Ztratíme svobodu řídit auto?

Technika zvládá čím dál víc činností. Mnohé lidské dovednosti se tak v budoucnu stanou zbytečné. Třeba řízení aut. Samořiditelné vozy můžou z řidiče udělat pasivního pasažéra.

Položil ale někdo vám otázku, jestli byste se chtěli vzdát řízení a jezdit v robotickém autě? Ve svém nejbližším okolí jsem nenarazil na člověka, který by po takové změně toužil.

Řídit auto je určitá forma svobody – aspoň pro generaci, ke které patřím.

Jenže na samořiditelných autech dnes pracují desítky, možná stovky vývojových kanceláří, které povzdechy nostalgiků nezajímají a každou chvílí hlásí nějaký progres. A tak v nové AI limuzíně Audi A8 vybavené kamerami, radary i lasery už můžete řízení auta nechat plně na počítači. Auto nepotřebuje vaše oči. Nemusíte dávat pozor na cestu, jen být připraven do několika sekund po zvukovém a optickém signálu převzít řízení.

S klasikem si proto můžete položit otázku: „Ten pokrok! Kde se to zastaví?“ Předpokládám, že ne dřív, než počítače převezmou úplnou kontrolu nad řízením vozidla a než auta v žádné situaci nebudou potřebovat zásah řidiče.

Pustí vás, anebo vaše děti, v této době za volant – pokud v autě nějaký bude?

Nový Finmag právě na stáncích. Podnikatelské příběhy i speciál k NIS2

Zdroj: Finmag

BYZNYS JE UMĚNÍ

Jan Nepomuk Langhans byl mladý a nezkušený venkovan, brzy ale vybudoval největší fotografický ateliér v Praze. • Ondřej Kuchař vedl největší jazykovou školu, dnes spoluvlastní pekárnu Zrno zrnko a 10 kaváren a bister v Praze. • Podnikatelské příběhy dělí 140 let, mají ale mnohé společné.

BYZNYS JE TAKY VĚDA

Žijeme v nové éře (kyber) bezpečnosti. • Jak se ubránit útokům hackerů? • Proč jsou malé firmy nejzranitelnější? • A jak se směrnice NIS2 zapíše do české legislativy i do podnikání tisíců firem?

---

Koupit Finmag

Za vším hledej Pentagon

Ještě před patnácti lety by taková otázka patrně nikoho nenapadla. O samořiditelných autech se nemluvilo, byla na okraji zájmu vývojářů.

Změnil to Pentagon, instituce, která mimo jiné podnítila vznik GPS, určeného původně k navádění mezikontinentálních raket, i internetu, plánovaného pro spojení mezi vládou a vědci za jaderné války a po ní.

Stratégové ministerstva obrany, zabývající se robotizací války, chtěli vyvinout techniku, která by mohla omezit oběti při útocích na konvoje a výbuších silničních bomb. Armádní agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) proto v roce 2004 vypsala a sponzorovala soutěž Grand Challenge pro auta bez řidičů napříč Mohavskou pouští. Cena pro majitele vozu, který jako první dorazí do cíle, byl milion dolarů.

Napoprvé se to žádnému z aut nepodařilo. Další rok jich ale ještě obtížnější trať zvládlo pět. Automobily bez řidičů přitom musely ujet 240 kilometrů po silnicích plných ostrých zatáček a tunelů. Nato DARPPA uspořádala obdobnou soutěž v simulovaném městském provozu – Urban Challenge. Výsledky byly povzbudivé.

Potom vzaly věci rychlý spád. Výzkumné kanceláře získaly zakázky od armády i soukromých firem a využily příležitost zpeněžit techniku, která ještě na počátku století kromě Pentagonu nikomu nechyběla.

Pokrok hnaný regulacemi

Do vývoje samořiditelných technologií dnes investuje kdekdo a kdekdo se o ně zajímá – třeba velké spediční firmy. Je jasné, že dopravce, který si škrtne mzdové náklady a jehož kamiony budou jezdit bez povinných přestávek, získá konkurenční výhodu.

Také firmy provozující taxíky doufají, že doba, kdy se jejich vozidla obejdou bez řidičů, nastane co nejdřív. Uber na vývoji robotických taxíků spolupracuje se švédskou automobilkou Volvo. Společnost Waymo, dcera korporace Alphabet, už samořiditelné taxíky (zatím se „záložním“ řidičem) provozuje v arizonském městě Phoenixu (video zde).

V Evropě nabízejí Volkswagen a Audi asistenta pro jízdu v kolonách (video tady). A brzy svou nabídku rozšíří o další AI-prvky.

Automatické řízení je zatím drahá výbava do drahých vozů. Postupně se ale rozšíří do všech aut. Lze tušit, že regulátoři z nich jednou udělají povinnou výbavu automobilů.

Důležitá byla cesta

Prvky AI-asistence leckomu usnadní jízdu, třeba seniorům, kteří by ji jinak už nezvládli. Jenže co ti ostatní?

Na odvrácenou stranu autonomního řízení upozornil na konferenci sdružení silničních dopravců psycholog z Karlovy univerzity Martin Pospíchal: „Když nebudeme řídit, tak budeme ty schopnosti postupně ztrácet a bude velmi složité zasáhnout v krizové situaci. Návyky se prostě ztratí.“

Řešení je nasnadě: Co nejrychleji postoupíme k technologiím, které řidiče úplně vynechají, udělají z něj pasažéra aktivujícího systém a zadávajícího cíl. Vývoj k tomu ostatně směřuje.

Samořiditelné systémy budou časem dokonalejší než člověk, téměř bezchybné, neunaví se. Nebudou překračovat povolenou rychlost a nadávat jiným vozidlům. Chybujícího člověka-řidiče nebudou mít pojišťovny v oblibě a patrně mu to dají znát ve výši pojistného.

Spíš než vysoké pojistné částky ale nostalgiky vyženou od volantů regulátoři. Jednoduše jednou přijmou normu, která řidiče ze silnice vykáže někam na uzavřené okruhy.

Potom nezbyde, než vzpomínat na staré dobré časy, kdy se říkalo, že „důležitý není cíl, důležitá je cesta“.

Pokud si to ovšem necháme líbit.

Na titulní fotce není zajímavé, kdo (John Kerry, t. č. ministr zahraničí USA) nebo co na ní je. Podstatné je to, co na ní není. Palubní deska, volant, šaltpáka... Rok 2016, jedno z autonomních vozidel testovaných společností Google. Foto: US State Department

Pavel Jégl

Novinář a grafoman. Po studiu automatizace a robotiky na ČVUT se živil jako konstruktér. Už před listopadem 1989 ale psal – do samizdatu a taky do šuplíku. Pak si vyzkoušel politiku, když byl zvolen za Občanské fórum do Federálního... Další články autora.

Sdílejte článek, než ho smažem