Sociálně vyloučení neleží na kavalci. Pracují. Jenže načerno

Petra Dlouhá | rubrika: Rozhovor | 25. 1. 2014 | 24 komentářů
Řadu let pracovala jako vedoucí na Úřadu práce v Mostě. Chanov i problémy lidí „na okraji“ zná z blízka. Teď se věnuje řešení nezaměstnanosti v Agentuře pro sociální začleňování. V úřadě, který má na starosti nepopulární úkol – pomáhat zapojovat „sociálně vyloučené“ lidi „zpět do společnosti“. Ožehavá je už tahle formulace – a to jsme ještě ani nezačali. „Začlenit do společnosti? A kde žili předtím?“ ptá se Alena Zieglerová.
Sociálně vyloučení neleží na kavalci. Pracují. Jenže načerno

Nemůžeme se tvářit, že odmítají zaměstnání proto, že se jim líbí ležet na gauči a koukat na televizi. Tak to není. Většina mužů v produktivním věku normálně pracuje. I když na černo. Jinou práci vlastně ani neznají, prostě: chodí do práce. A když jsou pak ty protiromské demonstrace, kde se křičí: jděte do práce!, nerozumějí, o co jde, protože tvrdě pracují…

O problémech lidí, kteří žijí v takzvaně sociálně vyloučených lokalitách a jsou dlouhodobě bez zaměstnání, jsme si s Alenou Zieglerovou povídaly v první části rozhovoru. V té druhé, na kterou se na Peníze.cz můžete těšit už příští týden, bylo téma ještě složitější: co může stát, obce a další zúčastnění aktéři udělat proto, aby se problém v ohrožených regionech do budoucna nevyhrocoval, ale aby se z něj našla cesta ven.


Když jste pracovala na Úřadu práce v Mostě, bylo smyslem vaší práce řešit nezaměstnanost – stejně jako dnes. Nebyl pro vás ale nástup do Agentury odklon od praxe?

Byl to logický posun. Úřad práce má hranice, kde narazí, dál nemůže. Pokud jde jen po linii motivace – rekvalifikace – práce, nestačí to, protože ignoruje zbytek. Ti lidé potřebují mít kde bydlet, mít vyřešené rodinné vztahy, závislosti a tak dál. To úřad práce nemá v kompetenci. Jediná šance, jak lze u hodně znevýhodněných lidí dosáhnout výsledků, je spolupracovat. Propojit různé aktéry a organizace. Obec, úřad práce, neziskovky… Není to tak jednoduché, že řeknete – dejte lidem práci a je vyřešeno. Je to daleko složitější proces. Agentura se snaží o komplexní přístup.

Agentura pro sociální začleňování funguje od roku 2008, je jedním z odborů Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR. Smyslem a cílem její práce je poskytovat podporu obcím v procesu sociální integrace a propojovat subjekty veřejné zprávy i neziskového sektoru na místní úrovni tak, aby spolupracovaly při sociálním začleňování.

Které regiony jsou na tom aktuálně z hlediska nezaměstnanosti nejhůř? A kde ten problém „tiká“ do budoucna?

Známé regiony zasažené vysokou nezaměstnaností jsou Moravskoslezský a Ústecký kraj. Nikdo to nezpochybňuje. A kde problém tiká? Ve všech odloučených regionech podél hranic, kde chybí regionální rozvoj, tedy cokoli, co by bylo schopné vytvářet další pracovní místa. Okraj republiky, venkovské oblasti, kde ubývají či krachují tradiční odvětví a nepřichází nic nového. Ale hlavně: nepřichází nápad. Regionální rozvoj, řekněme z krajské úrovně, nefunguje tak, aby do těchto míst směřovala podpora. Směřuje pořád do center. Což je chyba do budoucna, která se teď třeba ještě neprojevuje. Ale můžou se z toho stát bílá místa na mapě, kde není důvod žít.

Platí rovnítko: místa s největší nezaměstnaností rovná se místa, kde nejvíc doutná sociální napětí a hrozí sociální konflikty, jaké jsme v posledních letech viděli třeba na Šluknovsku?

Rovnítko bych mezi to nedávala. Tam nešlo jen o nezaměstnanost, ale o celkové zhoršení životní situace většiny obyvatel a snadné hledání viníka. To, že ubývá pracovních míst, je jedna věc. Další věc je, že se nezvyšovaly mzdy, a přitom se zvyšovaly výdaje, deregulovaly se nájmy a podobně. Je to komplexnější. Je ale fakt, že tam, kde je vysoká míra nezaměstnanosti, se zpravidla kumuluje víc problémů, protože nezaměstnanost má nějaké příčiny a důsledky, a tím pádem je tam i větší sociální napětí.

Naše nezaměstanost

Interaktivní graf na Peníze.cz ukáže krásně hodnoty „nezaměstnanosti“. Ovšem dlouhodobé srovnání je poněkud obtížnější věc. Před rokem se totiž rozhodlo, že to, co jsme počítali doteď není ta pravá hodnota, která by nezaměstnanost dobře vystihovala, že budeme počítat něco maličko jiného. Asi byste se divili, kdyby nové číslo vypadalo víc pesimisticky než číslo dosavadní. Hurá, čísla jsou přes noc lepší. Více o tom v našem článku

Podíl nezaměstnaných osob (od roku 2013)

Registrovaná míra nezaměstnanosti

Rozdíl mezi Registrovanou mírou nezaměstnanosti a podílem nezaměstnaných osob

Další šikovné grafy základních makroekonomických ukazatelů – jako je například nezaměstnanost, HDP, průměrné mzdy – hledejte na Peníze.cz v sekci Makroekonomika.

Sociálně vyloučený člověk a jako protipól sociální začleňování, které je smyslem vaší práce. Strašně často se to skloňuje, ale vlastně jsou to hrozně abstraktní pojmy. Jak byste to po svém vyložila? A neříkejte mi definici.

 „Typický“ sociálně vyloučený člověk neexistuje. A je vlastně problém říkat, že ho začleňujeme do společnosti. Kde žil dosud? Potíž je v tom, že někteří lidé nemají stejné šance v mnoha oblastech. Začíná to často už v dětství – v přístupu ke vzdělání, bydlení… Ale také třeba v tom, že v místě, kde žijí, je špatná infrastruktura. Jsou vzdáleni od center jakéhokoli rozvoje, obchodů, čehokoli, co si dokážeme představit, že je potřeba pro spokojený život. A mají zhoršený přístup na trh práce. Více či méně tím trpí zpravidla všichni lidé v odloučených regionech. Smyslem práce Agentury je pomoct těmto regionům najít systémový přístup, jak zlepšit přístup k životním potřebám pro všechny obyvatele regionu, čímž se zlepší i kvalita života těch nejvíc znevýhodněných.

V odvěkém sporu, který sociální konflikty vyhrocuje, proti sobě stojí dvě skupiny argumentů. Sociálně vyloučení říkají: my pracovat chceme, ale nikdo nás nezaměstná. A druzí říkají: kdo pracovat chce, ten si práci najde, „oni“ chtějí žít na dávkách. Vy ten problém znáte zblízka – je klišé obojí?

Především je naprostý mýtus, že kdo pracovat chce, ten si práci najde. Zejména v některých regionech. Ale řekla bych, že je to mýtus obecný. Když se podíváme na čísla za celou republiku, poměr počtu volných pracovních míst a uchazečů je neporovnatelný. Je jasné, že o práci je třeba usilovat a soutěžit. A soutěží-li člověk znevýhodněný jakýmkoli způsobem – ať už je to adresa, barva pleti nebo třeba počet dětí – tak se v té soutěži propadá hlouběji a je třeba nějak zasáhnout. Jedna věc je legislativa, máme antidiskriminační zákon. Druhá věc je aplikace. A vůbec kultura společnosti, to je asi nejdůležitější. Je třeba zabezpečit z pozice veřejné správy to, co je od ní oprávněně očekáváno: aby všichni měli stejnou příležitost získat práci, pokud chtějí.

A co ta druhá skupina argumentů?

Co se týče toho, že mě nikdo nezaměstná, je to taky extrém. Jak už jsem řekla, je to o soutěži uchazečů o zaměstnání na trhu práce. Tady ale musím říct, že trh práce netvoří dvě rovnocenné strany. Jedna je výrazně slabší – a to je strana uchazečů. Zaměstnavatelé jsou silnější, vybírají si tak, jak je pro ně na první pohled výhodné a bezpečné. Například je pro ně bezpečnější zaměstnat muže než ženu s malými dětmi. Úřady práce se proto od devadesátých let vždycky více orientovaly na tu slabší stranu – uchazeče. Myslím ale, že až příliš. Strana zaměstnavatelů se v podstatě ignorovala, anebo naopak až adorovala – zaměstnavatel je pán a uděláme pro něj vše. Je to nevyvážené. Je třeba uspokojovat obě strany. Když Agentura nastavuje nějaký systém, vždycky dbá na to, aby byl výhodný pro obě strany – pro zaměstnavatele i zaměstnance.

Propojeno!

Reportáže Petry Dlouhé ze „sociálně vyloučených oblastí“

Osm hodin, Pařížská ulice. Syrové ráno v syrovém městě. Jsem v Ústí nad Labem. Rozhodnutá vypravit se do míst, odkud už prý vlak do normálního života nejede. Chci napsat o lidech, o kterých se nemluví, a když, tak jen jak se jich zbavit. Chci vědět, co znamená: žít na okraji. V zahrádkářské kolonii nebo se štěnicemi mezi plesnivými zdmi ubytovny, které se přezdívá Prasečák.

Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad Labem. Proti frustraci a beznaději, která by je semlela, kdyby si svou práci pustili moc blízko k tělu, ale očkování neexistuje. Obrana je jediná: nedávat si velké cíle.

Když jsem byla v předlickém ghettu, tamní lidé hodně mluvili o rasové diskriminaci. Když při hledaní práce řeknou do telefonu příjmení, hovor končí. Když příjmení není tak průhledné, dorazí na pohovor, ukáže se, že jsou Romové – a konec. Setkávala jste se s tak otevřenými projevy diskriminace na úřadu práce?

Setkávala. Když ještě zaměstnavatelé nebyli tak zorientovaní, neváhali to napsat jako důvod, proč daného uchazeče nechtějí. Což samozřejmě bylo už tehdy trestné. Ještě důležitější než právo je ale kultura – že to vůbec lidi napadá, že mají předsudky zažité. Působí to pak i na uchazeče – přestávají se snažit. A není se co divit. To by odradilo každého. U nízkokvalifikovaných profesí je to velmi častý jev. U kvalifikovanějších pozic barva kůže přestává hrát roli. Měli jsme na úřadu práce kolegyni, středoškolačku, potom vystudovala sociálně právní činnost, a každý byl rád, že jí v sociální oblasti jako Romku může zaměstnat, byla to výhoda. U vysokoškoláků je to už pravděpodobně úplně jedno. Ale u nízkokvalifikovaných pozic jsou Romové vždycky až poslední v řadě. To klišé není. To je praxe.

Co s tím?

Do systému patří například pracovní asistence, doprovody na pohovory, prostředník, který se předem domluví se zaměstnavatelem, že mu tam teď pošlou čtyři lidi, kteří umějí to a to. To pomáhá bariéry překonat. Vítají to i zaměstnavatelé, protože nekupují zajíce v pytli. Vědí, že se za ty lidi někdo zaručí. A že si je budou moct vyzkoušet. Když tohle zaměstnavateli umožníte, tak to – zejména v kombinaci s dotací na mzdu – v podstatě vždycky dopadne. Případně jsou tu sociální podniky, které se přímo na zaměstnávání znevýhodněných lidí zaměřují a můžou sloužit jako mezistupeň jejich dalšího posunu k běžnému zaměstnavateli.

Fungování sociálních podniků se věnujeme v druhé části rozhovoru: Sociálně vyloučení. Jak dostat lidi z bodu nula nebo minus deset „do normálu“

Anketa

Byli jste někdy nezaměstnaní déle než tři měsíce?

V reálu často není pravda, že sociálně vyloučení nepracují. Pracují – jenže načerno. Což souvisí mimo jiné s tím, že bývají předlužení, snaží se vyhnout exekuci na plat. To je pak začarovaný kruh. Dá se rozetnout?

Musí se to dostat do seriózní debaty veřejné správy. Nemůžeme dělat, že to tak není. A tvářit se, že když jsou ti lidé v evidenci úřadu práce a odmítají zaměstnání – což samozřejmě otevřeně nesmí, ale jsou zkrátka pasivní – je to proto, že se jim líbí být doma, sedět na gauči a koukat se na televizi. Tak to není. Většina mužů v produktivním věku normálně pracuje. I když na černo. Jinou práci vlastně ani neznají, prostě chodí do práce. A když jsou pak ty protiromské demonstrace, kde se křičí: jděte do práce!, tak nerozumějí, o co jde, protože tvrdě pracují. My, jako státní správa, se na to musíme podívat reálně.

Co to znamená?

Neptat se, jak dostat lidi z kavalce do práce a jak je připravovat na nějaký pracovní výkon. Musíme se ptát: jak udělat legální práci atraktivnější než nelegální? Jak eliminovat riziko exekucí, které okamžitě výrazně sníží životní úroveň toho člověka. Je potřeba nabídnout flexibilní pracovní dobu, možnost flexibilního odměňování, třeba jednou týdně. Protože nelegální práce probíhá tak, že jednou týdně dostanu tisícovku. Vím to a nikdo mi z ní nic nesebere. Legální práce je měsíc a půl práce a pak možná výplata. Už to je první problém. A už na první, možná druhé výplatě máte exekuci. Tohle je třeba nějak vyrovnat – flexibilním typem zaměstnávání a odměňování. Umožnit postupné kroky, kterými se ten člověk může oddlužit a dojít na volný trh práce.

Tohle všechno je hašení následků. Nemělo by se začít u toho, aby se ti lidé nezadlužovali? Protože na druhou stranu – jejich věřitelé přece mají na své peníze nárok.

Mělo by se také rozšířit povědomí o tom, jak se někteří lidé, a zejména mladí, do dluhů dostávají. Oni jsou totiž zadlužení často ještě dřív, než se sami stihnou zadlužit. Například děti vyrůstající v rodinách, kde vzniká dluh za odvoz odpadu – včetně rozdělení na děti. Takže v osmnácti už mají dluh, aniž by k tomu jakkoli přispěli.

Jak je možné, že dětem vzniká dluh za popelnice?

Rozpočítává se to na členy domácnosti. A jestliže rodiče za popelnice neplatí, děti už vstupují do života s dluhem. A takových typů dluhů je víc. Když si vezmete polorozpadlé baráky třeba v Předlicích, kde protéká voda a všem se to rozpočítá. Donedávna to tak bylo i v Chanově. Nedoplatky jsou neskutečně vysoké. Bez vlastního přičinění dlužníka. Okamžitě se zadlužuje. Aniž k tomu přispěl tím, že chtěl satelit nebo mobil. Což je obecná představa – že oni se zadlužují, protože tomu nerozumějí, a že když je naučíme hospodařit, tak se to vyřeší. Tak to není. Kapitola sama o sobě jsou dluhy z bydlení a z energií. Pak dryáčnické metody vymáhání pohledávek. Když člověk nezaplatí jízdenku za hromadnou dopravu a je z toho desetitisícový dluh, tak to není úplně normální. Veřejná správa musí být schopná zajistit, aby k něčemu takovému vůbec nemohlo docházet.

Alena Zieglerová

Alena Zieglerová

Mgr. Alena Zieglerová vystudovala sociální práci a navazující obor občanský sektor na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1995 pracovala na Úřadě práce v Mostě v pozici poradkyně pro uchazeče o zaměstnání, později projektové manažerky a vedoucí odboru projektů EU. Od vzniku Agentury pro sociální začleňování v roce 2008 pracovala v jejím mosteckém lokálním partnerství, tehdy ještě za Úřad práce, na nastavování a realizaci prvních opatření v oblasti zaměstnanosti, mimo jiné prostupného zaměstnávání a vyhrazování pracovních míst pro nezaměstnané ve veřejných zakázkách. Od roku 2011 je vedoucí centrálního oddělení Agentury pro sociální začleňování Úřadu vlády a koordinuje práci jejích expertů při nastavování národních politik v oblasti sociálního začleňování.

Když politici mluví o řešení vysoké nezaměstnanosti, zmiňují většinou, že chtějí podpořit nezaměstnané absolventy, maminky s dětmi, ale o řešení nezaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách nikdo nemluví. Přitom je to nejspíš mnohem větší problém. Je to málo atraktivní? Příliš ožehavé?

Tendence vybírat si pěkné cílové skupiny tu bude vždycky. Oblíbené jsou maminky s dětmi, lidé nad padesát nebo mladí nezaměstnaní. Zkrátka skupiny, kde nikdo nezpochybňuje, že je potřeba to podporovat. Zatímco u sociálně vyloučených lidí, na které se zjednodušujícím způsobem nahlíží tak, že jsou to zkrátka Romové – to je politicky smrtící něco takového prosazovat. Na druhou stranu, když se podíváte, které projekty reálně podporují úřady práce, aspoň tam, kde Agentura působí, velká část z nich k sociálně vyloučeným směřuje.

Takže se o tom moc nemluví, ale peníze jdou tam, kde je to nejvíc třeba?

Částečně ano. Mnohdy se ale podpora zacílí příliš obecně, zkrátka na „dlouhodobě nezaměstnané“ – což je skupina, kam spadnete docela snadno, stačí, když pár měsíců nemůžete sehnat pro dítě školku. Když je cílová skupina nastavena takhle široce, ti nejvíce znevýhodnění lidé na to samozřejmě doplácejí. Protože se podstatně snáze zase podpoří maminka s dítětem, která by si práci našla třeba i sama. Takže je třeba ty skupiny zužovat, specifikovat a pak teprve budeme moct říct, že peníze jdou správným směrem.

V kolika obcích a regionech Agentura pro sociální začleňování aktuálně působí a pomáhá řešit problém sociálně vyloučených?

Aktuálně působíme v 26 obcích a mikroregionech. Každý rok se obce obměňují. Deset obcí se přibírá, deset opouští, všude jsme tři roky. Ty tři roky máme na to, abychom dokázali nastavit nebo pozměnit systém tak, aby i po nás dál fungoval. Úspěch není, že to jde s agenturou, ale že to funguje i po jejím odchodu.

Druhá část rozhovoru – o tom, co přesně Agentura pro sociální začleňování v obcích dělá, jaké léky a nástroje navrhuje k řešení problémů sociálně vyloučených lidí a zejména vysoké nezaměstnanosti i o tom, zda obce odborníky z Agentury skutečně potřebují: 

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+9
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 24 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

25. 1. 2014 10:04, eďa

Předně je třeba jasně říci, že jsem neviděl ani neslyšel o úředníkovi, který by tu byl pro obyčejné smrtelníky, ale jen pro vlastní prospěch a šikanu těch, kteří mu ji ještě sponzorují. Zadruhé, proč nazývat výměnný obchod prací načerno? Pokud žijeme v otrokářském režimu,který se zajímá jen o zvyšování výpalného - daní se zvyšováním armády nezaměstnaných, (což je jediná bojeschopná armáda v zemi) pak prostě práce načerno je jediným mírovým prostředkem, jak nezemřít hlady a nechat tuhle hydru bez prostředků. A pokud s tím má někdo problém, pak potřebuje vyválet v trní. A romská otázka ? Dejte rómům placenou práci a nebudete muset vyplácet soc. dávky stejně jak to dělali komunisté.

+28
+-
Reagovat na příspěvek

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

27. 1. 2014 7:22

Tebe bych nezamestnal ani jako uklizecku.

Zobrazit celé vlákno

-15
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (24 komentářů) příspěvků.

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Ministryně Müllerová v boji s nezaměstnaností. Sedm statečných plánů. Za sedm miliard

28. 3. 2013 | Petra Dlouhá | 7 komentářů

Ministryně Müllerová v boji s nezaměstnaností. Sedm statečných plánů. Za sedm miliard

Česko svírá rekordní nezaměstnanost. Počet lidí bez práce v únoru atakoval šestisettisícovou hranici. A ministerstvo práce a sociálních věcí mění kurz: místo škrtů investice. Máme dost... celý článek

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

11. 3. 2013 | Petra Dlouhá | 12 komentářů

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad... celý článek

Reportáž z okraje: Předlice, bída žitá až na dřeň

4. 3. 2013 | Petra Dlouhá | 22 komentářů

Reportáž z okraje: Předlice, bída žitá až na dřeň

Osm hodin, Pařížská ulice. Syrové ráno v syrovém městě. Jsem v Ústí nad Labem. Rozhodnutá vypravit se do míst, odkud už prý vlak do normálního života nejede. Chci napsat o lidech, o... celý článek

Na hraně bytové nouze. Kolik Šluknovů se vejde do jednoho Česka?

6. 2. 2013 | Petra Dlouhá | 23 komentářů

Na hraně bytové nouze. Kolik Šluknovů se vejde do jednoho Česka?

Migrační kolotoč, ghetta, násilí a sociální neklid... Když vybuchnul Šluknov, bylo jasné, že je třeba začít jednat. Jenže – za rok a půl se nezměnilo nic. „Sociálně vyloučených lokalit“... celý článek

Blanické rytíře? Česko potřebuje hackery, podnikatele a nepřizpůsobivé!

19. 10. 2012 | Michal Kašpárek | 2 komentáře

Blanické rytíře? Česko potřebuje hackery, podnikatele a nepřizpůsobivé!

Možná bychom je mohli začít doceňovat dřív, než budou bezpečně pod zemí.

Partners Financial Services