Tomáš „Slevomat“ Čupr: Češi nechtějí mít dobré firmy. Jde jim jen o prachy!

Tomáš Čupr udělal to, o čem často přemýšlí mnoho z nás. Vzal zdánlivě jednoduchý nápad, který skvěle funguje v zahraničí, a správně ho uvedl do českých poměrů. Nyní může jen sledovat, jak mu na kontě přibývají miliony. O jeho Slevomatu však bude až druhá část našeho rozhovoru. V té první a – jak věříme – neméně zajímavé Tomáš Čupr popisuje své tvrdé začátky a první úspěchy ve Velké Británii. Kdo zkoušel podnikat v Česku, jistě zatlačí slzu dojetí: co u nás trvá měsíc, na to jinde stačí tři dny. Ale v tom ještě není ten největší rozdíl...

V Anglii málem ředitelem směny

Proč jste se před lety rozhodl, že odjedete do Anglie?

Vždycky jsem byl tak trochu lempl. Všechno mi šlo jednoduše, ať už na střední, nebo na vysoké škole. Uvědomil jsem si, že můj přístup k životu je moc lehkovážný. Proto jsem si řekl, že pojedu někam jinam, abych nabral nějaké životní zkušenosti. V té době jsem tady neviděl svoji budoucnost. Vysoká škola mě nebavila, ani se mi moc nepovedla, takže jsem byl středoškolák s gymplem. Byl jsem prakticky zaměřený člověk a teoretické studium, které je v Čechách běžné, mě nebavilo.

Tomáš Čupr

Jak dlouho trvalo, než jste se v Anglii dostal k činnosti, která vás opravdu bavila?

Nebylo to snadné. Když jsem tam přijel v roce 2004 poprvé na dva měsíce, bylo to těsně po našem vstupu do EU, tak byli všichni lidé velmi otevření a hrozně se divili, proč chci zůstávat v Anglii. V té době ještě cizince z našich končin moc neznali. Byli překvapení, jak jsme pracovití. Když jsem tam ale o rok později přijel na stálo, tak bylo vidět, jak se ten vztah strašně proměnil. Nahrnula se tam spousta Poláků na stavební práce, takže všem Východoevropanům už zůstala reputace dělníků, kteří si na Ostrovech něco vydělají a pak zase odjedou zpátky domů.

Co to znamenalo konkrétně pro vás?

Nemohl jsem najít práci, kde by mě brali seriózně. Vždycky se ptali, jak dlouho tam zůstanu, a když jsem jim odpověděl, že tam chci žít nastálo, jenom se kysele zašklebili, že to prý říkají všichni. Když se ale časem ukázalo, že se chci opravdu integrovat, tak už to bylo mnohem jednodušší. Na začátku jsem ale musel skousnout dělnické profese.

Po jaké době tedy přišla nabídka, která vás profesně lákala?

Řekl jsem si, že když se mi do roka nepodaří dostat se z továrny nebo staveniště, tak půjdu zpátky domů. Asi desátý měsíc jsem dostal špatnou nabídku na programování, kterou jsem nakonec vzal. Platově jsem si ještě pohoršil, ale už jsem se dostal na žebříček, na kterém jsem chtěl být. Na tom dělnickém jsem byl už poměrně vysoko, aspiroval jsem na vedoucího směny. (smích)

Na střední jsem prodával spolužákům svačiny

Co přesně jste programoval?

Dělal jsem kodéra, jednoduchou programátorskou práci. Potom jsem šel na další místo, kde mi nabídli víc peněz. Byl to komunitní web pro fotografy, pak jsem se zase přesunul do webdesignové firmy. Vždycky když jsem dostal lepší nabídku, tak jsem po těch třech měsících odcházel, protože jsem se potřeboval dostat na vyšší úroveň. Za rok jsem tímto způsobem vystřídal čtyři profese a řekl jsem si, že už si věřím na to, abych začal sám podnikat. Viděl jsem spoustu mezer na britském internetovém trhu, to mě nakoplo. Založili jsme marketingovou agenturu a od té doby už působím v podnikatelské sféře.

Měl jste podnikavého ducha už dříve, nebo vás k tomu inspirovalo až britské prostředí?

Jak už jsem říkal, takové to moje lemplovství mě vedlo k mnoha různým nápadům. Vždycky jsem se uměl protlouct. Na střední škole jsem třeba prodával svačiny. O velké přestávce jsem vybalil chleby a pomazánky a spolužáci stáli frontu u lavice. Nebo jsem nakupoval takové ty bonbony Lipo, jak odklopíte šaškovi hlavu a vypadne vám sladkost. Kupoval jsem to ve velkých baleních a prodával jsem zvlášť hračku a zvlášť bonbony. Ale tenkrát mi bylo nějakých čtrnáct let a o žádném podnikání nemohla být řeč. Je pravda, že už tehdy jsem se snažil být nezávislý na rodičích.

Znám lidi, co vydělávají měsíčně miliony, ale podnikání nerozumějí

Můžete porovnat české a britské podnikatelské prostředí?

V Británii je hrozně jednoduché začít podnikat. Je tam administrativní lehkost. Rozhodl jsem se, že založím společnost s ručením omezeným a za tři dny jsem ji měl. Když se pak člověk podívá na ty naše administrativní obstrukce, tak je to vážně hrůza. Nejdřív jdete na úřad s formulářem, pak k notáři a potom si musíte vytvořit speciální účet a složit na něj přesně definovaný obnos. V bance zaplatíte za potvrzení, že jste tam peníze uložili, a s tím musíte jít zase za notářem. Celá ta procedura trvá měsíc, protože úřady tu nepracují nejrychleji.

A jaký je rozdíl mezi samotnými podnikateli?

V Británii mě fascinovala jejich cílevědomost. S kýmkoli jsem se bavil, ať už to byl třeba majitel firmy s třemi zaměstnanci, co spravovali zábradlí, tak měl nějakou smysluplnou strategii. S každým podnikatelem můžete mluvit o marketingu. Lidi tam zkrátka rozumí podnikaní. Tady mi to většinou přijde jako taková huráakce, která se buď povede, nebo ne. A i když se náhodou povede, tak si říkáte, že je to hrozná haluz. Znám lidi, kteří měsíčně vydělávají statisíce nebo dokonce miliony, a podnikání vůbec nerozumějí. Jen se svezli na nějaké vlně.

Můžete být konkrétnější?

Třeba v našem slevovém sektoru. Spousta lidí viděla, že to zrovna frčí, tak si to taky založili, i když principům fungování moc nerozumí. Republika je malá, napíše o vás pár novin a najednou jste na výsluní. Když začínáte, tak není potřeba takových schopností, jako je tomu v Británii. To je třeba příklad spousty podnikatelů ze začátku devadesátých let. Dneska to jsou miliardáři, ale když to tenkrát zakládali, tak měli v kapse pár kaček a nevěděli o byznysu vůbec nic. Jen byli ve správný čas na správném místě.

Sorta některých podnikatelů, kteří začínali v divokých devadesátých letech, svému řemeslu nedělá příliš pozitivní reklamu.

To je pravda. Mrzí mě taková ta předpojatost vůči podnikatelům. To slovo bývá často vyslovováno pejorativně. Řekl bych, že Češi jsou v mnoha případech spíše podnikavci než podnikateli. V přepočtu na obyvatele tu máme nejvíc kilometrů dálnic, obchoďáků, benzínek, e-shopů a slevových serverů, vždycky se chce někdo přiživit. My se s takovými podnikavci na Slevomatu setkáváme dnes a denně. Podnikatel je člověk, který řízeným rizikem, znalostmi a kapitálem rozvíjí svoji společnost. V České republice se bohužel často vyplácí podnikat nepoctivě. Kultura podnikatelského prostředí je v Británii úplně někde jinde. Lidí tam chtějí mít dobré firmy, tady jen vydělat prachy.

Táta mi pořád říkal, abych si našel pořádnou práci

Proč jste se tedy vrátil zpět? Měl jste obchodní záměr, který v Anglii nešlo uskutečnit, nebo za tím byly osobní důvody?

Vrátil jsem se spíše z osobních důvodů. Pět let je dlouhá doba. I když mám perfektní angličtinu, rozumím vtipům, tak v mezilidských vztazích hraje roli spousta dalších faktorů, jako výchova v rodině, kultura a tak podobně. V určitých věcech jsem maličko narážel. Ačkoli lidi kolem mě byli přátelé, tak bych je nedefinoval jako vroucí kamarády, které mám po ruce v Česku. Chtěl jsem zase cítit, že jsem doma, a ne být jako na návštěvě. Navíc jsem se už nevracel s holým zadkem. To také pomohlo.

I v podnikání jste ale určitou dobu hledal to pravé ořechové.

Prodej podílu v marketingové agentuře pro mě nebyl nějak extrémně výhodný. Se společníkem jsme měli každý jinou představu o směřování firmy. Těsně před jejím založením se mu narodilo dítě, po roce druhé a brzy bylo na cestě i třetí. To vám přirozeně změní nejenom osobní život, ale obchodní motivace a uvažování. Já chtěl zdolávat anglický marketingový trh a on spíše jistotu. Dál to nemělo smysl, takže jsem mu prodal svůj podíl za poměrně malý peníz, který byl zhruba ekvivalentem slušného ročního platu. To mi ale umožnilo dívat se dál po trhu a nepřemýšlet o tom, jestli mám z čeho zaplatit nájem.

A pak přišel pořádný úspěch?

Ano. Vstoupil jsem do firmy, která prodávala pár aut měsíčně na internetu a brokerovala půjčky na auta. Já jsem nastoupil s tím, že jsem měl řešit technickou část byznysu. Vstoupil jsem tam na úrovni akcionáře a společníka. Firma pak rostla neuvěřitelným tempem, podobně jako nyní Slevomat. Ze čtyř obchoďáků jsme během roku vyrostli na čtyřicet. Místo pěti aut jsme za měsíc prodali sto.

Proč jste ale odešel i z této firmy?

Všechno šlo skvěle, objem byznysu neuvěřitelně rostl, ale všechno už bylo hotové, zaběhlé. Já najednou už nemusel dělat žádnou práci a to člověka brzo omrzí. Řekl jsem si, že by bylo dobré začít odznova a možná i doma.

Takže jste měl zase novou motivaci?

Víte, když jsem přijel domů, tak jsem měl podíl v multimilionové firmě, i co se liber týče. Táta mi ale pořád říkal, že bych si měl najít pořádnou práci, že prý u policie nemají špatné platy a jdou brzy do důchodu. Viděl jsem, že je potřeba uspět i v Čechách, aby naši pochopili, že taky něco dokážu.

Druhá část rozhovoru pro Peníze.cz