Očima expertů: Pomohlo by stanovení maximální výše RPSN v boji proti lichvářům?

Po dlouhé době mezi respondenty naší pravidelné ankety odborníků Očima expertů nastala takřka jednomyslná shoda. Nikdo z nich si totiž nemyslí, že by určení maximální hranice roční procentní sazby nákladů (RPSN) na půjčku mohlo pomoci potlačit lichvu a výrazněji ochránit spotřebitele. Zadluženost českých domácností přitom neustále roste. A spousta dluhů je způsobena naprosto neracionálními půjčkami, které si lidé pořizují za nevýhodných podmínek kvůli věcem, jež nezbytně nepotřebují. Neschopnost splácet úvěr pak často vede do dluhové spirály, ve které se člověk jeden dluh pokouší řešit dalšími půjčkami, a tím pádem se ještě více zadlužuje. Spíše než státní regulace by tak tento problém měla řešit zvýšená finanční gramotnost obyvatel České republiky.

Jak se řeší problémy s lichvou?

Jak důsledně bojovat proti lichvě? Úpravou zákonů či důslednější regulací finančního trhu? Odborníci si slibovali výrazné zlepšení situace od novely zákona o spotřebitelském úvěru, která vešla v platnost 1. ledna 2011. Nenastalo. I když se jedná o posun správným směrem, smlouvy o spotřebitelském úvěru se nijak zásadně nezpřehlednily. Lidé stále pořádně nevědí, čeho by si v nich vlastně měli všímat, a zajímá je hlavně výše měsíční splátky. Na spotřebitelské úvěry navíc dohlíží Česká obchodní inspekce, která podle mnoha kritiků nemá na rozdíl od České národní banky dostatek zdrojů a zkušeností, aby svou roli regulátora zvládala. Objevují se proto hlasy, že by stát mohl či měl stanovit, kolik maximálně smí půjčka dlužníka – s úroky a všemi poplatky – stát. Zkrátka: že by měla zákonem být dána maximální roční procentní sazba nákladů na úvěr.

Co si o této problematice myslí námi oslovení odborníci? Měla by být podle jejich názoru u půjček stanovena maximální výše roční procentní sazby nákladů (RPSN)? Přečtěte si na následujících řádcích.

PETR MACH

ekonom

Není důvod regulovat maximální sazbu. Úroková sazba a poplatky by měly být ponechány domluvě mezi poskytovatelem půjčky a zájemcem o půjčku. Poslancům a vládě do toho nic není. Tyto regulace nefungují a vedly by jen k rozvoji černých půjček. Jestli takovou regulací chce někdo chránit chudé dlužníky, neochrání je tím. Právě naopak, vrhne je na černý trh, kde vymáhání pohledávek bývá drsnější.

LUBOMÍR LÍZAL

ekonom, člen bankovní rady ČNB

Nikoliv. Půjčka je smluvní vztah na individuální bázi. Zákazník má být ovšem plně a prokazatelně informován o podmínkách a celkových nákladech půjčky. Připomínám, že též existuje obecná legislativa zakazující lichvu, tedy nepřiměřený úrok, kde jde i o trestněprávní odpovědnost. Nepřiměřenost ovšem rovněž závisí na konkrétní situaci, charakteristice smluvních stran a dalších okolnostech, a proto nelze definovat jednotné maximum. Pokud je mi známo, ani nepadlo žádné takové soudní rozhodnutí.

TOMIO OKAMURA

viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Standardní úroky či celkové náklady na půjčku by stát určovat neměl. Ale je fakt, že by stát měl znovu definovat lichvu – tedy okamžik, kdy úrok násobně překročí úrok na trhu v čase obvyklý.

TOMÁŠ SOKOL

advokát

Zcela určitě ne, bylo by to v rozporu s principy svobodné obchodní soutěže a dokonce podle mne protiústavní. Sám pojem roční procentní sazba nákladů je právní institut zákona o spotřebitelském úvěru, č. 145/2010 Sb. Spotřebitelských úvěrů je zřejmě ročně poskytováno velmi mnoho, ale zcela určitě to nejsou všechny úvěry, které jsou poskytovány. Tedy docházelo by zde k jakési státní regulaci jedné části úvěrového trhu. Není ani důvod k tomu, aby stát tento trh reguloval, je věcí bank, či jiných poskytovatelů úvěrů, jak drahý jejich produkt bude a jak obstojí v konkurenci. Tuto konkurenci by tím stát likvidoval, což není ani jeho smyslem a ani jeho právem. Bylo by to ostatně i technicky dost obtížné. Roční procentní sazba nákladů se může relativně rychle měnit v souvislosti s řadou vnějších faktorů, což by znamenalo, že buď by roční procentní sazba nákladů byla neadekvátní, anebo by zákon musel být neustále měněn, případně by musel být prováděn vyhláškou, kterou by měnilo ministerstvo financí, zkrátka stal by se z toho byrokratický problém.

JIŘÍ SKUHROVEC

ekonom, analytik EEIP

Ne, neměla. V historii se taková praktika zkoušela mnohokrát. Jediné, čeho se tím kdy dosáhlo, byl odsun této části trhu do ilegality – což bylo pro spotřebitele ještě mnohem nebezpečnější. Stát tu může pouze nutit lichváře objektivně informovat klienta o (ne)výhodnosti nabízené půjčky. Když to řeknu banálně, RPSN 30 procent by ve smlouvách měla být uvedena písmem velikosti třicet.

JAN TRAXLER

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

Další paragrafy pod heslem „ochrana spotřebitelů“? Má smysl neustále chránit hlupáky? Nebylo by lepší je raději naučit přemýšlet? Když už nemusíme umět počítat a máme vše vyčísleno v jedné sazbě RPSN, tak snad nemusíme z lidí dělat totální blbce. Když je někdo ochotný platit vysoké náklady půjčky, je to jeho rozhodnutí.

MARTIN PROKOP

ekonom, analytik Next Finance

Není vhodné, aby u úvěrů byla administrativně nastavována maximální úroková sazba. To samé platí pro RPSN. Zastávám názor, že je mnohem výhodnější, aby byla cena za půjčku stanovována tržní cestou. Rozliší se tím rizikovost jednotlivých subjektů a zároveň se vyhneme problémům s nastavením maximální sazby. I když by se tímto krokem předešlo problémům s lichvou, stále platí, že za vysokou cenu si půjčí pouze vysoce rizikový subjekt. Pokud se někdo najde, kdo půjčí rizikovému subjektu, bude za to automaticky požadovat vysokou cenu za podstupované riziko. Stále se tak pohybujeme na tržním principu.

Co si o tom myslíte vy? Měla by se stanovit maximální hranice RPSN? Napište nám svůj názor.