Mluvíte o svobodě říkat otevřeně své názory jako o luxusu, který si ne každý může dopřát. Co vás k tomu vede?
Přijde mi, že se opět dostáváme do éry, kdy většina lidí říká něco jiného, než si myslí, protože se bojí, co by to mohlo způsobit. Před pěti lety se nám všem dýchalo mnohem líp. S tím, jak se utahují kola ekonomiky, jak je stále obtížnější najít práci, jsou najednou lidi mnohem poslušnější. Bojí se mluvit, bojí se podnikat, nechtějí vzít osud do vlastních rukou.
Jak jste se dostal k podnikání vy? Jak se z Mikuláše Švedy stal směnárník?
To je docela zajímavá historka. Mám kamaráda, který prodával a stále prodává křišťálové lustry do Ruska. Jeho ruští klienti za ním jezdili do Čech s taškami a kufry plnými dolarů a my je od nich kupovali. Zároveň tu vždycky byla silná komunita vietnamských obchodníků, která dolary poptávala. Získávali jsme tak vlastně dva profity – od Rusáků jsme dolary se ziskem nakoupili a pak jsme je, opět se ziskem, prodali Vietnamcům.
„V roce 89 jsem krátce před sametovou revolucí ukončil maturitou své středoškolské vzdělání na strojírenském učilišti v Jihlavě, obor počítačem řízené stroje. V oboru jsem ale pracovat nikdy nezačal, prvním zaměstnavatelem se mi stal DP Metro, kde jsem krátce dělal DS (dozorčího stanice) SPT (samostatného provozního technika) a posunovače v depu Kačerov, pak jsem tři roky byl VSV (vedoucí služebního vlaku). Zhruba od roku 1996 jsem pak pracoval na živnostenský list jako pojišťovák pro NN – životní pojišťovnu (Nationale Nederlanden), dnešní ING pojišťovnu. No – a pak jsem na přelomu let 1999 a 2000 už začal pomalu směnárničit – a zbytek už trochu znáte.“
Jak jste sháněl kontakty? Tohle nevypadá jako byznys pro každého?
Legrace to nebyla. Když jsme se ale do obchodování pustili, poznali jsme pražskou legendu mezi veksláky, Jirku Mračka, kterého dodnes můžete potkat pod okny České národní banky. Díky němu jsme získali spoustu kontaktů. Chvíli jsme šli společnou cestou, ale já jsem si nikdy nechtěl jen strkat peníze do kapes. Chtěl jsem podnikat legálně. Sice bylo fajn, že jste si za den vydělal deset dvacet tisíc, tolik, co jiní za měsíc, ale co z toho…
To zní jako začátek devadesátek…
… a přitom mluvím o roce 1999. Taky mi přišlo absurdní, že je tu ještě prostor pro takové podnikání. Byly tu přece banky. A to jsme nezažili léta, kdy se peníze měnily bez mobilů a mejlů. Co se dohodlo, to muselo platit. A platilo. Odpovídala tomu ale i marže. Na dolaru nebo marce si člověk klidně nechal korunu. Prodal jste sto tisíc dolarů a vydělal sto tisíc korun. To už ale dávno neplatilo, když my jsme začínali. A dneska je trh ještě někde jinde. Provize je kolikrát míň než desetinová.
Nebál jste se, když jste běhal po Praze se stotisícem dolarů v hotovosti?
Ne. Celý tenhle obor je založený na důvěře. Dohoda je svatá a každý ji ctí. Tohle by mělo platit obecně, ale bohužel neplatí. A nemluvím jen o penězích. K čemu jsou všechny ty smlouvy a podpisy, když by mělo stačit prosté podání ruky?
Mluvíte o důvěře a ctění dohod. Zároveň ale v tomhle byznysu panuje tvrdý konkurenční boj…
Ačkoliv jsou tady všechny směnárny legálně, je pravda, že ne všechny odvádějí službu veřejnosti, jak se od nich očekává. Nebo mělo očekávat. Nahrává jim navíc i dnešní politická a ekonomická situace – kdo něco vydělá, hledá možnosti, jak zisky nepřiznat. Takoví lidé bohužel hledají směnárníky a směnárny, které jim peníze vymění bez dokladů. A pak je tu ještě další druh směnáren, které okupují lukrativní místa a de facto okrádají turisty. Kdo se nezorientuje v kurzovním lístku, nestačí se pak divit.
Fotky Mikuláše Švedy vznikaly před jeho směnárnou Exchange v pražské Kaprově ulici. Jak šla řeč, bezděky jsme se posunuli před jinou směnárnu o pár metrů vedle. „Konkurenci máte blízko, že?“ Mikuláš Švéda ukázal do změti čísel: „Podívejte se sám.“ Vyznat se v ceduli nebyla žádná sranda. Ale fakt – za dolar tu nepozorný cizinec dostane pěkných jedenáct korun, s nulovým poplatkem, samozřejmě... Takže – jak stojí o řádek výš: „A pak je tu ještě další druh směnáren, které okupují lukrativní místa a de facto okrádají turisty. Kdo se nezorientuje v kurzovním lístku, nestačí se pak divit.“
Sledoval jste případ směnárny Active Change? Měl to být největší odhalený případ praní špinavých peněz v České historii, všechno ale skončilo fiaskem.
Jasně, sledoval. Bývalý majitel téhle směnárny dnes vesele mění peníze ve Vodičkově ulici. U nás je možný všechno… Je jedno, jestli máte směnárnu, realitku, nebo taháte peníze z lidí, a pak s nimi aktivně obchodujete na burze. Firmu můžete co tři měsíce položit a vzápětí začít se vším nanovo…
Vy sám jste vedl dlouholetý spor s ČSOB a Českou národní bankou. O co šlo?
Pokusil jsem se upozornit na něco, co se standardně děje, všichni o tom vědí, ale nikdo o tom nemluví. Banky, v našem případě ČSOB, monitorují pohyby na účtech svých klientů, aby jim mohly prodávat další produkty. My jsme se pod ČSOB dostali jako součást tehdejší Investiční a poštovní banky, kde je měli naše firemní účty. Na rozdíl od IPB nás ale ČSOB nevnímala jako partnera, ale jako konkurenci. Proto se nás rozhodly vytěsnit. A netýkalo se to jen nás, ale všech tehdejších nebankovních směnáren, které měly u této banky své účty. Proto nám banka začala monitorovat účty a cíleně oslovovala zákazníky, kteří s námi bezhotovostně obchodovali. Prostě přišli za naším klientem a řekli mu: Víme, že obchodujete tady se společností XYZ, ale když začnete obchodovat s námi, dáme vám neveřejnou nabídku, která bude výhodnější. Pokud by taková nabídka platila pro celý trh, bylo by všechno v pořádku, ale my jsme byli schopní z mnoha zdrojů jasně prokázat, že ČSOB cílila pouze na naše klienty.
Copak jste ČSOB na transakčních poplatcích nevydělávali kupu peněz?
Určitě. Se stovkami plateb měsíčně jsme byli jednoznačně nadprůměrným klientem. A ačkoliv nám banka neslevila ani korunu, pořád jsme byli levnější, než jejich interní kurzovní lístek. Banka to zkrátka nedokázala skousnout…
Jak to dopadlo?
Nakonec nám vypověděli všechny účty bez udání důvodu. Pro byznys jako ten náš to bylo v podstatě likvidační. Obchody se zastavily a my museli urychleně hledat jiného bankovního partnera, který nás nebude vnímat jako parazita.
Vnímáte se jako bankovní konkurence?
Vůbec ne. Jsme sběrači borůvek. Sbíráme drobné částky, které kupíme a pak obchodujeme ve velkém s bankou. Děláme to, o co vlastně banka nemá moc zájem.
Pak jste se s ČSOB soudili. S jakým výsledkem?
Dopadlo to výborně. Paní samosoudkyně JUDr. Růžena Kučerová, starší paní, nebyla docela v obraze, o co vlastně v našem sporu jde. Svědky, které jsme chtěli předvolat, nepřipustila. Rozhodla sice, že nás banka poškodila nekalosoutěžním jednáním, ale zároveň usoudila, že jsme nebyli schopni prokázat výši škody, která nám vznikla. Samozřejmě jsme se odvolali. Vrchní soud následně sepsal notičky, co má paní soudkyně udělat, jenže ona doporučení nerespektovala. Přitom stačilo obeslat soudního znalce, který by faktickou škodu vyčíslil. Nestalo se. Dnes máme za zhruba pět šest milionů od soudu potvrzené, že banka páchala nepravosti, ale my jsme neunesli důkazní břemeno. Kde není vůle, není cesta. Odvolávat se někam do Štrasburku se mi nechtělo. Dva miliony stály soudní poplatky, další bezmála tři miliony jsme zaplatili externí právní firmě, kterou si najala ČSOB.
Proč jste platili náklady ČSOB vy? Přijde mi, že jste soud uznal, že banka podváděla.
To sice uznal, my jsme ale neunesli důkazní břemeno. Proto jsme platili my. To vám vezme chuť cokoliv dělat. Říkám si, že dokud jde o peníze, jde o prd. Jenže… Pocit bezpráví je děsivý. Přitom vše přiznávali i bankovní zaměstnanci, kteří u soudu vypovídali. Nám se to ale „údajně“ nepodařilo prokázat.
Napadlo vás, že by paní soudkyně byla nějakým způsobem ovlivněná…
… to se můžeme jen dohadovat. Já si ale spíš myslím, že na to nestačila. Nebyla schopná obsáhnout, o co jde. Co máte odpovědět, když se vás někdo, kdo o vás rozhoduje, zeptá, jak vlastně děláte kurzovní lístek, a nechápe rozdíl mezi nákupem a prodejem?
Nakonec jste ale přechod k jiné bance ustáli. Na účtech musíte mít spoustu hotovosti. Nenapadlo vás získat třeba licenci na kampeličku nebo začít poskytovat spotřebitelské úvěry?
Půjčky nechci dělat určitě. I když je to to nejjednodušší. Půjčovat někomu na dvacetiprocentní úrok mi přijde děsivé a sám bych si takhle drahé peníze půjčit nechtěl. Jenže když jedete v menších objemech a počítáte s rizikem nesplacení, ono to jinak nejde. Prostě mi tohle podnikání není vlastní. Kampeličkou bychom být mohli, to by smysl dávalo, jenže dneska už vám nikdo licenci na kampeličku nedá, takže ve hře je spíš spojení s etablovanou bankou. Napadá mě třeba Fio, ale zatím o tom moc nepřemýšlím. Nevím, proč bych se měl hnát za mamonem. Víc peněz nepotřebuju. Nemyslím si, že by movitější lidé byli nějak šťastnější, než jsem já. A nemyslím si ani, že vás udělá šťastnějším, když živíte tři tisíce zaměstnanců místo tří. Je to jen víc starostí. Pak vám zpravidla krachne osobní život a vy se probudíte a netušíte, co dál. Budovat firmu je prima, ale je strašně důležité uvědomovat si, že jsou tu i jiné, důležitější věci.
Co vás vlastně motivuje ráno se vzbudit, vyrazit do práce a dělat, co děláte?
Dneska už nic. Dneska už mě to nemotivuje vůbec. Dokážu si představit, že firmu zavřu a budu dělat něco úplně jiného než podnikání. Peníze se dají vydělat mnohem jednodušeji.
Jak?
Stačí rozumně investovat. Sám si dokážu peníze zhodnotit mnohem líp než jakákoliv komerční banka nebo investiční broker. Spekuluji na komodity, na měnové páry...
Takže si vlastně můžete kdykoliv říct Už toho mám dost, kašlu na to.
Můžu. A občas takové stavy mívám. Zvlášť ve chvílích, kdy pročítám další a další úřední lejstra, která nás vyzývají, abychom někde něco někomu doložili nebo abychom se podřídili další nesmyslné regulaci. Na druhou stranu mám rád své zaměstnance a nechci je nechat ve štychu jen proto, že jsem naštvaný. Oni jsou na tom výrazně hůř. Pro ně by to byla pohroma, pro mě ne. Jsem už prostě přestrašený – další regulace, další bububu na mě už neplatí. Jediné co může stát tímhle způsobem získat, jsou další stovky nebo spíš tisíce nezaměstnaných.
Není to trochu smutné? Neschází vám radost z toho, když něco roste a daří se vám?
Schází. Tohle zažívám u každého svého projektu. Když něco budujete, je to krása. Pak se ale začnou objevovat všechna ta lejstra, doklady, dokumenty, potvrzení všeho možného i nemožného – a jako třešničku na dortu tu máte super blba s razítkem, zpravidla s absencí zdravého rozumu bez jakékoli ochoty být nápomocen. Funguje to, zdaň to, hejbe se to, reguluj to, a když se to hejbat přestane? Dotuj to!
Pokračování příště
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
20. 7. 2013 10:43, D
Přesně komentuje, jak se zde zhoršily podmínky k podnikání od devadesátých let a pořád se zhoršují. Jakmile začnete podnikat, tak vás čeká jen a jen samé placení. Nejsou to jen daně a odvody, ale v tu ránu se na vás přisají všemožní úřední parazité, kteří pod záminkou nějakého zákona, vyhlášky apod. z vás pořád tahají peníze. A ty povinné částky samozřejmě každoročně rostou a ještě jich pořád přibývá. K tomu vás chtějí odrat i soukromé firmy. Dnes začne s podnikáním snad jen sebevrah.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
20. 7. 2013 18:40, V. Pytelbach
Nechápu, proč šmelináři typu pana Janečka nebo Švédy, kteří ve svém životě nevytvořili jedinou hodnotu, mají potřebu sponzorovat knížete Schlaffenberga nebo Jana "želé" Fischera. Je to altruismus, nebo jen další z pokusů, jak okrást daňové poplatníky?
V diskuzi je celkem (7 komentářů) příspěvků.