Spalničky: největší biomatka je stát

Spalničky jsou zpátky. Zatímco v roce 2010 se v Česku neobjevil ani jeden případ, jen do konce dubna jich letos lékaři zaznamenali sto. Není to nevinná „dětská nemoc“ – kojence, kteří ještě nemohli dostat vakcínu, zabíjí i v Evropě a nad přeživšími visí riziko smrtící subakutní sklerotizující panencefalitidy.

Blesk, Reflex i řada lidí v mých feedech v souvislosti s epidemií ukazují prstem na biomatky odmítající nebo oddalující očkování. I když jsem zarytý chemko rodič a nechávám sebe i děti očkovat nad rámec povinného plánu, měl bych k tomuhle rychlému označení viníka tři námitky.

Opt-in tam, kde by měl být opt-out

První je spíš taková genderová vsuvka: děti mají obvykle dva rodiče a otcové mají stejnou povinnost pečovat o jejich zdraví jako matky. O biootcích je ale ticho po pěšině, nikde žádné rozhořčení nad jejich nezodpovědností ani pobavení nad jejích mdlou inteligencí. (Existuje sice slovní spojení bio otec, ale v něm bio znamená něco jiného, jde o zkrácené označení biologického otce.)

Druhá už jde k věci: kolektivní imunita není jen záležitostí malých dětí. Vysoce infekční virus spalniček šíří i dospělí, v Praze jich je mezi nemocnými většina. V Česku se proti spalničkám povinně očkuje od přelomu 60. a 70. let, takže vakcinace minula miliony žijících obyvatel. U některých dalších ochrana časem vyvanula.

Čerstvý Finmag

Na stáncích od 23. května!

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.

---

Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.

---

Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.

---

Koupit Finmag

Pokud je kolektivní imunita prioritou – a jako otec kojence věřím, že by zatraceně měla být – pak má veřejné zdravotnictví i jiné prostředky, jak ji posílit, než doufat v osvícení biorodičů. Například nekomplikovat, ale naopak usnadňovat dobrovolnou vakcinaci. Když jsem se po narození prvního dítěte rozhodl nechat naočkovat proti tehdy řádícímu černému kašli („kokonová strategie“ se tomu říká), obvodní lékařka mě odkázala na řídkou síť očkovacích center. V jednom jsem zaplatil tisícovku a doklad odnesl na pobočku zdravotní pojišťovny, která mi část vrátila. Tohle otravné papírování se spalničkami odpadá – pojišťovna totiž vakcínu za osm stovek neproplácí.

Rozsah současné epidemie spalniček je mimo jiné důsledkem politického rozhodnutí, že stát a zdravotní pojišťovny nebudou motivovat dospělé k očkování proti infekčním nemocem. To by přitom mohlo být v duchu „libetariánského paternalismu“ automatickou, bezplatnou součástí preventivních prohlídek s možností opt-outu. (Očividně se motáme na hraně dostatečné proočkovanosti a i málo může dělat moc.) Nebo by mohli přeočkovaní dostat daňovou slevu – důvod je k tomu myslím jasnější než u stavebního spoření. Ale ne, proti spalničkám se neočkuje ani řada zaměstnanců veřejného zdravotnického systému – kvůli čemuž teď musel Motol zavřít část urgentního příjmu a pražské záchrance chvíli vypomáhali vojáci.

Větší kolektiv, větší problémy

Mou třetí a poslední připomínkou je, že kolektivní imunita už nějakou dobu neznamená kolektivní národní imunitu, ale kolektivní schengenskou, nebo dokonce globální imunitu. Epidemie spalniček propukají po celé Evropě a do Česka se nemoc v posledních letech dostala z Ukrajiny a Indie.

Nechci znovu zavírat hranice. Stojí ale za pozornost, že jejich otevření na jednu stranu znamenalo historicky bezpříkladné úsilí o harmonizaci trhů, ale na druhé straně nepoměrně menší úsilí o harmonizaci kolektivní imunity. Přitom když se Rumunsko potýká s výpadkem dodávky vakcín, následky v éře nízkonákladových leteckých společností nese i zbytek Evropy. A mimochodem: očkování proti spalničkám při cestách do endemických zemí Státní zdravotní ústav stále neřadí ani mezi doporučená, natož povinná.

Podobně jako bezdomovectví nebo krize eurozóny je epidemie spalniček dalším složitým problémem, který se dočkal zjednodušení na rozprávku o zodpovědných a nezodpovědných. Netvrdím, že v těch problémech žádní nezodpovědní lidé nefigurují – ale že čekat na jejich zázračné obrácení by měl být až poslední krok, ne první.

KREDITNÍ KARTA SMART

Získejte nyní 5 % zpět z každého tankování

Sjednat online

Sdílejte článek, než ho smažem