Čím se platilo po vzniku Československa?

I po vyhlášení samostatného Československa obíhaly na území nového státu staré rakouské peníze. Vír událostí první světové války dávno odnesl dřívější stabilitu rakouské koruny. Již na začátku války totiž bylo upuštěno od krytí měny zlatem a emisní banka ve velkém začala úvěrovat válečné výdaje Rakouska-Uherska. Objem oběživa se mnohonásobně zvýšil, celkové zadlužení státu dosáhlo na konci války v té době astronomických 101 miliard korun. Pokud chtěla mladá republika uniknout z chaosu inflace a vrátit se k hospodářské prosperitě, nezbývalo nic jiného než zavést vlastní měnu. K tomu československá vláda přistoupila 26. února 1919. Toho dne byly neprodyšně uzavřeny státní hranice a přistoupeno k výměně bankovek. Vzhledem k tomu, že nebyly ještě k dispozici vytištěné nové peníze, byla situace vyřešena kolkováním bankovek, což byl v té době zcela nový způsob výměny (kolkování pak bylo u nás úspěšně použito ještě v letech 1939, 1945 a 1993). Lidem po předložení hotovosti byla vrácena polovina bankovek, jež byly označena kolky, druhá polovina byla uložena na nucenou půjčku úročenou 1 %. Současně s odlukou probíhala i příprava prvních československých bankovek.

Rakousko-uherskou měnou byla od roku 1892 koruna. Po vyhlášení samostatného státu se šířila vlna odmítání symbolů bývalého mocnářství. Vzhledem tomu, že název koruna neměl ani věcné ani ideové opodstatnění v české historii, rozhořela se zejména na stránkách tisku diskuse o názvu samostatné československé měny. Objevily se návrhy použít některý z tradičních označení české měny jako např. denár, groš, hřivna, popřípadě zavést název zcela nový jako např. sokol, lev, říp nebo dokonce i rašín. Nový název měny zvažovala i vláda, která dokonce nechala udělat několik zkušebních ražeb mincí označených jako sokol (sokol se měl dále členit na stotiny popřípadě káňata). Nakonec však zůstalo u staré dobré koruny, která se od roku 1919 oficiálně nazývala Koruna československá se zkratkou Kč. Československo tak zůstalo jedinou částí bývalé habsburské monarchie, kde název koruna přetrval (v Rakousky byly zavedeny šilinky, v Maďarsku pengö).

Během několika měsíců byly kolkované bankovky nahrazovány první emisí čs. papírových platidel. Již 7. července 1919 byla dána do oběhu první státovka o hodnotě sto korun (první čs. platidla jsou označovány jako státovky, protože byly emitovány státem prostřednictvím Bankovního úřadu ministerstva financí). První emise státovek byla připravena ve spěchu, vzhledem k tomu, že bylo nutné během krátké doby vyrobit obrovské množství peněz, byla pětitisícovka tištěna ve Vídni, tisícovka v New Yorku a zbylé bankovky ve čtyřech českých tiskárnách. Některé tiskárny byly technologicky nedostatečně technicky vybaveny, a tak byl tisk velmi jednoduchý s minimem ochranných prvků (viz box). Pouze tisícikoruny a desetikoruny odpovídaly bezpečnostním nárokům kladeným v té době na moderní platidla. Z tohoto důvodu byly první státovky záhy nahrazeny novou emisí s vyšším zabezpečením.

Jedna koruna z první emise československých státovek byla dána do oběhu 24. září 1919. Protože v té době nebylo ještě rozhodnuto o definitivním znaku nového státu, bylo na rubu vyobrazeno uskupení znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

V roce 1926 zahájila svou činnost Národní banka Československa, která ještě v tomto roce začala vydávat novou sérii bankovek, která byla připravena předními výtvarníky jako Alfons Mucha (podílel se i na přípravě prvních bankovek) či Max Švabinský. První novou bankovkou byla dvacetikoruna navržená A. Mudruňkou (vydaná 1.10.1926), na níž se objevily nedávno tragicky zemřelé osobnosti politického života – na lícní straně M. R. Štefánik, jeden ze strůjců samostatnosti Československa, na rubu A. Rašín, první čs. ministr financí, hlavní organizátor měnové odluky. Další osobností, která se objevila na bankovce z této série, byl první čs. prezident T. G. Masaryk, který se dočkal ještě za svého života portrétu na stokoruně vydané v roce 1931. Zbylé bankovky série s výjimkou tisícikoruny s Františkem Palackým byly zasvěceny symbolickým výjevům z každodenního života Slovanů. Bankovky této série byly vysoce hodnoceny, zvláště ty navržené Maxem Švabinským. Jeho tisícikoruna patřila k nejdokonalejším bankovkám své doby a na světové výstavě techniky a umění v roce 1927 obdržela čestný diplom a spolu se stokorunou, kterou rovněž navrhl, je považována za nejkrásnější platidlo meziválečné éry. I přes vysokou výtvarnou úroveň narazily bankovky na nepochopení u části veřejnosti, které vadilo vyobrazování nahých postav na platidlech.

T.G.Masaryk se objevil na bankovce již za svého života na rubu stokoruny spolu se symboly míru a úrody. Při výrobě bankovky byla použita i nekonvenční technika – tzv. orlovův pestrotisk, který dodal bankovce pestrý podtisk.

Koncem 30. let se zvažovala Národní banka Československa vydání nových bankovek. Tomu však zabránil rozpad Československa v březnu 1939. Na Slovensku byly československé bankovky rychle nahrazeny slovenskými korunami, v Čechách a na Moravě byly okolkovány a postupně nahrazovány bankovkami Protektorátu Čechy a Moravy.

Líbí se Vám názvy koruna a haléř? Nebyl by lepší sokol a káně? A nebo máte lepší nápad? Podělte se s námi o své názory a návrhy