Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Děti bez vlastní rodiny pomoc státu potřebují

Děti bez vlastní rodiny pomoc státu potřebují
Tam, kde chybí láska, péče a starostlivost rodičů k dětem, musí nastoupit stát. A to jak s pomocí dětem, tak s represí vůči rodičům, kteří neplní své povinnosti. Jak financovat výchovu dětí, které nežijí se svými biologickými rodiči? V čem je potřeba současný systém změnit?

Ne všechny děti žijí v úplné rodině, s milujícími a starostlivými rodiči. Jsou děti odložené, týrané, zneužívané. Jsou děti, které slouží jako rukojmí ve válce nenávidějících se rodičů. Základní povinností státu by mělo být vyřešit jejich situaci co nejrychleji tak, aby dítě bylo co nejméně poznamenáno.

Oproti roku 1999 (viz sloupek) došlo k jistým změnám. Například počet dětských domovů se dále zvýšil - už přesáhl 150. Na druhé straně je třeba vidět, že díky novele zákona o sociální ochraně dětí se přece jen víc dětí dostává do péče rodinného typu, i když soudy a sociální pracovnice, které mají zastupovat zájmy dítěte, to zatím za své rozhodně nepřijaly.

Řetězec adopce - pěstounská péče rodinného typu - ústavní péče rodinného typu - dětský domov (kojenecký ústav) by měl být respektován. Soud by měl mít možnost použít další článek pouze v případě, že žádný z předchozích použít není možno. Tam, kde je možná adopce, není pěstounská péče alternativou, tam, kde je možná péče v rodině, není alternativou ústav.

Biologičtí rodiče by měli na dítě platit

Zastavme přibývání dětí v dětských domovech!
Dětí vyrůstajících v ústavní péči každoročně přibývá. Ve srovnání s rokem 1991 se zvýšil počet školských dětských domovů (pro děti od 3 do 18 let) o celou pětinu na současných 120 a počet dětí vyrůstajících v zařízeních ministerstva školství vzrostl v témže období z 5 105 na 6 891 v roce 1998, to jest víc než o třetinu. Kapacita zdravotnických dětských domovů a kojeneckých ústavů činí 2 136 lůžek. V roce 1998 do nich bylo přijato 2 171 dětí. V posledních letech jsou stále více do ústavní péče umísťovány děti i z důvodu hmotné či bytové nouze rodiny nebo tzv. domácího násilí. Třebaže by hmotná podpora takové rodiny vyšla stát mnohem levněji (roční náklady na jedno dítě v ústavní péči dosahují průměrně 150 000 Kč až 200 000 Kč) a děti by byly uchráněny těžkého citového strádání, je obvyklým řešením návrh na ústavní výchovu. Místo azylových a sociálních domů pro rodiny nebo pro přechodnou péči o ohrožené děti buduje stát dětské domovy.
Zdroj: Zpravodaj Fondu ohrožených dětí 1999/2
Pravidlo financování je jasné: bez ohledu na cokoli je úhrada životních nákladů dítěte povinností biologických rodičů. V případě pěstounů by měl stát sloužit pouze jako zprostředkovatel. Tuto roli stát plní, na dítě v pěstounské péči je příspěvek na životní náklady dvojnásobek životního minima. Na tom není třeba nic měnit, přidáme-li rovnou dávku na dítě místo dnešních přídavků, je to postačující. Stát by ale tuto částku měl od biologických rodičů tvrdě vymáhat. Ne, že asociál odloží dítě do dětského domova a dál se "stará" jen potud, aby dítě nemohlo být adoptováno. Nevymůže se samozřejmě všechno, ale každý biologický rodič by si měl být jasně vědom toho, že, obrazně řečeno, "nedojde klidu", dokud nebude dítě samostatné a on nebude mít vůči němu žádný dluh nebo dokud nebude adoptováno.

Mělo by být uzákoněno minimální výživné ve výši životního minima dítěte od každého rodiče. Nejen na děti, které jsou v pěstounské péči. Přestože se o tom desetiletí mluví, stále trvá situace, kdy soudy pečlivě zkoumají, zda se rodič, který s dítětem nežije, nedostane do problémů, když bude platit výživné.
Problémy toho rodiče, který se stará, soudy kupodivu tolik nezajímají. Kvůli péči o dítě má rodič, kterému bylo dítě svěřeno, omezenou možnost vydělávat, protože nemůže přijmout jakoukoli práci a na trhu práce je zranitelnější. Ohledy se ovšem berou víc na toho, kdo tato omezení z podstaty věci nemá. Námitka, že existují lidé, kteří na výživné ve výši životního minima dítěte nemají, je absurdní. Ať se buď snaží nebo se uskrovní. Dítě za jejich neschopnost či neochotu nemůže. Pro případ invalidity má být rodič pojištěn.
Tato hranice by rovněž měla platit namísto takzvaného předběžného opatření - povinnost platit toto minimum by nastávala automaticky narozením dítěte nebo okamžikem, kdy rodič přestane žít s dítětem ve společné domácnosti. Soudy by následně mohly výživné zvýšit, ale ne snížit.

Pěstounem z povolání

Je třeba zavést institut profesionálního pěstouna, který po splnění určitých kvalifikačních a lidských předpokladů bude zapsán do seznamu profesionálních pěstounů. Ty budou mít soudy k dispozici stejně jako dnes seznam znalců. Pouze v případě, kdy žádný pěstoun ze seznamu nebude moci či chtít se konkrétního dítěte ujmout, může soud uvažovat o jiném druhu péče.

Má nebo nemá se stát, tedy všichni ekonomicky aktivní občané, podílet na nákladech spojených s výchovou dětí? Postarat se o dítě je povinností obou rodičů. Neměl by tedy být spíše rozvedený rodič přinucen platit na své dítě slušné výživné? Na něco ale stát přispívat musí. Kolik, na co a jak? Přečtěte si článek Náklady na výchovu dětí: má či nemá platit stát?.
Odměna pěstouna by měla být normativní. I tady platí, že je třeba financovat konečného uživatele. Normativ by nebyl stanovován jako dnes pěstounský příspěvek, tedy politickým rozhodnutím, ale podle jasných pravidel. Stanovit počet dětí různého věku, o které se může starat osoba, která má tuto práci jako zaměstnání na plný úvazek. Dejme tomu šest. Pak bude normativ na jedno dítě jedna šestina průměrné mzdy. Pěstoun může mít dětí i více, musí ale být stanoven maximální možný počet (včetně dětí vlastních). Normativ by nebyl sociální dávkou, ale normálním zdanitelným příjmem a profesionální pěstounská péče specifickým druhem samostatné výdělečné činnosti. Specifickým proto, že by neexistovala povinnost platit minimální daň a odvody a také by nešlo odečítat náklady, protože ty jsou hrazeny zvlášť. A sice z příspěvku na životní náklady dítěte.

Pěstouny by mohli být jedinci i manželské páry, o kolik dětí se budou starat, by určovali pochopitelně samy. Může to být skutečné zaměstnání, je ale možné i to, že si třeba ke dvěma vlastním dětem přiberou jedno opuštěné. U těch, pro které to bude zaměstnáním, se za život vystřídá dětí víc. Může jít i o péči krátkodobou, třeba v případě vážné nemoci matky nebo do doby, než se rozhodne o adopci (i když pro krátkodobou péči je vhodnější zařízení typu Klokánek). Nicméně ve světě je i krátkodobá pěstounská péče v rodině běžná.
V případě právnické osoby, ať už jde o občanské sdružení, ústav rodinného typu či dětský domov, by bylo financování úplně stejné. Normativ na dítě plus příspěvek na úhradu životních nákladů dítěte ve výši dvojnásobku životního minima a rovné dávky.

Odměňujme pěstouny po celou dobu studia jejich dětí

Pěstouni by měli mít nárok na odměnu za péči o dítě po celou dobu, kdy je dítě nezaopatřené. Nikoli tedy jen do 18, resp. 19 let věku, ale až do doby, kdy dítě ukončí studium, popřípadě do 26 let. Podmínkou by bylo, že dítě s nimi žije dál ve společné domácnosti. Pěstoun, který dítě dovede až k vysokoškolskému studiu, by si jistě zasloužil mnohem víc. 

Základním principem financování vzdělávání dětí i jejich mimoškolních činností by měla být zásada financování konečného uživatele, tedy žáka. Co a jakým způsobem by měl hradit stát, co kraj a co obec? Jak by mohl vypadat ideální stav? Dozvíte se v článku Jak financovat náklady na vzdělávání dětí?
Profesionální pěstoun, jak fyzická, tak právnická osoba, by měl nárok i na rodičovský příspěvek. Ten by zohlednil vyšší náročnost péče o malé dítě. Co se týče mateřských dávek, tam by platilo totéž, co u jiných lidí - nárok by měli pěstouni, kteří mají nemocenské pojištění z jiného zaměstnání, protože ti by o tento příjem v době mateřské přišli. Naproti tomu ti, kdo budou mít péči o děti jako zaměstnání, o příjem v této době nepřijdou. I v tomhle by byly fyzické osoby zrovnoprávněny s právnickými.

Na postižené děti je dnes pěstounský příspěvek vyšší. V logice nového systému by bylo spíš vyplácet na ně, stejně jako u všech postižených dětí, příspěvek na bezmocnost. Ten by odrážel to, o kolik více péče oproti zdravému dítěti určitý druh postižení vyžaduje. To by umožnilo udržet ústavy, které pečují o děti těžce postižené, pro které se pěstouni těžko hledají, a zároveň nebránilo tomu, aby byla možná péče v rodině vlastní i popřípadě náhradní.

Soudy je potřeba zrychlit

Jakékoli opatření v oblasti financování nevyřeší ovšem základní problém, který představují dnešní soudy. Ty by měly mít zákonem stanovené termíny v řádu měsíců, a to nejen na základní rozhodnutí, ale i na vymáhání jeho splnění. Pokud soud rozhodne o výši výživného a povinný rodič (obvykle otec) neplatí, musí následovat sankce rychlé a účinné. Rozhodne-li o úpravě styku s dítětem a rodič (obvykle matka) odmítá dítě vydat, po napomenutí a pokutě má následovat změna rozhodnutí a svěření dítěte otci. Deset let trvající tahanice o dítě, vymáhání výživného, protahovaná řízení o adopci - to je doslova zločin na dítěti a žádné výmluvy a odkazování na "nezávislost soudu" tu nemají co dělat. Pokud soudce není schopen dodržet termíny a využít všech zákonných prostředků k tomu, aby bylo jeho rozhodnutí respektováno, mělo by s ním být automaticky zahájeno kárné řízení. Nejsou-li naše soudy dostatečně vyspělé, musí jim být stanoveny mantinely, aby se nezávislost neměnila ve svévoli. Jistěže soudce není všemocný, od rodiče, který se odstěhoval na Borneo, asi výživné nevymůže, tyto ojedinělé případy ovšem nejsou příčinou stále se zvyšujícího počtu žalob na Českou republiku ve Štrasburku.

Při sčítání v roce 2001 bylo zjištěno, že z celkového počtu 1, 4 miliónů domácností je přes tři sta tisíc neúplných. Téměř půl miliónu dětí žilo pouze s jedním z rodičů, z toho 87 % s matkou. 10 % těchto dětí žije v neúplné
rodině z důvodu úmrtí rodiče.

Zdroj: ČSÚ
Přestat by měly i ohledy na rodiče, kteří ve své rodičovské funkci totálně selhali. Zde by mělo dojít k odebrání rodičovských práv a co nejrychlejší adopci. Jak může mít "rodičovská práva" osoba, která sedí ve vězení proto, že dítěti zlomila čtyři žebra nebo je zneužívala? K čemu jsou dítěti "rodiče", kteří je odložili do ústavu a všimnou si ho pouze čas od času, nejlépe tak, že při vánoční návštěvě ho oberou o novou kombinézu, kterou dostalo od sponzorů?

Jiná věc jsou případy, kdy rodina není plně funkční, ale zůstaly zachovány citové vazby. Tady je na místě naopak individuální pomoc rodině a ne řešení formou odebrání dítěte. Pro tyto případy by měl sloužit např. systém sociální pomoci, z něhož je možné hradit nájemné namísto vyplácení dávek a zachovat tak dětem střechu nad hlavou. Stejně tak školní pomůcky, obědy, školu v přírodě - tak, aby se dítě necítilo vyčleněno ze společenství vrstevníků. Peněžní dávky v těchto případech nic neřeší a poslání dětí do ústavu už vůbec ne.

Text je součástí návrhu reformy veřejných financí, který připravila autorka článku.

Líbí se vám tento návrh? Je podle vás potřeba současný systém změnit? Jaké změny považujete za prioritní vy?

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+5
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

22. 4. 2005 10:00, Jirka

Zcela souhlasím, že děti nesmí trpět nezodpovědností rodičů ani liknavostí státu. Biologičtí rodiče musí nést i hmotnou odpovědnost za každé své dítě. Výjimkou jsou případy znásilnění. Je třeba respektovat právo matky na rozhodnutí, zda dítě porodí nebo nechá těhotenství přerušit (riziko neplodnosti). Náklady na interrupci nebo potřeby dítěte by v tomto případě měl státu hradit násilník. Pokud nežije, pak jeho rodiče - mimo případů, kdy se jedná o soudním znalcem potvrzenou deviaci, která nemůže být způsobena výchovou.

Odpovědnost by měla být vyžadována také na rodičích, kteří si pořídí dítě i přesto, že sami pobírají sociální dávky. Svůj dluh státu by měli také splácet. V tomto případě po dosažení dospělosti dětí.

Lidí ochotných obětovat své pohodlí a majetek výchově cizích dětí je jako šafránu. Pokud takovým stát za jejich službu neplatí, je to zneužívání dobroty těchto vzácných lidí. Pokud jsou děti svěřeny do pěstounské péče, má stát často až přehnanou starost o kvalitu jejich výchovy. Z tohoto důvodu se nebojím, že by placená pěstounská péče byla zneužívána. Při známé štědrosti státu k lidem, kteří někde pomáhají, je obava, že by to dělali jen pro peníze, lichá. Zlatý důl pod dohledem sociálních pracovnic?

Jestliže nebude možno odečítat od pobíraných normativů za svěřené děti náklady, pak považuji zdanění těchto příjmů pěstouna za zbytečnou administrativu. Normativ má vystihovat potřebu dítěte. Pěstoun z něj nemůže oddělovat vlastní zisk. Měl by proto být placen státem jako státní zaměstnanec a normativ používat pro potřeby dětí. O podnikání nelze hovořit. V tomto případě by se vlastně jednalo o švarcsystém, neboť pěstoun by pracoval pouze pro jediného zákazníka - stát za státem určenou cenu.

Tam, kde existují citové vazby, ale pro neschopnost rodičů postarat se o dítě vlastními silami (nezralost, zdravotní důvody, nemajetnost) je nutná náhradní péče, bych si dokázal představit pěstounství jako podnikání. Rodiče by si sami vybrali pěstouny, jimž děti svěří. Pěstoun by zde dostával odměnu a dávku pro dítě přímo od rodičů. Nemajetní rodiče by si vybrali pěstouna - státního zaměstnance, podobně jako stát přiděluje obhájce obžalovanému, který si nemůže dovolit vlastního. Rodiče by v těchto případech sami dohlíželi na podmínky výchovy jejich dětí. To by mohlo podpořit snahu i státních pěstounů o co nejlepší péči, neboť by byli odměňovaní podle počtu svěřených dětí.

Nejsem si jist, zda by bylo moudré dávat soudcům nějaké normy. Tlak na rychlejší vyřešení případů může znamenat jejich nedostatečné posouzení. Náročnost případů je velmi rozdílná. Spíše bych byl pro to, aby v justici fungoval orgán, který v případě narůstající fronty případů některého soudce prozkoumá, zda je zdržení opodstatněné. V takovém případě převede některé další případy k jinému soudci. Odpovědnost za lhůty by měl nést tento orgán. V jeho pravomoci musí být i odvolání soudce z případu nebo jeho potrestání.

Reagovat

 

+41
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (7 komentářů)

2. 9. 2008 | 22:03 | Marga

www.adopce-pomoc.webnode.cz více

18. 5. 2005 | 16:44 | Petra

Naprosto souhlasím !!!! Mám dvě děti a bývalý manžel na ně neplatí výživné. Protože nejsem sociálně potřebná a sem tam nějaké peníze mi bývalý manžel pošle, nemám dovolání. více

28. 4. 2005 | 8:52 | Jarmila

Viděla jsem to u sousedů. Adoptovali pětileté dítě. Až s nimi bylo poprvé nakupovat v obchodě, poprvé vidělo živou krávu, poprvé mohlo jít samo s kamarády ven, aniž by je hlídal nikoli dospělý, ale starší sourozenec od sousedů,...více

25. 4. 2005 | 18:20 | jezevec

Kateřina na hrad! a diskutéry jako její poradce více

22. 4. 2005 | 17:51 | eva

Souhlasím s pí Havlíčkovou, že stát v péči o děti bez rodiny trestuhodně selhává. Protože jsme zrovna v předadopčním kursu pro budoucí rodiče, máme možnost nahlédnout do kojeneckého ústavu a dětského domova a hluboce se skláníme...více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Realizační cena, Reinvestice, Výnos z akcií, bankovnictví, elektronická evidence tržeb, start-up, eet, lime, pop-ekonomie, certifikáty na nemovitostní akcie, Německo, korektnost, Rakušané, marketingový průzkum, nepodmíněný základní příjem, Zlatopramen, ppl, Tomáš Matoušek

5C43107, 8B32103, 2AT4034, 3P64946, 1U40035

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK