Kdo se zastane živnostníků z donucení?

Asi to znáte ze svého okolí, možná i z osobní zkušenosti. Ve firmě – a stává se to i u těch v Česku největších a nejváženějších – vám nabídnou práci. Ale nikoli pracovní smlouvu. Prostě vás místo jako zaměstnance „přijmou“ jako osobu samostatně výdělečně činnou. Připraví vás tím o všechny zaměstnanecké výhody – čtyři týdny placené dovolené (někde pět), slušně zaplacenou nemocenskou, vyhodit vás mohou z hodiny na hodinu a tak dále. Vy si sice sami platíte směšné nízké sociální a zdravotní odvody, ale abyste z nich měli slušný důchod, museli byste platit měsíčně místo necelých dvou tisíc povinných odvodů tak třikrát až pětkrát tolik. To už by ale z papírově relativně vypadajícího slušného „platu“ by byl podprůměrný příjem.

Lidí „zaměstnaných na živnosťák“ můžou být i nižší stovky tisíc. V době, kdy se na něj chystala současná ministryně práce a současný ministr financí, mluvili ti nejodvážnější o třech stovkách tisíc, tedy zhruba polovině všech (hlavních) OSVČ. Státní úřad inspekce práce ovšem tehdy na základně poznatků z provedených kontrol uváděl, že zas až tak horké to asi přece jen nebude.

Najmout člověka jako OSVČ nebo mu svěřit tutéž práci jakožto zaměstnanci je pro firmu v nákladech rozdíl desítek procent. O tento rozdíl se samozřejmě může (a nemusí) rozdělit se svým ne-zaměstnancem. A je klidně možné, že i ten je plně spokojený. Dostane víc peněz, pro případ, že ho přepadne nemoc nebo stáří, se zajistí – nebo nezajistí (a pak mu pravděpodobně budeme všichni nuceni něco přispět). Bohužel je ale také příliš často uchazeč o práci do švarcsystému prakticky natlačen. Platí to i dnes, při rekordně nízké míře nezaměstnanosti. A všichni to vědí a nikdo z tradičních obránců slabších nic nedělá – ani odbory, ani levicové strany v čele s ČSSD.

Ta místo toho přišla s progresivním zdaněním příjmů, na kterém prý má vydělat střední třída. Jenže příjem, od kterého začíná „trest za úspěch“ či „solidarita se slabšími“ (vyberte podle svého gusta), stanovuje zhruba na úrovní příjmů, se kterou by vás v Německu div neměli za sociální případ. Ony dva tisíce eur měsíčně, od kterých chce Bohuslav Sobotka progresivně danit, opravdu nejsou ve slušném evropském státě žádné velké příjmy.

Ne-zaměstnanci si odbory nezaloží

Pokud firma najímáním OSVČ skutečně obchází zákon – to znamená, že kromě formalit a kromě toho, co a jak se odvádí státu, je vztah mezi nimi vztahem šéfa a podřízeného, pokud ti lidé vykonávají práci zaměstnance, chodí k zaměstnavateli do práce, mají tam svůj stůl, soustruh, počítač… – pak jde z hlediska dnešních zákonů o daňový únik. Ne zanedbatelný, u jednoho ne-zaměstnaného člověka jde o tisíce i desetitisíce měsíčně.

Kdyby se někomu podařilo z dnešních šesti set tisíc OSVČ, což je na první pohled nenormální počet, jen třetinu lidí převést do zaměstnaneckého poměru, kam povahou svého vztahu s tím, kdo je platí, jednoznačně patří, přineslo by to do státního sociálního a zdravotního systému víc peněz než celá slavná Sobotkova daňová reforma. (Jen pro srovnání: v Česku máme milion OSVČ – zhruba 600 tisíc „hlavních“ a 400 tisíc „vedlejších“, ve víc než osmkrát větším Německu jich jsou dva miliony).

Za švarcsystém se sice před několika lety zavedly drastické pokuty (pro firmy i „zaměstnance na živnosťák“, ale zřejmě tu k dodržení zákona chybí vůle nebo schopnosti. Pro odbory, které by měly tradičně být ochráncem pracovníka proti zaměstnavateli, jsou osoby nedobrovolně samostatně výdělečně činné paraziti, kteří těží z rozdílu mezi povinnými odvody zaměstnanců a podnikatelů. Ostatně nejsou a nemůžou být členy odborů… Ne-zaměstnané OSVČ tedy nemají u nikoho zastání a samy si ani z principu – pohybují se za hranou zákony – žádnou vlivovou organizaci založit nemůžou.

Volební trhák?

Stát nástroje srovnání této deformace pracovního trhu má, ale neuplatňuje je. Zřejmě existují snadnější cíle.

Přitom je tu jeden problém: první generace nedobrovolných živnostníků se blíží důchodu. A není na něj – respektive na jeho níži – připravena. A ta další na tom není o nic lépe. Ministerstvo práce a sociálních věcí o tom ví, ale místo řešení problému, kterým je z velké části nucená práce na OSVČ místo plnohodnotného zaměstnávání, jen vyzvalo takto postižené lidi, aby si na důchod spořili víc, než jim ukládá zákon. Velká část OSVČ je přitom už dnes ráda, že vyjdou. 

Pokud ČSSD a ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová horko těžko hledají volební témata, nedobrovolné živnostničení desítek nebo snad dokonce stovek tisíc lidí se jednoznačně nabízí. Je to excelentní levicové volební téma, které leží doslova na ulici a které, má na rozdíl od návrhu progresivní daně, potenciál přesvědčit voliče, že nejde jen o to vybrat víc peněz do rozpočtů, ale také někomu reálně pomoci k jakési jistotě.

Autor je redaktor MF DNES

Sdílejte článek, než ho smažem