Soud může zúžit společné jmění manželů ve dvou případech - ze závažných důvodů, nebo kvůli podnikání jednoho z manželů. U obou způsobů soud rozhoduje na základě návrhu jednoho z manželů.
Zúžení SJM ze závažných důvodů
Soud může zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, pokud usoudí, že existují "závažné důvody" pro takové opatření. Závažné důvody soudní praxe shledává např. v situaci, kdy jeden z manželů výrazně nehospodárně nakládá se společným majetkem na úkor rodiny, nebo když se o vytváření společného jmění nepřičiňuje. Může jít i o případy, kdy kvůli alkoholismu či jiné závislosti jeden z manželů poškozuje či zneužívá společný majetek, nebo když spolu manželé dlouhodobě nevedou společnou domácnost, nedokážou se dohodnout na správě SJM a nejsou tak vytvořeny podmínky, aby společným přičiněním vznikal v rodině společný majetek.
Zúžení SJM z důvodu podnikání
Soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti (tedy společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem komanditní společnosti). Tento právní institut slouží především k ochraně nepodnikajícího manžela, jehož by mohl zruinovat případný podnikatelský nezdar druhého manžela. Důvodem k zúžení SJM je pouhý fakt, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti. Soud nezkoumá, zda manžel podnikatelskou činnost vskutku zahájil či vykonává.
Co je oběma druhům soudního zúžení SJM společné
Oba dva druhy soudem provedeného zúžení společného jmění se nijak neliší co do právních důsledků. V obou případech zní výrok soudu totožně, a sice tak, že společné jmění dotyčných manželů "se zužuje na věci tvořící společné vybavení domácnosti". Právní mocí rozhodnutí soudu o zúžení SJM zaniká společné jmění manželů k těm věcem a jiným majetkovým hodnotám, které netvoří obvyklé vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásleduje jejich vypořádání (viz níže), platí ohledně těchto věcí dočasně režim společného jmění manželů. To znamená, že pokud jednomu z manželů po právní moci rozsudku o zúžení SJM vznikne nový dluh, půjde sice o jeho výlučný závazek, avšak při exekuci by k vydobytí tohoto závazku zatím stále mohl být postižen majetek, který tvoří nevypořádané zaniklé SJM. Lze proto doporučit, aby se vypořádání uskutečnilo co nejdříve poté, co soud rozhodl o zúžení SJM. Teprve tehdy je totiž naplněn účel, který podáním návrhu na zúžení SJM sledoval dotyčný manžel, totiž účinná ochrana jeho majetku.
Pokud bylo SJM zúženo rozhodnutím soudu, může být rozšířeno do předchozího rozsahu opět jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů. Nestačilo by tedy uzavřít pouze dohodu o rozšíření SJM.
Vypořádání zaniklého společného jmění manželů
Zaniklé společné jmění lze vypořádat třemi způsoby: dohodou manželů, rozhodnutím soudu a uplatněním nevyvratitelné právní domněnky vypořádání po marném uplynutí tří let od zániku společného jmění.
Dohoda o vypořádání SJM a práva věřitelů
Zákon výslovně stanoví, že dohodou o vypořádání SJM nesmí být dotčena práva věřitelů. Je tedy jasné, že pokud např. určitý závazek původně vznikl společně oběma manželům, nemohou se manželé dohodnout na tom, že napříště půjde o výlučný závazek jednoho z nich. Přesněji řečeno, taková dohoda by zavazovala jen manžele, ale neměla by žádný dopad na práva věřitele. Ten by i nadále mohl vymáhat pohledávku na obou manželích, popř. na kterémkoli z nich.
V praxi ovšem nepanuje jednotný názor na to, jak daleko sahá tato ochrana věřitelů. Na jedné straně existuje názor, že pokud věřitel měl před uzavřením dohody o vypořádání SJM právo domáhat se uspokojení své pohledávky nejen z odděleného majetku dlužníka, ale i z majetku patřícího do jeho společného jmění s dlužníkovým manželem, zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění dlužníka a jeho manžela bylo vypořádáno dohodou. To by znamenalo, že by v takovém případě bylo možno vést exekuci i na majetek, který dříve náležel do SJM, ale podle dohody o vypořádání SJM připadl druhému manželovi, který není dlužníkem.
Tento výklad je zřejmě neudržitelný, neboť jak ukazuje Viktor Vaške v článku "Nad ustanovením § 150 odst. 2 občanského zákoníku" (Právní rozhledy 9/2006), vede k absurdnímu závěru. Ve smyslu cit. názoru by totiž -- důsledně vzato -- práva věřitele nebyla dohodou o vypořádání SJM dotčena jedině tehdy, jestliže by podle této dohody všechna aktiva tvořící společné jmění připadla tomu z manželů, který je osobním dlužníkem. Jakákoli majetková hodnota, která dříve byla součástí SJM a která by na základě dohody připadla do výlučného jmění manžela, který není dlužníkem, by totiž zhoršovala postavení věřitele oproti stavu, kdy SJM ještě nebylo vypořádáno. Tento právní názor tedy sice možná důsledně chrání práva věřitelů, ale zcela ignoruje práva a oprávněné zájmy druhého z manželů.
Jako přiléhavější se proto jeví výklad, že práva věřitelů nejsou dohodou o vypořádání dotčena tehdy, pokud manželé respektují principy vypořádání, jimiž se řídí soud v řízení o vypořádání SJM, zejména princip rovnosti podílů. Doposud ovšem - pokud je mi známo - nebylo publikováno jediné rozhodnutí soudu, které by se touto otázkou zabývalo. Jestliže tedy manželé v dohodě dodrželi zákonem stanovenou výchozí zásadu, že podíly obou manželů jsou stejné, měla by dohoda obstát i v očích soudu.
Zákonná domněnka vypořádání
Pokud si manželé ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (v našem případě do tří let od právní moci rozhodnutí soudu o zúžení SJM) nevypořádají SJM dohodou, ani jeden z manželů v téže lhůtě nepodá návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, pak se automaticky uplatní nevyvratitelná domněnka vypořádání, tj. bude platit:
Sdílejte článek, než ho smažem
