Petr Stuchlík o cestě od financí k Babišovi a zase zpátky

| rubrika: Rozhovor | 22. 2. 2020 | 5 komentářů
O podnikatelském vyhoření, krátké štaci v politice, filantropických aktivitách, investičních návycích Čechů a přivolávání krize.

Život Petra Stuchlíka připomínal v posledních dvou letech houpačku. Za stovky milionů korun prodal finančněporadenskou firmu Fincentrum, kterou spoluzakládal už na začátku milénia, neúspěšně zkoušel kandidovat na primátora Prahy a po jedenácti měsících v politice zařadil opět zpátečku, aby se naplno vrhnul do rozvíjení algoritmického investičního fondu Quant. Klientům ale neslibuje zázračné zbohatnutí. „Peníze se vydělávají prací, investování drží jejich hodnotu,“ říká dvaačtyřicetiletý podnikatel ve své karlínské kanceláři.

Jak si užíváte byznysový restart?

Plnými doušky. Necelý rok v politice mi ukázal, že bych si měl byznysu víc vážit. Člověk si v něm sice stěžuje na spoustu věcí, kdeco mu nevyhovuje, ale v politice pak rychle zjistí, že všechno bylo vlastně super.

Dalo vám to krátké politické intermezzo alespoň něco pozitivního?

Rozhodně. Spousta známých mi teď říká, že jsem zbytečně přišel o peníze, čas i reputaci, ale já toho vůbec nelituji. Díky nabídce Andreje Babiše jsem mohl nakouknout do nejvyšších pater české politiky. Velkou školou pro mě samozřejmě bylo i působení v pražské komunální politice. Na svět kolem se už dívám jinak než dřív. Ztratil jsem iluze, ale zároveň jsem pochopil, že některé věci nejsou tak černobílé.

Petr Stuchlík

Petr Stuchlík

Narodil se v roce 1977 ve Zlíně. Vystudoval management na Vysoké škole ekonomické v Praze a marketing na Erasmus Universiteit Rotterdam/RSM, absolvoval program OPM na Harvard Business School. V dubnu 2000 spoluzakládal Fincentrum, které v roce 2018 prodal. V letech 2002 až 2006 pracoval také ve vedení společnosti Mafra. Po předloňské neúspěšné kandidatuře na primátora Prahy za ANO působil několik měsíců jako komunální politik. V roce 2019 koupil většinový podíl v investičním fondu Quant.

Buďte konkrétnější.

Je toho hodně. Můžete si třeba teoretizovat, že by bylo dobré v centru Prahy udělat další pěší zónu, aby tam nejezdilo tolik aut, ale pak zjistíte, že to nejde. Třeba proto, že jde o častou trasu záchranářů. Člověk je většinou zvyklý nadávat si pod fousy, ale už nejde víc do hloubky a nezjišťuje, jak to vlastně ve skutečnosti je.

To samé platí pro snahu měnit k lepšímu věci kolem sebe. To byl hlavní důvod, proč jsem šel do politiky. Jenže praxi to většinou nejde tak rychle, jak si představujeme. Vezměte si třeba dostavbu severní části pražského okruhu. Řešil jsem to s odborníky, s místními ze zastupitelstev i běžnými občany, co bydlí v okolí. Nakonec mi z toho vyšlo, že pohled lidí v Praze na automobilovou a tranzitní dopravu se zásadně proměňuje. Projekty začínají být zastaralé ještě předtím, než se začne stavět. Praha se rozrůstá. Dnešní mladá generace na dopravu pohlíží úplně jinak než ti, co dospívali v devadesátých letech. Vždycky jsem byl zastánce dostavby okruhu a jsem jím i teď, ale pojďme to udělat jinak. Dostavme to jako městskou komunikaci a tranzitní kamionovou dopravu pošleme úplně jinam. Ta do Prahy, ani té širší, nepatří.

Když jste měl pocit, že se v politice začínáte orientovat, nešlo o ukvapený úprk?

Začínal jsem se orientovat v tom, jak to v politice chodí, jak moc se někdy může odlišovat zdání od praxe. Ale politikaření a různé zákulisní hry mi byly cizí. Byl jsem z toho otrávený, necítil jsem se svobodný, tak jsem raději přepustil místo jiným, kteří to takhle necítili.

Daly vám peníze svobodu?

Jak se to vezme. V určitých ohledech vám ji dají, v jiných naopak vezmou. Když jsem se dostal k opravdu zajímavým penězům, uvědomil jsem si, že mě nebaví se o ně aktivně starat. Vždycky jsem se zaměřoval na podnikání, budování firmy, vymýšlení projektů, ale abych řešil, jak udržet hodnotu úspor a optimalizovat v Excelu, jestli někde můžu mít o pár desetinek procenta víc, to není nic pro mě.

Václav Dejčmar v titulním rozhovoru nového Finmagu mluví o tom, že se spousta úspěšných a bohatých lidí stala otroky svého podnikatelského příběhu, protože nedokázala ve firmě včas předat kormidlo nebo ji úplně prodat. Jak těžké to bylo pro vás?

Přiznám se, že vůbec. Já i můj tehdejší byznysový společník Martin Nejedlý jsme totiž bojovali s vyhořením. Po letech dřiny, kdy jsme od roku 2000 budovali Fincentrum, najednou přišel útlum. Oba jsme potřebovali nové impulzy, takže jsme nakonec možnost prodeje uvítali. Ale rozhodně souhlasím s tím, že byznysový úspěch ani hromada peněz vám klid nezaručí. Co tak pozoruji kolem sebe, bojuje s tím hodně podnikatelů, kteří si myslí, že budou od dvaceti let až do důchodu makat ve své firmě jako Japonci, a ještě je to bude celou dobu bavit. Obtížné je to zvlášť v době, kdy se dostanete do fáze, ve které už není možný rychlý růst a o jakýchkoli změnách směřování je potřeba dlouze rozmýšlet. Někdo to překousne a maká dál, i když ho to tolik nenaplňuje, někdo se snaží o přesahy do akademické sféry, aby předával své zkušenosti, někdo firmu prodá a jde třeba do politiky.

Zmínil jste kolegu Martina Nejedlého, který začal investovat do restaurací a vína. Vy jste si zase pořídil rádia Classic Praha a Expres FM. Jsou tyhle „investice pro radost“ součást boje proti vyhoření, o kterém jste mluvil?

Částečně asi ano. Je pravda, že rádia pro mě nebyla zrovna byznysovou investicí. Nejsem pitomý, abych si myslel, že zbohatnu na dvou malých rádiích v Praze, zvlášť když se jedno věnuje klasické hudbě. Kdybych si spočítal peníze a čas, co jsem tomu věnoval, tak bych z toho určitě moc dobře nevyšel. Ale o to při koupi nešlo.

O co tedy šlo?

Rádio Classic jsem koupil hlavně proto, aby neskončilo v rukách běloruských podnikatelů, kteří ho chtěli přeformátovat a vysílat tam kdovíco. Vážnou hudbu miluju a měl jsem možnost udržet při životě stanici, která se jí jako jediná u nás naplno věnuje, a dodat jí stabilitu, takže jsem zkrátka musel jednat.

Proč jste rádia po pár letech zase prodával?

Je hrozně užitečné, když dokážeme poznat dobu, kdy je naše role vyčerpaná. Od začátku jsem si uvědomoval, že to bude jen přechodné období, po kterém bude potřeba rádia předat někomu většímu z mediálního trhu, kdo to s nimi bude myslet také dobře a zároveň dokáže zajistit jejich další růst. Seznam.cz těmto požadavkům odpovídal.

Jak jste si vlastně našel cestu k vážné hudbě?

Tatínek byl úspěšný muzikant, v šedesátých letech hrál v jazzové kapele na kornet, což je taková kapesní trubka. Do hudby byl ale od mala tak zblázněný, že kašlal na školu a na střední propadl. I to byl prý důvod, proč nechtěl, abychom šli s bráchou v jeho stopách a v hudební výchově nás vůbec nepodporoval. Zní to trochu absurdně, ale na druhou stranu ho docela chápu, i když mě to teď samozřejmě trochu mrzí. A mrzí mě i to, že jsem si o tom s tátou nemohl nikdy pořádně popovídat, protože zemřel, když mi bylo osmnáct.

Neláká vás nějaká další investice v umělecké sféře?

Teď určitě ne. Rád pomůžu zajímavým uměleckým projektům jako filantrop, ale že bych něco dalšího přímo kupoval a podílel se na provozu, na to teď nemám dostatek času. S investicemi pro radost by se to navíc nemělo přehánět. Teď bych chtěl maximum času věnovat fondu Quant, který je pro mě byznysová priorita.

Proč jste se rozhodl zrovna pro algoritmické investování?

Efektivní správa peněz bude v Česku stále větší téma. Lidé se o ně nechtějí aktivně starat, sám jsem ukázkový příklad. Naopak mě tohle téma zajímá v byznysové rovině. Vidím tu díru na trhu. Přijde mi, že asset management, zejména pro retail, u nás hodně zpohodlněl. Velcí správci majetku si účtují nemalé poplatky, a když se podíváme na jejich výsledky z posledních tří let, kdy trhy utěšeně rostly, není to žádná sláva. Přijde mi, že tady postupně vznikl tichý kartel vypasených kaprů, skoro oligopolní prostředí, nad kterým se nikdo nepozastavuje.

Takže jsem si stále dokola pokládal otázku, že přece musí existovat alternativy, kde se o peníze dokážou postarat lépe. Když jsem před půl rokem kupoval Quant, byla to z mého pohledu oportunitní investice. Věděl jsem, že finanční poradenství je pro mě uzavřená kapitola. Zároveň jsem mohl využít svých znalostí a kontaktů a dodat fondu, který založili ekonomové Pavel Kohout a Aleš Michl, další impulz. Věřím, že můžeme stát na počátku disrupce.

Na jednu stranu mluvíte o retailových klientech, na druhou Quant nabízí investice do fondu kvalifikovaných investorů, tedy od milionu korun. To není zrovna mainstream.

Quant beru jako začátek cesty. Samozřejmě, že jednorázová investice milion korun je pro většinu populace vzdálená meta, ale na druhou stranu Češi bohatnou, roste počet těch, co prodávají firmy. Utržené peníze pak chtějí rozumně investovat tak, aby udrželi alespoň jejich reálnou hodnotu.

Fondy s kvalifikací

Fondy kvalifikovaných investorů nabízejí pestrou škálu investičních možností a hodí se k diverzifikaci portfolia. Nejsou ale dostupné každému a mají svá úskalí. Co vás kvalifikuje k investici?

Co jsou fondy kvalifikovaných investorů

Není to málo, cílit jen na inflaci, když vám dá klient do správy milion a víc?

Za poslední tři roky Quant připsal osmnáct procent, takže inflaci hravě porazil. Tím se ale dostáváme k jednomu podstatnému neporozumění. Lidi se mě často ptají, jak mají investovat, aby zbohatli. Jenže to je špatně položená otázka. Takhle to nefunguje. Peníze se vydělávají prací, investování by mělo především udržovat jejich hodnotu. To si bohužel spousta Čechů neuvědomuje a výsledkem jsou pak investice do toxických korporátních dluhopisů, ve kterých tu lidé kvůli své naivitě a neznalosti utopí obrovské množství peněz.

Nezaspal v téhle oblasti stát?

Nemyslím si. Finanční trh je regulovaný dost. Stát nemůže každého vodit za ručičku. Pořád se tu zaklínáme nízkou finanční gramotností populace, ale tu nezlepšíme nějakými kurzy, na kterých se jen napakují jejich organizátoři. Lidi se bohužel potřebují spálit, aby pochopili, že se musí o své peníze starat zodpovědněji.

Na koho s Quantem cílíte?

Naším klientem je typicky člověk, který nemusí počítat, jestli v dalším měsíci vyjde s výplatou, ale rozhodně to neznamená, že máme ve fondu samé miliardáře. Často jde o zástupce vyšší střední třídy. Peníze nám svěřují také podnikatelé, kteří si při svém byznysu užili nebo stále ještě užívají adrenalinu dost, takže hledají něco konzervativnějšího.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Cti chudoba netratí. Prý, měřit se to nedá. Inteligence jakžtakž ano. A vědci se doměřili k poznatku,že chudoba debilizuje. Behaviorální ekonom Petr Houdek vysvětlí jak.

Multimilionáři, kteří se dostali do čela Argentiny, Chile a Paraguaye, slibovali neúplatnost a manažerské superschopnosti. Místo úspěchů rána za ranou. Řídili estado jako firmu.

Odstěhovali jste se za město? Ti, co bydlí v něm, vám dotují bydlení, ani o tom nevědí. Ale počkejte, jak vás vyškolí, až se zdraží benzin. Architekt Peter Bednár o bydlení, které spojuje nejhorší z města i venkova.


Když jsem se před časem bavil s předsedou správní rady Quantu Lukášem Foralem, říkal mi, že se těší na krizi, protože až ta ukáže sílu vaší investiční strategie. Nepletete si na sebe podobnými vyjádřeními bič, kterého se s radostí chopí každý nespokojený klient?

Samozřejmě je to zkratka, ale stojíme si za tím, že jsme konzervativní fond, který má za úkol peníze ochránit v jakékoli době. Pokud přijdete s tím, že chcete mít za tři roky trojnásobek, pošlu vás ke konkurenci, nebo možná spíš k psychiatrovi. Nejsme ale ani pro ty, kteří by rádi každoročně dosáhli na deset procent. V době hospodářského růstu s námi nebudete mít zhodnocení jako v nejdynamičtějších fondech, když ale světová ekonomika pofrčí z kopce dolů, dokážeme hodnotu dobře ochránit.

A to bude kdy? Kromě varování pár ekonomů, kteří krizi přivolávají každoročně, to letos na žádný velký sešup nevypadá.

Tak to ale u krizí bývá. Nicméně chápu, kam tím míříte. Žádné zásadní příznaky blížící se krize sice vidět nejsou, ale z nálady většiny investorů mám pocit, že se začínají připravovat na horší časy. Zároveň uznávám, že já jsem korekci očekával už v létě 2015, kdy se otřásl čínský akciový trh. Teď spíš čekám lokální problémy, které se budou vynořovat různě po světě a které budou často způsobeny nešťastnými politickými a regulatorními rozhodnutími. Krize budou zřejmě vypadat jinak, než jak jsme zvyklí z roku 2008.

Například?

Myslím, že v Česku to bude patrné třeba v oblasti bydlení. Spousta mladých dnes vydělává slušné peníze, ale na vlastní bydlení v Praze můžou zapomenout. Je dost možné, že ať budou dělat cokoli, nebudou se mít nikdy tak dobře, jako se měli lidé o deset patnáct let starší. Časem se to pak může projevit v katarzi, která totálně zamíchá s rozložením politických sil v zemi. Ostatně podobné problémy řeší i v Německu a Rakousku. Ale to už je téma na jiný rozhovor.

Vyšlo ve Finmagu 1/2020

Odeslat
e-mailem

Líbil se vám článek?

+35
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 5 komentářů
Partners Financial Services

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK

Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.