Podstatou této odchylky od racionality je snaha vyhnout se psychické bolesti, plynoucí ze špatného rozhodnutí. Biologické mechanismy v lidském mozku jsou nastaveny tak, že po utrpení nějaké ztráty se člověk cítí depresivně a obyčejně omezuje své aktivity. Organismus se tak brání před hromaděním dalších škod. Tento přirozený brzdící mechanismus však není stavěný na fungování v podmínkách finančních trhů. Většina lidí po utrpení finanční ztráty pociťuje lítost, která ochromuje jejich aktivity. Při poklesu trhu však může nastat nejlepší příležitost na koupi cenných papírů. Vyhýbání se lítosti funguje i opačným směrem. Lidé například mohou odmítnout prodat nějaký cenný papír v případě, že je jeho cena neúměrně vysoká. Bojí se, že po prodeji cenného papíru může jeho cena vystoupit ještě více.
Tím se dá ilustrovat, jak se lidé snaží vyhnout lítosti, vyplývající z dvou vzorů chybného chování:
Lítost je nepříjemný pocit a spojuje se s výčitkami, sebeobviňováním a touhou, aby se nešťastná událost dala vrátit zpět. Předpokladem lítosti je, že současný stav událostí můžeme porovnat s alternativním stavem, když by se v minulosti provedlo jiné rozhodnutí. Tento komparativní element lítosti je, mimochodem, podstatou tzv. teorie lítosti. Lítost je silným faktorem ovlivňujícím lidské jednání. Někteří ekonomové se na lítosti snažili postavit teorie vysvětlující ekonomické jednání. Tyto teorie stojí kdesi uprostřed mezi teorií očekávaného užitku a prospektovou teorií. Teorie lítosti (regret theory) předpokládala, že lidé jsou racionální, ale svoje rozhodnutí podmiňují nejen očekávaným užitkem, ale i očekávanou lítostí. Teorie lítosti se například snažila vysvětlit případ, kdy lidé volí raději malou, ale jistou výhru a ne velkou, ale méně jistou výhru, protože se snaží vyhnout lítosti ze ztráty téměř jisté výhry. Podle této teorie se lidé chtějí vyhnout negativním emocím po vykonaní svého rozhodnutí (lítost, výčitky) a vyhledávají rozhodnutí, které budou generovat pozitivní pocity (štěstí, povznesení).
Lítost a výčitky se po vykonaní rozhodnutí dostaví zejména tehdy, když existuje možnost porovnat ho s výsledky alternativních rozhodnutí. Koupě papírového losu v loterii, který nevyhraje, možná znamená zklamání, ale koupě konkrétního losu nemusí příliš mrzet, neboť není jistota, zdali by jiný los ze stejné hromady vyhrál. Jinak to bude v situaci, když se každý týden podávají stejná čísla ve sportce, přičemž se jednou na podání zapomene a právě tehdy vytáhnou daná čísla. V tomto případě existuje možnost porovnat výsledky alternativních rozhodnutí a lítost bude silná. V investovaní nabízejí prakticky všechna rozhodnutí možnost srovnání a prostor pro lítost ze špatného rozhodnutí je obrovský.
Vědomí, že člověk přišel o velkou sumu proto, že se rozhodl neúčastnit se nějaké aktivity, může generovat silné pocity lítosti. Když se například rozhodne hrát loterii (nebo hrát na burze), motivace může pramenit nejen ze snahy vydělat, ale i ze snahy vyhnout se lítosti, že může přijít o výhru. Organizátoři loterií v různých státech o této lidské slabosti vědí a rádi pobízejí do účasti reklamami typu „Tentokrát jste to mohli být vy! Ale nehráli jste!“
Studií o vlivu lítosti na rozhodování není mnoho. Většina z nich se týká experimentů v laboratorních podmínkách. Existuje však jedna zajímavá studie z reálného života, jejíž autoři jsou Marcel Zeelenberg a Rik Pieters z univerzity v holandském Tilburgu. Zeelenberg a Pieters zkoumali, zda očekávaná lítost může ovlivnit rozhodnutí zúčastnit se nějaké loterie. Porovnávali ochotu Holanďanů hrát dva druhy loterií. První byla tradiční státní loterie, v níž se táhnou z osudí očíslované losy. Účastník státní loterie buď vyhraje, nebo nevyhraje cenu (většinou samozřejmě nevyhraje), ale nemá možnost vědět, jestli byl blízko k výhře nebo ne. Nikdo nemůže vědět, jestli byl jeho los těsně vedle toho, který vyhrál, nebo na opačném konci osudí. Holandská státní loterie tedy neposkytuje účastníkům žádnou zpětnou vazbu z hlediska správnosti rozhodnutí hrát nebo nehrát. Jinak je to v případě druhé holandské loterie, tzv. poštovní loterie.
Poštovní loterie je pojmenovaná podle specifického klíče na určení výherců. Výhry jsou přidělovány na základě náhodně vylosovaných poštovních směrovacích kódů (obdoba našich PSČ). V Holandsku se adresy skládají z kombinace čtyř čísel a dvou písmen, například 5037 ND, které se vztahují na poměrně malý počet obyvatelů. Kompletní poštovní kód obvykle souhlasí s 25 adresami na jedné ulici. Pravidla holandské poštovní loterie umožňují poskytnout zpětnou vazbu nejen lidem, kteří se do ní zapojili, ale i těm lidem, kteří se nezapojili. Když si někdo nekoupí její los a je vylosován jeho poštovní kód, pocit lítosti je mimořádně silný. Organizátoři loterie to dobře vědí a snaží se v lidech vzbudit obavy z lítosti, když se loterie nezúčastní. Typický reklamní slogan zní: „Nekoupili jste si los? Vaši sousedé vyhrají všechno!“
Zeelenberg a Pieters porovnávali, jak možné pocity lítosti ovlivňují rozhodování Holanďanů hrát loterie. Nejdříve přistavili na ulici sto lidí a zeptali se jich: „Představte si, že jste zvažovali koupit si los poštovní loterie, ale neudělali jste to. Potom zjistíte, že vylosovali váš poštovní kód. Vaši sousedé si rozdělí celou výhru a vám nezůstane nic. Jaké emoce by ve vás převládaly?“ Lidé měli na seznamu emocí označit, která emoce by byla pociťovaná jako první, druhá a třetí nejsilnější (graf 1). Lítost byla nejen nejčastější označovanou emocí (86 % případů), ale i nejsilnější (61 % případů).
Unikátním rysem holandské poštovní loterie je její sociální zpětná vazba. Lidé těžce snášejí nejen to, že sami nevyhráli, ale i to, že jejich sousedé ano. Možnost přímého srovnání dělá lítost mimořádně silnou. Zeelenberg a Pieters chtěli vědět, jak by Holanďané reagovali, kdyby věděli (resp. nevěděli), že jejich soused vyhrál ve státní nebo poštovní loterii. V tomto případě si na pomoc vzali 72 studentů univerzity v Tilburgu, které rozdělili do čtyř skupin. Základní otázka byla pro všechny společná a zněla: „Představte si, že jste měli možnost hrát státní (poštovní) loterii a nehráli jste. Jak silné pocity žárlivosti, závisti a lítosti byste pociťovali (ve škále od 1 = slabý pocit až po 9 = velmi silný pocit)? Jedna skupina dostala navíc otázku: „Představte si, že váš soused vyhrál a vy ne?“ zatímco kontrolní skupina dostala jen základní otázku. V rámci obou skupin se ještě otázky lišily podle hypotetické neúčasti ve státní a poštovní loterii. Výsledky odpovědí jsou znázorněny v grafu 2 a dají se shrnout takto:
Zeelenberg a Pieters dále zjistili, že snaha vyhnout se lítosti může podporovat toleranci k riziku. Rozhodnutí nezúčastnit se loterie je de facto bezpečnou volbou, neboť potenciální hráč nepřijde o peníze. Rozhodnutí o účasti je rizikovou volbou, neboť šance na úspěch je relativně malá a cena losu je vyšší než očekávaný peněžní užitek z hry. Prospektová teorie je z velké části založená na poznatku, že lidé mají averzi k riziku při velkých sázkách, ale jsou tolerantní k riziku při malých sázkách. Averze k lítosti způsobuje vyhledávání rizika v určitých situacích. Lidé se tedy nechovají tak, aby maximalizovali zisk, ale aby minimalizovali lítost. Rozhodnutí o minimalizovaní lítosti je však do velké míry podmíněno sociálně, jak to ukázal rozdíl mezi hráči státní a poštovní loterie.
Averze k očekávané lítosti ovlivňuje i mnoho investičních rozhodnutí. Investora může odradit od koupi rizikových aktiv, ale i od jejich prodeje. Mnoho investorů například odmítá prodat akcie, jejichž hodnota šla dlouhodobě dolů a je jen malá šance, že se vrátí na původní úrovně (například u různých technologických firem založených koncem 90. let). Důvodem odmítání je obava z lítosti nad ztrátou. Pokud jsou akcie v portfoliu, ztráta je jakoby „jen papírová“. Když se akcie prodají za nižší cenu, než za jakou se koupily, ztráta se „najednou“ stane reálná a přiznaná ztráta je zdrojem lítosti. Investoři tak mohou uzamknout své prostředky v neproduktivní investici a připravit se o budoucí výnosy z alternativních investic. Snaha krátkodobě minimalizovat pocity lítosti se potom projeví v ještě intenzivnějších pocitech lítosti v budoucnosti.
Lítost tedy může způsobit, že investoři se budou při výběru investičních alternativ chovat příliš konzervativně. Zvláště mohou odmítat investovat na trzích, kde v minulosti prodělali, i když tyto trhy nyní nabízejí zajímavé výnosy. Jiní si zase obavu z lítosti kompenzují stádovitým chováním. Investují tam, kam jde většina ostatních investorů. Když vydělají, je to dobře. Když prodělají, bude fungovat sociální zpětná vazba. Poznání, že „i ostatní prodělali“ sice může zmenšit jejich lítost, ale na výsledcích investování už nic nezmění. Právě stádovité chování je hlavním zdrojem různých finančních bublin a krachů. Konečně obava z lítosti vede investory k tomu, že mohou držet příliš dlouho ty investice, jejichž investiční potenciál se už vyčerpal.
Všeobecně je lítost z jednání vyšší než lítost z nejednání. Skutečná ztráta obyčejně bolí více než nerealizovaný zisk. Tento pocit však záleží i na bohatství investora a jeho toleranci k riziku. Daniel Kahneman a Richard Thaler, přední badatelé v oblasti behaviorální ekonomie, provedli průzkum mezi stovkou velmi bohatých investorů. I zde většina litovala skutečné ztráty. Ale byla tam menšina lidí se sklonem k riziku, které víc bolely nerealizované zisky. Tato malá skupina investorů měla některé specifické rysy. Všeobecně měli mnohem více peněz investovaných do akcií a byli mnohem přístupnější riziku.
Jako každá emoční odchylka od racionality se i averze k lítosti překonává velmi těžce. Zkušený finanční poradce může klientovi předložit následující argumenty:
Článek vyšel v časopisu FOND SHOP 9/2009
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
