„Myslela jsem si, že žiju normální bezúhonný život, nikdy jsem si na nic nepůjčovala,“ vypráví paní – říkejme jí třeba Monika. „Takže jsem si myslela, že mně se nemůže stát, že by mi najednou někdo oznámil, že mám dluhy.“ Jenže stalo se. Jednoho prosincového rána jí zazvonil mobil a mužský hlas jí oznámil, že je z inkasní společnosti, která odkupuje od bank nedobytné pohledávky. Monika jim dluží dvanáct tisíc a měla by urychleně začít splácet, aby se vyhnula exekuci.
„Vyžádala jsem si od pána doklady, abych zjistila, na základě čeho po mně peníze chce. Když jsem je dostala do ruky, byla jsem úplně v šoku. Ležela přede mnou smlouva s podpisem velmi podobným mému, s mým jménem a rodným číslem. Podle této smlouvy jsem si měla koupit na splátky vysavač za několik desítek tisíc. Většinu úvěru někdo splatil, ale posledních pár splátek zůstalo neuhrazených. A navýšené o penále z prodlení je teď chtěli po mně.“
Jak se do této situace Monika dostala? Musíme se vrátit o nějakých dvanáct let zpátky. Monika si tehdy našla práci v Praze a na inzerát k tomu i ubytování – jeden pokoj v bytě na sídlišti, kde žila rozvedená žena se dvěma dětmi. Když spolu sepisovaly smlouvu o pronájmu, vyžádala si bytná od Moniky občanský průkaz, aby si ho okopírovala. Monice se to nezdálo divné – když jde člověk spát do hotelu, taky si od něj recepční vezme občanku – a doklady bytné půjčila.
Občas zbyl čas i na kafíčko, a tak se Monika dozvěděla, že si bytná přivydělává prodejem luxusních vysavačů a kuchyňských robotů, většinou na splátky. Každopádně, bydlení sice nebylo úplně špatné, ale už po třech měsících si Monika našla radši jiné. Odstěhovala se a celou záležitost s pronájmem považovala za uzavřenou jednou pro vždy.
Střih. Po dvanácti letech tedy Monika před sebou měla kopii smlouvy a na ní viděla jméno své bývalé bytné coby prodejce a její pražskou adresu coby svoje údajné trvalé bydliště. Rozhodně si nikdy nekoupila vysavač za třicet tisíc, a vůbec nehodlala nic takového platit. A tak se pustila do boje. Nejdřív se obrátila na policii a pak se vydala do banky, která vlastní splátkovou společnost, od níž si měla půjčit. Věřila, že se její problém určitě brzy vyřeší.
Na pobočce banky přišla studená sprcha. Monika zjistila, že na její jméno existovaly postupně čtyři úvěry a jedna kreditní karta, o kterých neměla potuchy. Nesplacen zůstal pouze jediný úvěr, ale protože už jde o velmi starou záležitost, je velmi pravděpodobné, že originály smluv už neexistují.
Co na to policie? Po šesti měsících vyšetřování případ odložila s odůvodněním: ano, došlo bezpochyby k úvěrovému podvodu, kdy někdo za použití falešných údajů získal peníze. Nepodařilo se ale bohužel prokázat trestný čin konkrétnímu pachateli. Monika měla pocit, že se jí snaží naznačit, že se možná podvodu dopustila ona sama, doma ukrývá vysavač a nechce se jí platit. A inkasní společnost? Ta peníze po Monice vymáhala dál. Denně chodily esemesky, maily, občas někdo dokonce zatelefonoval. Dlužíte, zaplaťte, nebo vás budeme žalovat a dojde k exekuci.
„Nebudu to platit. Nikdy jsem si žádný vysavač nekoupila, žádný úvěr jsem si nevzala. Ať to zaplatí ten, kdo si ho vzal.“
Paní Monika se nevzdala a svůj boj dotáhla po téměř roce do konce. Stěžovala si, kde mohla; případ se vrátil policii k dalšímu prošetření a po vyčerpávající korespondenci a návštěvách dokonce i banka uznala, že Monika není pachatel, nýbrž oběť – na základě čestného prohlášení ji oddlužila a svou pohledávku odkupuje od inkasní společnosti zpět. Konec dobrý, všechno dobré… Zůstává ale otázka – jak se něco takového mohlo stát, a jak se zachovat, aby se každý z nás jednou nedozvěděl, že je zadlužený a exekuce je na spadnutí?
Banka to vidí jasně – někdo dovedně zfalšoval Moničiny doklady i podpis a uzavřel úvěrovou smlouvu. Je to nešťastné a stávat by se to nemělo, ale bohužel, občas se taková situace přihodí. „Banky a další podobné instituce mají přístup do databáze neplatných dokladů,“ vysvětluje advokátka Kateřina Šilhová Šafránková. „Nemají ale přístup do databáze dokladů platných. Na jednu stranu by se tak sice efektivněji bránilo podobným podvodům, ale na druhé straně je otázkou, zda by bylo vhodné, aby tento přístup jim byl umožněn.“
Každý z nás se čas od času dostane do situace, kdy po něm doklady někdo chce, typicky při sepisování smlouvy o pronájmu, půjčování auta a podobně. Máme takové lidi rovnou obvinit z nekalých úmyslů a i s občankou raději utéci? Není to nutné, ale je dobré dodržovat jednoduchá bezpečnostní pravidla. „Pokud někomu půjčíte občanský průkaz, aby si z něj vytvořil kopii, ideálně vyžadujte, aby ta kopie měla velikost odlišnou od originálu. A pokud si chcete být úplně jistí, napište přes onu kopii propiskou, že souhlasíte s provedením kopie občanského průkazu za konkrétním účelem, a připojte datum a podpis.“
Moniku mrzí jen jedna věc. Je si téměř jistá, kdo za jejími problémy stojí, ale zatím se zdá, že zůstane nepotrestán. „Jsem jen ráda, že jsem se mezitím vdala, změnila jméno, a tudíž i doklady, tak snad už na mě teď už nikde nic podobného nevyplave.“
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
30. 9. 2013 8:52, Mirek
Není mně jasné, jak si někdo může půjčit peníze nebo uzavřít nějakou smlouvu obecně na základě jakési kopie OP? To přece není žádný platný doklad totožnosti. Měl by být asi odstíhaný zprostředkovatel, který tu smlouvu uzavřel a neověřil totožnost klienta na základě platného dokladu totožnosti.
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.