Vykupitelem za pár korun

Před dvěma roky upoutalo světovou pozornost hnutí Okupujte Wall Street. V srdci světového finančního systému – tedy poblíž newyorské Wall Street – protestující poukazovali na korupci, na vliv velkých korporací (finančních zejména) na vlády, na nerovnosti v příjmech. S příjmovou nerovností bylo přímo spojeno jejich hlavní heslo: My jsme 99 procent. Zbývající jedno procento – tedy oni– vlastní přes 37 procent všeho amerického bohatství, tomu jednomu procentu prý rostou příjmy desetkrát rychleji než ostatním, zatímco všem ostatním klesají v krizi příjmy v průměru o třetinu, procentu nejbohatších klesnou o deset procent a tak podobně. A především – za chyby, které udělá jedno procento, platí prý především těch devadesát devět procent. Tím je myšleno například to, že když management velké banky kvůli svým vysokým prémiím hazarduje a přivede svou firmu na pokraj zhroucení, zachraňuje ji pak za nesmírnou cenu stát… Měli jste za to, že když byli okupanti vytlačeni ze své základny v Zucottiho parku, že už o nich neuslyšíte? Nezdá se, že by hnutí tak docela zapadlo…

Partner rubriky

Partnerem rubriky Co si o tom myslíte? je nakladatelství Grada. Z jeho nabídky by vás mohlo zajímat třeba...

Josef Jílek: Finance v globální ekonomice I

Publikace představuje jedinečné dílo v oblasti peněz a platebního styku v České republice i ve světě.

Josef Jílek: Finance v globální ekonomice II

Publikace komplexně zpracovává oblast měnové a kurzové politiky v České republice i ve světě.

Jízda ve ždímačce

Loni se aktivisté ze Strike Debt, odnože hnutí Occupy Wall Street, rozhodli, že místo banky zachrání raději někoho jiného, někoho z devětadevadesáti procent. Myšlenka byla jednoduchá. Sesbíráme peníze a koupíme si nějaké dluhy.

Abychom tomu lépe rozuměli, jde o odleželé dluhy, o dluhy s prošlou lhůtou.

A abychom tomu rozuměli ještě líp, podívejme se, jak to chodí s úvěry. Člověk si vypůjčí řekněme od banky. A přestože banka nepůjčí úplně každému, ale uchazeče o půjčku si prověřuje, stává se vcelku běžně, že dlužník nedokáže dluh splácet. Následuje první kolo ždímání: esemesky, výstražné dopisy, telefonáty, soudy, k tomu se dluh navyšuje o smluvní pokuty a další. Někdo zaplatí, pořád ale zůstane řada těch, kteří splácet nedokážou. Když už banka vyzkouší všecko, co dovede, vezme hrábě, shrábne nedobytné úvěry na kopičku a tu pak levně prodá dál. Za zlomek jejich nominální hodnoty. Firma, která si tyhle nemocné úvěry koupí, samozřejmě počítá s tím, že se jí to vyplatí. Nepodaří se jí sice dostat peníze ze všech dlužníků, ale při nízké kupní ceně stačí aspoň nějací. Všechny ale čeká další jízda ve ždímačce. A na ještě vyšší obrátky.

Dobře jim tak, neměli si půjčovat. Ok. To není špatná námitka. Jenže lidé se do dluhů dostávají i jinak. Asi těžko jim úplně odpářeme zodpovědnost, ale ne každý se zadluží blbou půjčkou na Vánoce nebo dovolenou. Míra odpovědnosti se může při bližším zkoumání jevit u různých lidí jako různě veliká. A podobně uvažovali i lidé ze Strike Debt. Dluhy, které vykupovali, měly mít pokud možno co do činění s lékařskou péčí. U nás je tenhle typ dluhu zatím prakticky neznámý, v USA má ovšem podle Laury Hannové ze Strike Debt přes šedesát procent osobních bankrotů co do činění s dluhy za zdravotní péči.

O jiném typu dluhu, který v Česku neznáme, ale v USA je právě v plném květu, můžete dnes číst na sesterském webu Finmag: Vzdělání pro kočku aneb inflace titulů

Mluviti zlato!

Za dobré slovo knížku

Minulý týden jsme se v rubrice Co si o tom myslíte? dostali k možné novince v rozpočítávání plateb za teplo v domech, kde partaje berou teplo ze společného zdroje.

• Střední cesta v boji o teplo: Připlatí si plýtvalové i šetřílci

Bylo vidět, že do debaty se zapojují právě ti, kterých by se vyhláška týkala. A je vidět, že spravedlivý systém není. Nejvíc nás zaujala krátká faktická poznámka, kterou pronesl Radim: „Mě by osobně zajímalo, proč se (...) počítá z plochy bytu a ne z kubatury bytu (tedy z prostoru).“ Má na to někdo z inženýrů názor?

Odpouštět

Původní plán byl vybrat padesát tisíc dolarů a koupit si za ně milion. Takový byl odhad – špatně vymahatelné úvěry se prodávají za dvacetinu. Plán byl překonán v obou směrech. Jak nedávno Strike Debt oznámili, podařilo se vybrat nějakých 600 tisíc dolarů. A za 400 tisíc už taky pořídit ve třech balících dluhy za 14,7 milionu dolarů. Nikdo přitom neměl ponětí, čí dluhy se kupují.

A teď to hlavní: co s tím nárokem na patnáct milionů dolarů jejich noví majitelé udělají? Rozešlou pár tisícům dlužníků, že z nich sundali ten kříž, a tím to hasne. Samozřejmě – je to kapička v dluhovém oceánu ale svůj význam to má. Jednak je tu duchovní odkaz k biblické tradici. Poukazoval na ni před rokem na Peníze.cz taky ekonom Tomáš Prouza:

Ostatně už ve Starém zákoně existovalo pravidlo úlevy od dluhu po sedmi letech a podobná přikázání se objevují i v Novém zákoně. Nakonec pravidlo, že nikdo nemá dlužníka sedřít z kůže, je jednou z částí něčeho, čemu právníci říkají povinnost chovat se v souladu s „dobrými mravy“ a na čem by měl teoreticky stát náš právní řád.

A pak je tu ještě jeden rozměr. Málokdo totiž ví, za kolik peněz si vymahači dluhů pohledávky kupují. Strike Debt berou svůj čin i jako osvětu tohoto druhu: představte si, že k vám přijde vymahač s překoupenou pohledávkou na 36 tisíc. Budete se na něj dívat jinak – a možná se s ním i jinak dohodnete – když budete vědět, že „vás“ koupil za tisícovku…

Co si o tom celém myslíte? Může takováhle akce nějak zasáhnout kulturu dluhu? Má smysl vykupovat dlužníky a otroky? A má cenu takové akce opakovat, neposílí to nakonec dluhový byznys? Přidali byste pár korun, abyste vykoupili dlužníka? Nebo stojíte na tom, že beztak většina dlužníků „vděčí“ za svoje průšvihy jen a jen sobě a teď užívá zasloužený trest, který by jistě neměl být zmírňován, poněvadž by pak ztratil výchovný efekt? Napište nám do diskuze. Nejzajímavější, nejpodnětnější nebo třeba nejvtipnější, zkrátka nějak výjimečný příspěvek odměníme knížkou z nakladatelství Grada. 

Sdílejte článek, než ho smažem