Poplatek za převod penzijního připojištění, je jako z doby kamenné
Od srpna dává zákon o penzijním připojištění možnost penzijním fondům zavést poplatek za odchod klienta ke konkurenci. Zavedly ho všechny fondy. Přitom jde o opatření, které jde proti evropským snahám o větší pružnost trhu s finančními produkty.
Od prvního srpna letošního roku vstoupila v účinnost novela zákona o penzijním připojištění , která přináší do systému nejvýznamnějšího důchodového produktu řadu novinek s větší či menší vazbou na klientovu peněženku. Jednou z nejviditelnějších, a přitom pohříchu nejméně diskutovanou, je možnost penzijního fondu zavést až osmisetkorunový poplatek za převod účtu klienta k jinému fondu . Vedení penzijních fondů nelenila a rychle poukázala na zákonodárcovu zbytečnou benevolenci skrytou pod slůvkem „až“ v daném paragrafu. Všechny fondy okamžitě poplatek zavedly, a to v maximální možné výši. Pokud se však zamyslíme nad celou věcí hlouběji, těžko se lze ubránit dojmu, že penzijní fondy a zejména Ministerstvo financí šly tak trochu proti proudu času.
Zhruba před čtyřmi lety vzbudil velkou pozornost médií poplatek bank za zrušení běžného účtu a jeho vymáhání na retailové klientele. Po mediální ofenzívě většina i těch nejzatvrzelejších bank poplatek zrušila a v současnosti je na tuto položku nahlíženo jako na veskrze obskurní připomínku dřevních dob bankovnictví v ČR, dob neinformovaných klientů a pramálo obratných bank.
Dnes, necelých pět let po tomto vývoji je obdobný poplatek zaveden v rámci jednoho z nejméně výnosných spořících instrumentů a co je především zvláštní – je zaveden ze zákona. Penzijní fondy i zákonodárci tak postupují zcela zjevně proti tržní evoluci v oblasti osobních financí a co více, věc má i zásadní evropský rozměr. Evropská komise ve své „Zelené knize o maloobchodních finančních službách na jednotném trhu“ z roku 2007 jako jeden z cílů výslovně uvádí „nižší ceny a větší výběr spotřebitelů“, přičemž konstatuje, že „spotřebitelé, kteří chtějí změnit poskytovatele, nesmí být od toho odrazováni a nesmí jim v tom být jakýmkoli způsobem bráněno“. „Je rovněž nutné zabývat se překážkami mobility spotřebitelů, např. poplatky za zrušení účtu nebo pojistky, nedostatečnými nebo složitými informacemi, vázáním produktů a složitou administrativou spojenou se změnou poskytovatelů služeb.“ Diskutovaný poplatek je tak na bezprecedentně kolizním kurzu s vizí EU i s vývojem celého trhu a vzhledem ke svému ukotvení v zákoně představuje naprosto nevídanou záležitost.
Jak se k věci staví samotné penzijní fondy? „Akcionáři z podnikání celá léta nic neměli a ani výnosy klientů nejsou nijak mimořádné, drží je hlavně státní příspěvky. Není správné, aby na systému vydělávali jen zprostředkovatelé a distribuce,“ říká Jiří Rusnok, prezident Asociace penzijních fondů . Absurdnost uvedeného tvrzení je zřejmá, osmisetkorunové „bolestné“ pro penzijní fond neovlivní zásadně činnost zprostředkovatelů. Konečný účet totiž jako vždy zaplatí klient, když za racionální přechod do fondu s vyšším zhodnocením přispěje původnímu správci svých úspor na rozloučenou několika stovkami korun. Ospravedlňuje takovouto diskriminační politiku státu role a především dosavadní efektivnost tohoto odvětví? Odpověď nechť si každý z více než čtyř milionů klientů zvolí sám.
Autor je manažer Unie společností finančního zprostředkování a poradenství
