Myslíte si, že do vašich rodinných poměrů nikomu nic není? Jak se to vezme. Leccos vám totiž i v rámci navýsost soukromých rodinných záležitostí nařizuje zákon. Živit podle zákona musíme děti, rodiče, manžela, bývalou ženu, babičku i vnoučata.
Odpověď je prostá: vždycky. Pokud jde o vyživovací povinnost k dětem, je zákon o rodině nekompromisní: oba rodiče musí na výživu dítěte přispívat podle svých možností, schopností a majetkových poměrů tak, aby se dítě mohlo podílet na jejich životní úrovni. Platit musíte i na dítě, se kterým se nevídáte. Dokonce i v případě, že vám styk s ním zakáže soud. Pokud některý z rodičů svou vyživovací povinnost dostatečně neplní, může být výživné stanoveno soudně. Jak se při určování výše výživného (alimentů) postupuje a jaké vás (možná) čekají zádrhely, když se ho budete domáhat, se dočtete v našich starších článcích:
Dosti nejednoznačně ovšem zákon o rodině odpovídá na otázku – do kdy rodiče musí své děti živit. Najdeme v něm pouze obecnou instrukci, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Dočteme se v něm ale také, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
V praxi si obvykle soudy dobu, kdy se nejsou „děti“ schopny sami živit, vykládají jako dobu, po kterou se mladý člověk „soustavně připravuje na budoucí zaměstnání“ (čili studuje) – bez věkového omezení. Standardně to ovšem bývá (podobně jako při posuzování řady jiných věcí) do dvaceti šesti let. Nemusí to tak ovšem být vždy – záleží na konkrétní situaci a posouzení soudu.
Na neplatiče alimentů zákonodárci ušili nový bič. Pokud výživné na děti neplatíte, můžete přijít o řidičák. Zpět ho dostanete, teprve když dluh vyrovnáte. Opatření má ulehčit českým věznicím. Teprve, když nezabere odebrání řidičáku, následuje trest vězení. Michal Kašpárek před schválením příslušné novely nakukoval za řeku Moravu a hlásil, že na Slovensku, kde už tenhle „alternativní trest“ zavedli, výsledky nejsou...
Jakmile dítě dosáhne stavu, kdy se dokáže živit samo, karta se obrací a má naopak povinnosti vůči nám: „Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují,“ říká zákon. Pokud děti takovou podporu rodičům odepřou, mohou se jí rodiče domáhat u soudu. Týká se to samozřejmě zejména případů, kdy se rodiče sami uživit nedovedou nebo nemohou – například, když pobírají příliš nízký starobní či invalidní důchod a nedokážou z něj pokrýt základní výdaje na živobytí. Ovšem pozor: neplatí (na rozdíl od vyživovací povinnosti k dětem), že by rodiče měli zákonný nárok podílet se na životní úrovni dětí. Děti mají ze zákona povinnost přispět pouze tolik, aby rodiče uspokojili své základní potřeby, jako je strava, bydlení nebo ošacení. Pokud je v rodině dětí víc, vyživovací povinnost k rodičům se mezi ně dělí. Ovšem ne rovným dílem. Odvíjet se bude především od majetkových poměrů a možností jednotlivých potomků. I v tomto případě ovšem platí, že výživné nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Rodičům, kteří se o své dítě nestarali nebo je zanedbávali, může soud výživné odepřít. Totéž platí pro rodiče, kteří mají dostatek možností uživit se sami, ale jsou liknaví. Více se o vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům dočtete v našem starším článku:
Odpověď je opět jednoduchá: vždycky. Dokonce i v případě, že s manželem či manželkou nežijete v jedné domácnosti. Pokud vyživovací povinnost vůči svému zákonnému partnerovi neplníte, může vám ji nařídit soud. A jsou to jednoduché počty: vaše měsíční příjmy se sečtou a vydělí dvěma. Jako manželé máte nárok na stejnou životní úroveň. Nehledě k tomu, že třeba jeden z vás (typicky žena) nevydělává a pečuje o domácnost. Pokud například muž vydělává třicet tisíc a manželka patnáct tisíc, na domácnost (čili bydlení, stravu a podobně) padne deset tisíc měsíčně, zbývá ze společného měšce pětatřicet tisíc – a každý z manželů má pro své potřeby nárok na polovinu.
Platí, že vyživovací povinnost mezi manžely je přednější než vyživovací povinnost dětí k rodičům. Čili: výživného byste se měli domáhat nejprve na svém muži či ženě, teprve pak přicházejí na řadu děti.
Přečtěte si, jak majetkové poměry manželů ovlivní předmanželská smlouva:
Principielně platí, že jakmile se rozvedete, přestáváte být se svou bývalou chotí či chotěm příbuzní, jakmile se majetkově vypořádáte, zaniká společné jmění manželů a zároveň vůči sobě přestáváte mít vyživovací povinnost. Ovšem poslední řečené neplatí vždy a pro každého. Předně můžete být velkorysí a bývalému partnerovi dál na živobytí přispívat. Může vám to ale taky nařídit soud – a to v případě, že se váš bývalý partner jednoduše sám uživit nedokáže. Kupříkladu proto, že je vážně nemocný nebo se stará o postižené dítě. Soud může placení výživného nařídit také muži, který opustil ženu, jež dlouhé roky pečovala o domácnost a rodinu, a na trhu práce kvůli tomu pozbyla na atraktivitě.
Zákon dokonce obsahuje takzvanou „tvrdostní klauzuli“, podle které soud může „rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manželi“. Vysokou vyživovací povinnost, která oběma partnerům zajistí stejnou životní úroveň, však soud může nařídit maximálně na tři roky od rozvodu. Právo na výživné od bývalého manžela nebo manželky samozřejmě zaniká, jakmile uzavřete další sňatek.
Více se o majetkových poměrech po rozvodu dočtete v našem starším článku:
Vyživovací povinnost má podle zákona otec dítěte také k neprovdané matce svého potomka. Žena, která mu porodí dítě, má podle zákona právo na příspěvek na přiměřenou výživu po dobu dvou let a navrch právo na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Rozumí se tím kupříkladu těhotenské oblečení, případné léky nebo náklady na pobyt v porodnici. Nepočítají se sem ovšem peníze určené na výbavičku pro dítě – ta se započítá do nákladů na výživné na dítě. Začátek lhůty, od kdy si může svobodná matka nárokovat výživné, zákon neurčuje. Záleží tedy vždy na posouzení soudu. Zákon omezuje pouze rozsah této doby – jak už bylo řečeno, může trvat maximálně dva roky.
Poslední kategorie osob, které musíme povinně za určitých okolností živit, zákon o rodině vymezuje poměrně široce: hovoří o „ostatních příbuzných“. Myšleni jsou tím ovšem pouze příbuzní v přímé linii, tedy babičky, dědečkové a vnoučata. Tak například – když se nejsou schopni o rodiče postarat jejich dospělé děti, přechází tato povinnost na vnoučata. Vnučky a vnukové ovšem nemusejí prarodičům dle zákona zajistit slušný standard (jako rodičům), nýbrž pouze „nutnou výživu“.
Podle stejné logiky platí, že když se o dítě nedokáží postarat rodiče, přechází vyživovací povinnost na prarodiče. Výživné po babičce nebo vnoučatech ovšem můžeme žádat pouze v situaci, kdy ho nutně potřebujeme – tedy když se ocitneme v nouzi, kterou opravdu nelze vyřešit jinak. Zajímavé je, že vůči sourozencům podle zákona vyživovací povinnost nemáme.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
