Ekonomické dějiny britského pití čaje: Zánik impéria

Ekonomické dějiny britského pití čaje: Zánik impéria
Když pan Garraway začal v roce 1657 prodávat ve své kavárně čaj, nikoho nenapadlo, že se kvůli tomuto nápoji zhroutí čínský císařský režim a že jeho pád zcela změní mocenské poměry na Dálném východě.

Moderní vynálezy vytlačily tradiční povolání, předávaná v čínských podmínkách z generace na generaci po tisíce let. Železnice zahubila obchodní karavany a s nimi mezkaře a velbloudáře, parolodě znamenaly zánik džunek a veslic, textilní stroje a importovaný textil zadusily tradiční čínskou ruční výrobu, moderní britské, francouzské, americké a ruské bankovnictví přivedlo ke krachu čínské penězoměnce. Není divu, že se Číňané nikdy nenaučili mít cizince rádi.

Bouřili se proti nim téměř každé desetiletí. Pravděpodobně největší povstání vypuklo v roce 1900. Jeho hlavní protagonisté, tzv. Boxeři, věřící, že se pomocí zvláštních duchovních a tělesných cvičení může stát člověk nesmrtelným, měli v politickém programu pouze dva body. Prvním bylo „podpořit čchingskou dynastii:“ Druhým: „zabít všechny cizince a zničit jejich dílo.“

K potlačení povstání poprvé a naposledy v dějinách intervenovaly všechny zahraniční mocnosti společně. Britové, Francouzi, Rusové, Němci, Japonci, Američané, Italové a vojáci z Rakouska-Uherska. Povstání potlačily a na základě mírových smluv si Čínu rozdělily.


Čínský prezident Ťiang, britský princ Charles a premiér Blair při předání Hong-Kongu pod čínskou správu. Je 1. červenec 1997 a z  čínské strany viděná historie opiových válek právě skončila.

Porážka boxerského povstání znamenala konec čchingské dynastie. V roce 1911 byla svržena, Čína se stala republikou a z období vnitropolitických zmatků vzešly dva nejnacionalističtější a nejmilitantnější režimy, které kdy Čína ve svých dějinách měla.

Tchaj-pchingské povstání a Druhá opiová válka znamenaly zvrat pro celý Dálný Východ. Ostatní země, které do té doby považovaly Čínu za střed světa a svou zahraniční politiku vymezovaly pouze ve vztahu k ní, se na krátkou chvíli ocitly v mocenském vakuu. To však velmi rychle vyplnily zahraniční mocnosti. Běh po staletí neměnných dějin se náhle prudce zrychlil a bylo třeba reagovat rychle, přičemž omyly a chyby historie neodpustila.

Korea se rozhodla ještě více uzavřít před světem. Pobila zahraniční misionáře a totéž se snažila učinit s každým, kdo chtěl její klid narušit. Získala tím oddychový čas jen na několik desítek let. Pak se stala hračkou v rukou velmocí. Nejprve se o ní utkala Čína s Japonskem, potom Japonsko s Ruskem. Mezi roky 1905 – 1945 se nalézala „pod japonskou ochranou“. Po japonské porážce v druhé světové válce si ji mezi sebou rozdělily Spojené státy a Sovětský svaz. Rozdělená země se stala žhavým bodem studené války, tragikomicky trpící diktaturami zcela protichůdných forem politického spektra. Zatímco sever skončil pod ultralevicovými stalinisty, jih pod ultrapravicovými generály. Paradoxně je dnes Jižní Korea, kde vojenská diktatura skončila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, po Filipínách nejkřesťanštější zemí v Asii s velmi levicově (a protiamericky) naladěným obyvatelstvem. Severní Korea zůstává po Bhutánu pravděpodobně nejuzavřenější zemí světa.


Do války s muzikou. Severokorejští armádní hudebníci vyhrávají čínským „dobrovolníkům“ maršála Penga, vstupujícím na území KLDR do korejské války.

Japonsko vykročilo do nové doby úplně jinak. Když Američané pod hrozbou námořních děl donutili Japonce podepsat obchodní smlouvy, v sérii válek a povstání  císař a samurajové nejprve svrhli dvě a půl století trvající šogunát, načež císař zrušil tisíce let trvající výsady samurajů. Země se otevřela cizincům, jejich investicím a technologiím, japonští studenti zamířili na zahraniční univerzity. Během pár desítek let se stalo Japonsko regionální velmocí, která v roce 1895 porazila Čínu. Když o deset let později Japonsko porazilo i Rusko, stalo se velmocí světovou. Po první světové válce se po Velké Británii a Spojených státech stalo třetí největší námořní mocností na světě. O pár desítek let později se společně s Německem a Itálií pokusilo ovládnout svět. Po prohrané válce vrhlo všechny síly do průmyslu, výzkumu a vývoje, aby se stalo mocností průmyslovou.

Zůstává otázkou, kdy příběh čaje, opia a válek uzavřít. Zda v roce 1943, kdy v Číně,  aktivnímu účastníkovi spojenecké protijaponské koalice, přestaly platit nankingské dohody a čínští občané dostali ve vztahu k cizincům stejná práva, jakých požívali cizinci ve vztahu k Číňanům. Nebo v roce 1945, kdy se stala Čína zakládajícím členem OSN a jedním z šesti stálých členů Rady bezpečnosti. Nebo v roce 1949, kdy v občanské válce zvítězili v Číně komunisté a jejich vůdce Mao Ce-tung podrobil zemi velmi drastické protiopiové kůře. Během pár let klesla spotřeba opia v kontinentální Číně k nule.

Stejně tak by bylo možné příběh ukončit korejskou válkou v letech 1950–1953, kdy se čínští „dobrovolníci“ postavili na stranu severokorejských komunistů proti silám OSN a poprvé v dějinách prokázali, že dokážou být cizincům vojensky více než vyrovnaným soupeřem.

Skončit by bylo možné i v letech sedmdesátých, kdy Spojené státy diplomaticky uznaly kontinentální Čínu, navázaly s ní diplomatické styky (do té doby považovaly za představitele Číny Čankajškův nacionalistický režim na  Tchaj-wanu), načež vojensky sílící Čína začala hrát třetí stranu mocenského trojúhelníku v soupeření USA a SSSR.

I proto mohla Čína v letech devadesátých vystupovat v rozhovorech s Velkou Británií z hlediska síly a kromě předání Nových teritorií v Hongkongu (pronajatých v roce 1898 na 99 let) požadovat převzetí úplně celé kolonie. To, jak moc se za oněch 99 let časy změnily, ukázal fakt, že Británie Číně ustoupila.
A tak příběh skončí až v úterý 1. července 1997, kdy „Hodiny převzetí“ na pekingském náměstí Tchien-an-men dospěly k nule. Poslední britský guvernér opustil úřad a správu Hong-Kongu převzala Čínská lidová republika. Během přebírání mohutně industrializovaného území, plného mrakodrapů, kontejnerových terminálů, hotelů, obchodních sítí, továren, loděnic, elektráren, telekomunikačních sítí a bank, mnohé západní noviny vzpomínaly na první opiovou válku, rok 1841 a poznámku lorda Palmerstona o „pustém ostrově, na kterém stěží najdete dům.“

Málokdo si přitom vzpomněl na rok 1657, kdy pan Thomas Garraway začal v kavárně v Exchange Alley mezi ulicemi Lombard a Cornhill Street prodávat nový, „zdraví prospěšný“ nápoj, „jasnící zrak a zachovávající skvělou kondici až do pozdního věku“, kterému se v různých čínských dialektech říká „čcha“, „čchaj“ či „tchaj“, Britové mu budou říkat „tea“ a Češi „čaj“.

Mělo by smysl, aby si Velká Británie ponechala Hong Kong déle, než domluvených 99 let?

Odeslat
e-mailem

Líbil se vám článek?

+26
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 10 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

13. 8. 2007 8:15, Chains

Uz se tesim, co prijde jako dalsi serial.:o)

+72
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (10 komentářů) příspěvků.

Oblíbená témata

válka

Partners Financial Services
 
 

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK

Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.