Když jsem před pár měsíci nechal v tramvaji peněženku, samozřejmě jsem v sobě aspoň trochu živil naději, že se mi vrátí. Aspoň všecky ty doklady, doufal jsem. Marně, pochopitelně. Čekalo mě kolečko po úřadech a tak – a musím říct, že jakkoli to bylo vyčerpávající a úmorné, nakonec jsem měl i dobrý pocit. Lidé často žehrají na byrokracii a úřednickou svévoli, jenže moje zkušenost byla jiná. Všechno šlo až neuvěřitelně rychle a hladce.
Pokud se vám stane podobná nehoda, máme pro vás přehledný návod, jak postupovat:
Ale přece jen – o kolik líp by člověku bylo, kdyby nálezce nevybrabčil hotovost a zbytek nehodil do křoví. A že tam nálezce nutně musel být, že jsem šrajtofli nevytrousil někde na zastrčeném místě, kde od té doby tiše odpočívá, o tom mám stoprocentní jistotu. Byla se mnou v tramvaji a nevystoupila se mnou z tramvaje. A za dvacet minut byla tramvaj na konečné, kde ji přes dispečink zalarmovanýž řidič prohledal.
Poctivý nálezce: Ještě nevymřeli
Před pár dny ale prolétla tiskem i televizí zpráva o šedesátiletém člověku z Karlových Varů, který našel cestou z práce na ulici něco poněkud podstatnějšího než moje odrbané a věru v pase úzké portmoné. Totiž tašku s milionem a třemi sty tisíc korun.
Ten pán prý vůbec neváhal a odnesl ji na policii.
Co si mohl koupit?
- Slušné nové auto.
- Čtvrt bytu v Praze nebo celý v Ústí nad Labem.
- Pár tisíc akcií ČEZu.
- Deset tisíc obědů nebo pětašedesát tisíc stíracích losů, na které by vyhrál ještě jinačí miliony.
Jenže on ne. Běžel s nimi na policii. Patří mu všechna čest a hluboká úcta.
Stačí nálezné?
Samozřejmě – je tu riziko, že když nález neodevzdáte, čekají vás za to opletačky s policií, soud a trest.
Jenže popravdě – jak vysoké to riziko asi je?
Na druhou stranu je tu i fakt, že poctivý nálezce má nárok na nálezné. Ať už se majitel najde čili nic. Podle zákona je nálezné deset procent, což je z milionu a tří set korun pořád pěkná tisícovka obědů a to stojí za uvážení. Zbavíte se (byť spíš hypotetické) hrozby trestu, v rozpočtu máte nečekané, ale rozhodně výrazné plus – a pocit k nezaplacení, koho by to netěšilo, že ho v hospodě budou až do smrti plácat po rameni a titulovat starej vůl.
Člověk samozřejmě sám sebe nezná dokonale, troufat si tvrdit, že já bych se zrovna v té a té zapeklité situaci zachoval stoprocentně čestně, je přinejmenším pošetilé. Ale pojďme to zkusit. Já za sebe říkám, že peněženku bych vrátil s netknutým obsahem. A asi by mi bylo blbé přijmout i nálezné. Snad bych si dopřál tu radost a majitele si našel sám – pokud by ovšem v peněžence byla nějaká hotovost. Pokud ne, asi bych se bál, že nejsem první nálezce a že první nálezce jednal poněkud jinak – a že by to bylo na mně.
Nu – a co ten milionek? Je pravděpodobné, že bych si ho taky nenechal. A je taky jisté, že nálezné bych si odpočítat nechal, a kdyby mi ho snad ten moula, co zapomíná melouny na chodníku, nechtěl dát, snad bych se i soudil. Neznám se ovšem natolik, abych dokázal říct, kde zhruba je ta hranice, pod kterou by mi bylo žinantní desátek si vzít, nebo hranice, nad kterou bych na něm určitě trval. Pokud by se našel někdo, kdo by měl zájem vyzkoušet to experimentálně, popíšu, kudy chodím do práce a kdy – aby mohl svou hotovost ztratit opravdu pro mě. Ale obávám se, že pro nikoho nebudu dostatečně zajímavý objekt k psychologickému výzkumu tohoto druhu. Škoda.
A jak jste na tom vy? Co si o sobě myslíte? Víte, jak byste čelili pokušení ve formě zaručeně opuštěného milionu a tří set tisíc? Sbalili byste je pod kabát, nebo byste šli hledat strážníka? Anebo byste se tvářili, že jste nic neviděli, jen abyste se do ničeho nezapletli? Vzali byste nálezné? Vzali byste nálezné, kdyby to bylo padesát korun? Brali byste pětistovku? A sto tisíc? Vaše upřímné odpovědi čekáme v diskuzi pod článkem.
A nezapomeňte na sebe nechat mejl, pro jednoho z vás máme připravenou knížku, tak ať se můžeme domluvit, kam ji poslat. A nebojte, i když napíšete, že byste ty prachy ztopili, my nikomu neřekneme ani muk.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno