Něco takového se nevídá často ani v Praze, jejíž řidiči jsou jinak proslavení odvahou, se kterou se pouštějí do kousků, na které si vesničan netroufne. Od projíždění křižovatek na poslední chvíli až po ležérní parkování na místě pro dvě auta. Nyní je pořádně zahanbil kaskadér-amatér z Itálie, který vjel v Praze na Nuselské schody. Sjezd si sice po pár drncnutích rozmyslel, ale i tak borec zaslouží uznalé pokývání hlavou.
Příliš mnoho důvěry
Tedy… zasloužil by, kdyby se dalo říct, že věděl, do čeho se pouští. Nevěděl. Asi bychom o něm neřekli, že je frajer, kdyby se do svého kousku pouštěl totálně našrot, s většinou obvodů v hlavě mimo provoz. Tenhle chlapík sice neměl ani promile, ale obvody si dobrovolně taky odpojil. Věřil totiž víc navigaci, která mu říkala, že po schodech to půjde, než vlastním smyslům a vlastnímu úsudku.
Takových případů, kdy navigace někoho dostane tam, odkud se potom nedokáže dostat, prý nebývá v Praze příliš, jeden kousek do roka. Většinou jde o autobusy, které se vsoukají někam, kde se potom neotočí. Že je číslo tak malé, může mít tři příčiny:
- navigace jsou dneska fakticky na úrovní,
- lidi na ně slepě nespoléhají,
- míst, kam se nacpete tak, že byste se z nich nedostali ven, není zas až tak moc. Pokud neřídíte autobus.
Největší podíl bych připsal třetí odrážce.
Před pár lety vzbudil jistý rozruch příběh madame Moreauové z Bruselu. Vyjela si na výlet za kamarádkou, měla to být cesta tak na dvě hodinky, sto padesát kilometrů. Za dva dny si dáma v Chorvatsku přiznala, že do své gépéesky vložila asi příliš důvěry. (A možná také špatné údaje?) Ujela patnáct set kilometrů.
Mokře chodit v suše
Ta rychlost, s jakou jsme se vzdali odpovědnosti za výsledek své cesty, je úchvatná. A děsivá. I člověk, který zanedbává science fiction, si při hře na kdyby jistě dokáže představit pár výjevů, co by bylo, kdyby najednou systém satelitní navigace přestal fungovat: Lidé mžourají odvyklýma očima přes přední sklo na ukazatele a směrovky, po dlouhé době je čtou poctivě. Jeden v otřískané káře, která už je možná kvůli emisním limitům na silnici ilegálně, najde v přihrádce zapomenutý autoatlas a řeší dilema, jestli má turisty od moře domů odvést v čele kolony, nebo radši tu ohmataninu střelit za pořádný balík… Nakonec se rozhodne pro první variantu, protože vidí, že nikdo z turistů už v mapě nedokáže číst. A navíc v jednom voze mají fešnou dcerku, kvůli které se vyplatí dělat hodinu a půl na plátně šaška, než přijde happyend.
Těch situací, kdy se víc a víc spoléháme na technologická udělátka, je nespočítaně. Minulý týden vrcholilo čekání na déšť. Kluci porovnávali v telefonech aplikace s předpověďmi počasí. A pak jsme stáli na dvoře, střídavě koukali na displeje a na oblohu a nemohli pochopit, jak je možné, že jsme pořád tak dokonale suší a hlína vyprahlá, když podle telefonu stojíme už notnou chvíli v pořádném lijáku.
Kdo je rádce a kdo vládce
Virtuální déšť ovšem neosvěží. Na tolik jsme ještě vlastní smysly neodpojili, abychom víc dali na to, co nám říká automat. Přitom by byla chyba šmahem všechny tyhle aplikace vyhodit i s meteorology do koše. Kdo pamatuje předpovědi před dvacíti třicíti či více lety, musí uznat, že obor udělal neuvěřitelné pokroky a že ta práce může být dennodenně užitečná. Například zemědělcům. Jen nesmí nikdy odpojit vlastní úsudek…
Podobně by dneska byla blbost zahazovat navigaci, dokáže ušetřit spoustu času, spoustu kilometrů, dokáže dneska nahlásit výjimečnosti na trase, objížďky a bůhvíco ještě. Jen se nesmíte nechat tím hlasem ukolébat do klidu. Hlas vám sice říká, že po třech stech metrech máte odbočit vlevo, je to ale rádce, ne pán, radí, nerozkazuje, odpovědnost je vaše.
Sjíždět schody v důchodu
Tohle všechno je člověk ochotný tak nějak přijmout. Ostatně i ten už zmíněný chronický zanedbávač žánru sci-fi má pod kůží zaryté základy příběhů o selhání technologií, na které člověk příliš spoléhal, případně dokonce o jejich vzpouře. Jenže pak je tu ještě spousta dalších věcí, kde jsme se vzdali odpovědnosti a jedeme si jen tak na autopilota. Žádná technologie v nich v zásadě roli nehraje, takže se hůř představuje jak selhání, tak i ono uvědomění si, kdo je pán a kdo je pomocník.
Asi nejtypičtějším příkladem letu na autopilota je důchodový systém. Spoléháme na to, že bezpečně dojedeme na místo určení a nekoukáme na výstražné značky, i když zdravý rozum říká, že tahle cesta možná nikam nevede.
Až zatáhneme ruční brzdu někde na schodech, možná se hasičů nedočkáme. A i kdyby, asi nebudeme takoví frajeři jako ten Ital, který si jen nechal zkontrolovat papíry, fouknul si, poděkoval a odfrčel kamsi do dáli.
Co si myslíte vy? Vzdáváme se příliš snadno odpovědnosti za řízení svých životů? Z pohodlnosti, ze strachu? Pokud ano, existuje obrana?
À propos: Ještě jedna historická maličkost k zamyšlení. „Mapa! K čemu ti dnešní změkčilci potřebujou mapu, jen jim to kazí úsudek. My se vždycky řídili podle hvězd a taky jsme došli.“
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno