Velice zámožní pánové Robert McNamara a Ralph Schneider jednou pozvali několik svých přátel do velmi luxusní restaurace v New Yorku. Večer probíhal velmi příjemně, až do chvíle, než přišlo na placení. Po předložení účtu totiž zjistili, že u sebe nemají dostatek hotovosti. Nepříjemnou situaci lehce vyřešil majitel restaurace, který pánům řekl, že se nic neděje a ať přinesou peníze až druhý den. Pánové byli mile překvapeni, ale zároveň udiveni. Proto se ptali majitele, jak to, že mu nevadí, že zaplatí později. Ten však s naprostým klidem odpověděl, že ví, že jsou velmi solventní a že zaplatí. "A co kdyby naši přátelé nezaplatili, také by Vám stačily peníze zítra?" pokračovala jejich zvídavost. "Pokud by jste se za ně zaručili, tak ano," reagoval restauratér - a první platební karta byla na světě. Pánové totiž založili společnost DINERS CLUB, který bude jeho členům vydávat platební karty. Splatnost bude vždy na konci měsíce. Vzhledem k riziku, které klub nese, musí každý člen zaplatit roční poplatek a obchodník, kterému se samozřejmě zvýší tržby a nenese žádné riziko, platí provize z utracené částky.
Společnost Diners Club International vznikla 28. ledna 1950 a její kartu vlastnilo na dvě stě prominentních klientů, přijímalo ji téměř třicet luxusních restaurací a dva hotely na Manhattanu. Myšlenka platebních karet se velice záhy rozšířila natolik, že po roce působení ji vlastnilo na deset tisíc klientů a použít se dala na více než tisíci místech ve Spojených státech a v Kanadě.
Později se o tuto geniální myšlenku začaly zajímat i jiné banky, které chtěly svým nejbohatším klientům nabídnout možnost pohodlnější bezhotovostní platby. A sobě nový druh zisku pramenícího především z provizí, spotřebních úvěrů a poplatků za kartu. Mnohé peněžní ústavy začaly karty vydávat, ale kvůli své krátkozrakosti a nutnosti vysokých investic do potřebné techniky a reklamy musely vydávání ukončit. Navíc nebylo jednoduché přimět obchodníky, aby platební karty řady různých systémů přijímali.
Absolutní zlom nastal až o 10 let později v roce 1960, kdy Bank of America rozšířila svůj karetní program i do dalších amerických bank. Vždy si vybrala jednu banku ve větším městě, která poté uzavírala smlouvy s obchodníky o akceptaci platebních karet. Karty se dočkaly velké obliby. Zatímco v roce 1959 je vlastnil jeden milion lidí a obrat dosažený jejich prostřednictvím byl přibližně 75 milionů dolarů, o deset let později již bylo vydáno téměř 26 milionů karet, pomocí nichž bylo utraceno 1,7 miliardy dolarů.
U nás bylo ke konci roku 2000 vydáno okolo čtyř milionů platebních karet a obrat dosažený kartami sdružení EC/MC dosáhl téměř padesáti miliard korun.
Nechali by vás ve vaší oblíbené hospodě odejít bez placení? Usnadňují vám platební karty život? Podělte se o své názory s ostatními.
Autorka článku pracovala v kartovém centru jedné významné banky.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
25. 7. 2001 14:11, PavelT
Z hlediska účetnictví je zpropitné jistý problém. Při platbě kartou, kdy si klient dobrovolně zvýší částku o spropitné je to další problém. Asi neexistuje metodika, jak spropitné z platby kartou odseparovat a je možné, že popsaný případ je jedním z individuálních řešení.
Kolega mi líčil, že v USA je základní plat číšníka velmi nízký a oficiálně se předpokládá, že si ho zvýší spropitným, které je při vědomí této zkutečnosti na naše poměry vysoké. Jak se to odráží v daních, mi není známo.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
19. 7. 2001 15:12
Cudujem sa ludom, ktori maju kartu. Podla mna je to len prvy krok k tomu, aby sme nevyplnali danove priznania, ale nam vlada dane zinkasovala priamo u zuctovacieho centra. Pokial existuje hotovost, nemozu si robit co chcu - pri drastickom zvyseni dani by sa peniaze okamzite preliali do sedej ekonomiky. Az sa im ale podari hotovost zlikvidovat (v USA k tomu maju blizko), budeme moct iba spominat na stare dobre casy, ked sme boli sprosti.
V diskuzi je celkem (43 komentářů) příspěvků.