuzích šlo zase o velké korporáty, ve kterých je teď obecně velký důraz na minimalizaci rizik, zavádění nové regulace, snižování nákladů, řešení problémů s IT a podobné dovnitř zaměřené priority. A je v nich také až příliš mnoho politikaření a spousta sebeprezentátorů bez konkrétních výsledků a různých tu regionálních, tu lokálních mudrců, kteří nenesou odpovědnost, ale potřebujou zdůvodnit existenci nějakou aktivitou, která ale bohužel brzdí ty, kteří něco dělat skutečně chtějí. A já chtěl po těch letech zkusit něco jiného, něco dynamického, živého, co má konkrétní majitele. Líbila se mi možnost přímo komunikovat s akcionáři – už v Brazílii jsem si uvědomil, že privátně vlastněné firmy zkrátka mají úplně jiný drajv a jinou kulturu.

O tom, s jakými vizemi Michal Špaňár do Partners přišel, si povíme více za týden.

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+2
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 2 komentářů

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Michal Špaňár z Partners: Plavat jsem se musel naučit rychle

2. 11. 2013 | Martin Vlnas | 8 komentářů

Michal Špaňár z Partners: Plavat jsem se musel naučit rychle

„Jakkoliv se tu dokážeme plácat po ramenou, vždycky budeme malý trh a pořád jsme také trh nevyvinutý. Jiné věci je možné naučit se jen tak, že Čech vyrazí do ciziny načerpat zkušenosti,... celý článek

Martin Mašát: Po práci sednete k internetu, trochu zainvestujete a vyděláte balík? Naivní!

28. 9. 2013 | Ondřej Tůma | 13 komentářů

Martin Mašát: Po práci sednete k internetu, trochu zainvestujete a vyděláte balík? Naivní!

Nenechat peníze jen tak pomalu uhnívat na bankovním účtu, aspoň nějakou sumičku nashromáždit na stará kolena... Jednoho dne dojde skoro každému, že se musí starat. Jenže jak začít?... celý článek

Petr Borkovec: Partners chtějí vlastní banku

29. 8. 2013 | Martin Vlnas | 13 komentářů

Petr Borkovec: Partners chtějí vlastní banku

„Synergie mezi bankou a opravdovou finančněporadenskou službou je obrovská, ale také nesmírně obtížná,“ říká Petr Borkovec, generální ředitel a spolumajitel Partners Financial Services. celý článek

Petr Borkovec: Světové finance na dosah ruky

30. 6. 2012 | Martin Vlnas | 1 komentář

Petr Borkovec: Světové finance na dosah ruky

Exkluzivně s Petrem Borkovcem, generálním ředitelem a spolumajitelem Partners Financial Services, o novém konceptu finančního poradenství. Přesvědčí síť poboček, v nichž si během návštěvy... celý článek

Partners Financial Services