Odborářská kampaň „konec levné práce“ ustoupila do pozadí. Je jasné, proč: Poptávka po zaměstnancích převážila nabídku a mzdy rostou jako nikdy dřív.
Odboráři sdružení v Českomoravské konfederaci odborových svazů proto vytáhli téma kratší pracovní doby. Agilní předák Josef Středula se postavil do čela kampaně za to, aby Češi a Češky pracovali namísto 40 hodin týdně jen 37,5 hodiny. Jak jinak, za nezkrácenou (čtyřicetihodinovou) výplatu.
Jednoduchá věc – stačí přece započítat pauzu na oběd do pracovní doby a skončit o půl hodiny dřív.
Požadavek na kratší práci (pouhých osm hodin místo dvanácti a víc) byl slyšet už v 19. století. Jako první ho patrně formuloval Angličan Robert Owen, jeden ze zakladatelů socialismu. V roce 1817 navrhl, aby byl den rozdělen do tří stejně dlouhých částí na práci, odpočinek a spánek. Osmihodinová pracovní doba za nezkrácené peníze se pak stala požadavkem stávky, která propukla 1. května 1886 v Chicagu. Na její památku Druhá internacionála vyhlásila Svátek práce.
Před sto lety (32 let po stávce v Chicagu) zavedlo osmihodinovou pracovní dobu Československo (48 hodin týdně a jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin). Poslanci Národního shromáždění ji schválili (zákon 91/1918 Sb.) hned zkraje po vzniku republiky.
Pětidenní pracovní týden pak uzákonili českoslovenští komunisté v roce 1968. Před tím v šedesátých letech se střídaly soboty pracovní a nepracovní. Stranovláda si však v zákonu ponechala možnost vyhlašovat pracovní soboty. Využívala to tehdy, když byly ohroženy výsledky pětiletky. Vládou vyhlašovaných pracovních sobot ubývalo, skončily ale až v roce 1989. Od té doby se pracovní doba zákonem omezovala nepřímo – zejména novými státními svátky.
V jednadvacátém století nicméně dosud pracujeme podle modelu Henryho Forda. Vykořisťovatel, který nesnášel odboráře a dlouho odbory zakazoval, zavedl čtyřicetihodinový pracovní týden už v roce 1926, čtyři desítky let před československými komunisty, kteří byli s odboráři jedna ruka.
Prozíravý kapitalista věděl, že zaměstnanci nemohou makat do roztrhání těla, že jim musí dát nejen dostatek peněz, aby si jeho výrobky mohli koupit, ale také čas, aby s nimi mohli nějak vyrazit.
Některé evropské státy pracovní dobu v posledních desetiletích omezovaly zákonem pod osm hodin. Nejvýrazněji Francie, kde platí od roku 2000 pětatřicetihodinový pracovní týden.
Socialisté ho prosadili v naději, že sníží nezaměstnanost. Firmám ale vzrostly náklady na práci. Pro soukromé společnosti vážný problém – jen některé dokázaly část lidské práce nahradit automaty a roboty, jiné odstěhovaly výrobu z Francie a nezaměstnanost zůstala blízko deseti procent. Proto Francouzi zákon rozředili a firmám dali možnost využívat delší pracovní dobu.
Němci mají obdobně jako Češi zákonem předepsáno, že pracovní doba (až na výjimky) nesmí překročit osm hodin. V práci však tráví výrazně míň času. Podle statistiky OECD v průměru 1363 hodin zatímco Češi 1770. Je to dáno nejen větším počtem svátků a zkrácených úvazků, ale také kolektivními dohodami, které pracovní dobu upravují ve firmách.
Čeští odboráři chtějí 37,5 hodiny v zákoně. Už dnes přitom tuto pracovní dobu mnohé firmy v Česku v kolektivních smlouvách mají. Co víc, v době, kdy je na pracovním trhu zoufalý nedostatek lidí, zaměstnavatelé většinou vycházejí zaměstnancům vstříc a začínají jim nabízet individuální (zkrácené) pracovní úvazky.
Práci pod čtyřicet hodin týdně za nezkrácený plat si přirozeně nemohou dovolit všechny společnosti, ale pouze ty produktivnější, které za jednotku času vytvoří větší přidanou hodnotu.
Proto (a také po zkušenostech z Francie) by kratší pracovní doba měla být ponechána na dohodě zaměstnavatele a zaměstnanců.
O pracovní době se dneska často mluví taky v souvislosti se čtvrtou průmyslovou revolucí. Trh se digitalizuje, za lidi nastupují do práce neúnavní roboti a produktivita stoupá.
TOP 09 ve své volební vizi (kapitola 4.3) líčí Česko v roce 2030 takto: „S postupující digitalizací a robotizací se natolik zvýšila produktivita výroby, že umožnila postupný přechod na čtyřdenní pracovní týden.“
Skromný předpoklad. Alespoň ve srovnání s Johnem Keynesem. Anglický ekonom v roce 1930 v eseji Economic Prospects for our Grandchildren (Ekonomické vyhlídky našich pravnoučat) napsal, že hospodářský růst umožní, aby lidé ve vyspělých zemích za sto let pracovali patnáct hodin týdně.
Takže za dvanáct roků uvidíme. Jako skeptik nicméně doporučuji: Nespoléhejte na topku a na Keynese zapomeňte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
2. 5. 2018 9:27
A taky mají vlaky co jezdí 250 km/h, čtyřpruhé dálnice a Currywurst "v Peňáči".
Nebojte nezapomněl jsem to, ale stejně jako milion dalších věcí, co v Německu mají a nemají, to nebylo obsahem mého příspěvku.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem příspěvků.