Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Evropská ruleta

| rubrika: Reportáž | 20. 10. 2018 | 9 komentářů
Jeden z deseti Gambijců na cestě do Evropy zahyne, další končí v libyjském otroctví. Přesto se každý rok za peníze celé rodiny vypraví tisíce odvážlivců na sever. Cíl? Pomáhat příbuzným v Gambii pár sty eur měsíčně. Ekvivalentem několika gambijských výplat.

Otevíráme ochutnávku z reportáže Markéty Kutilové, která vyšla v zatím posledním čísle Finmagu.

„Všichni mladí u nás sní o životě v Evropě. O tom, že se jim tam podaří někam se posunout a posílat domů peníze. Jednoduše řečeno: hledají zelenější pastvu.“

To jsou slova zlatníka Niasse z gambijské vesnice Kaur. Nejmenší africká země se stala jedním z nejvýznamnějších „dodavatelů“ ilegálních migrantů do Evropy. Alespoň podle oficiálních statistik – v počtu migrantů, kteří se dostanou do Evropy ilegálně, bez potřebných dokumentů a povolení, si Gambijci drží čtvrté až páté místo. Do Itálie jich v letech 2015 až 2017 dorazilo 23 tisíc.

Podivím se už při nákupu letenek. Do hlavního města Banjulu létá z Německa a Velké Británie i několik spojů týdně. Gambie je totiž populární destinací pro evropské turisty – a zejména turistky. Starší Evropanky sem létají za mladými kluky. Překvapivý kontrast: Evropané sní o Gambii a Gambijci o Evropě. Každý jinak.

Zadem na sever

„Tak ty hledáš někoho, kdo chce do Evropy? Všichni chceme do Evropy,“ směje se další Niass, mladík, který jako spousta kluků v jeho věku nemá stálé zaměstnání. Pracuje, když práci zrovna sežene, a už několik let přemýšlí, zda zkusit svoje štěstí a vyrazit na back way neboli zadní trasu – přes Senegal, Mauritánii, Mali a Niger až do Libye.

Migrace do Evropy je v Gambii celospolečenské téma. Každý na ni má názor. Počínaje dětmi na základní škole a konče stařešiny pod mangovníkem v zapadlé gambijské vesnici.

Nejinak je tomu v sousedním Senegalu a dalších zemích západní Afriky, jako jsou Guinea, Pobřeží slonoviny nebo Nigérie.

Gambie

Nejmenší africká země leží na západě kontinentu při ústí stejnojmenné řeky do Atlantského oceánu. S krutě ironickým mottem „Pokrok, mír, blahobyt“ je Gambie 173. ze 188 států na žebříčku indexu lidského rozvoje, který zahrnuje délku dožití, gramotnost a životní úroveň. Žije v ní 1,73 milionu lidí.

Mít se líp

Chci-li pochopit příčiny hromadné migrace, musím začít u základů místní ekonomiky. Jedu proto na sever, do vesnic v úrodném povodí řeky Gambie. Vesnice Kaur je závislá na pěstování arašídů. Má základní i střední školu, spoustu malých obchůdků, šicích dílen, mešitu a v některých částech i elektřinu. Občas. Kaurem prochází i asfaltová silnice. Do nitra vsi se ale noříme po prašných cestách.

Kolem nás klopýtá jeden osel za druhým. S jejich pomocí se všechno vozí k řece, odkud plují lodě až k oceánu. Zastavujeme vozku v růžovém tričku. Dvacetiletý Jordan by mohl jít hrát do Hollywoodu. Vysoká postava, vypracované tělo a zářivě bílý úsměv. Nakládá těžké pytle pšenice a leje z něj pot.

„Brácha už je v Itálii. Zatím poslal peníze jen jednou. Dvě stě eur. Nakonec totiž požádal o azyl, je teď v azyláku, a tak nemůže načerno pracovat jako ostatní. Chci taky do Evropy, ale nemám na cestu,“ vypráví Jordan a žene osla k řece. Tam vyloží pytle a jede zpátky.

Vidím totální úpadek. Před námi se rozprostírá největší gambijské překladiště arašídů. Zašlou slávu připomínají obří jeřáby a skladiště. Teď je v provozu jeden pás. Na ten pár mužů přehazuje lopatami buráky.

„Všichni pěstují arašídy. Ale výkupní ceny jsou tak nízké, že se nám nevyplatí to prodávat,“ říká Jagne, šéf okresu. Za padesátikilový pytel arašídů dostávají 1400 korun. „Farmáři jsou zoufalí a jejich synové už v tom nechtějí pokračovat. Není tady práce, a když už, váš plat je kolem sta eur měsíčně. Za to přežijete, ale nikdy se v životě nikam neposunete. A oni vědí, že v Evropě jsou platy přes tisíc eur. Chtějí se mít líp.“

Bavíme se anglicky. Gambie je totiž bývalou britskou kolonií uprostřed kolonie francouzské, Senegalu. Teď je burákové překladiště na dvaceti procentech kapacity. Buráky se plaví do Banjulu a pak směřují do světa, zejména do Evropy a Saúdské Arábie.

Prohlédněte si Gambii v obrázcích Markéty Kutilové a Josefa Kubíčka

Naděje za sto tisíc

V Gambii mají novou vládu. Po dlouhé době demokraticky zvolenou. Od roku 1994 až do přelomu let 2016 a 2017 zemi ovládal diktátor Yahya Jammeh. Korupce kvetla, ekonomika upadala. Opoziční aktivisté končili ve vězení nebo na popravišti.

Loni v prezidentských volbách zvítězil Adama Barrow. Do vězení ani na popraviště nikoho neposílá, lidí ale odchází víc a víc. Podle Eurostatu se do Itálie za poslední tři roky přeplavilo 31 tisíc Gambijců. To je o dva tisíce víc než Somálců. V Somálsku přitom žije sedmkrát víc lidí a zuří v něm válka s islamisty z aš-Šabábu.

Z Kauru s pěti sty usedlostmi už do Evropy odešlo přes pět set lidí, většinou mužů mezi sedmnácti a třiceti. „Z každé usedlosti odešel alespoň jeden člověk,“ říká mi jeden z místních, Joseph. Zhruba desetina jich cestu nepřežila. Zahynuli na Sahaře, v libyjských věznicích nebo na následky otrockých prací. Některé štěstí opustilo až těsně před cílem ve Středozemním moři.

Smrt takového člověka je pro rodinu dvojitou tragédií. Nejenže přijdou o dospělého muže, ale hlavně po něm zůstanou obrovské dluhy, z nichž se příbuzní nemají šanci vymanit. Na vyslání jednoho člověka do Evropy se často skládá celé příbuzenstvo, rodina si bere půjčku či prodává majetek. V průměru cesta stojí sto tisíc korun.

Pro příklad nemusím chodit daleko. U usedlosti za rohem nás vítá štěkání psů. Na studni sedí dvě ženy – stařena v šátku a pětačtyřicetiletá Maria. „Můj syn byl naděje celé rodiny. Vložili jsme do něj všechny peníze a ještě jsme si museli půjčit. Doufali jsme, že nám bude posílat výplatu z Evropy. Jenže teď máme dluhy pět tisíc dolarů. A syn je mrtvý. Nemám šanci to splatit,“ naříká Maria. Do řeči jí skáče babička: „V Libyi ho pašeráci vzali do otroctví, a aby se dostal na loď, musel se vykoupit. A tak jsme pořád jen sháněli peníze.“ Maria si utírá slzy. Babička je naštvaná.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Šéfredaktor doporučuje: Dobrý pedagog vysvětlí průšvih českého vysokého školství tak, že porozumí i žák základní školy. Na pomoc si Tomáš Fürst bere ožungry z Horní Suché.


Kašpárek doporučuje: Na hodinách informatiky děti formátují text ve Wordu. Kdo je naučí to opravdu podstatné? Silvie Zeman a Klára Štouračová a kurzy IT gramotnosti makeITtoday.


Redakční vegetarián doporučuje: Neřízená střela řezník Fanda Kšána vás naučí milovat masožravého bližního svého. Jestli ne, nemáte rádi lidi. A kdo nemá rád lidi, nemá rád zvířata.


Kdo se vrátí, prohrál

Na návsi potkávám skupinu výrostků. Rozdělali si ohýnek a na arašídech si v konvici vaří atáju, silný zelený čaj. Kouří marihuanu a tváří se jako drsňáci. Skupinka opodál má na stromě zavěšený tranzistorák na baterky a poslouchá hudbu.

„Jasně, že všichni chceme do Evropy. Evropané jsou naši kamarádi. Chceme se k vám podívat, stejně jako vy k nám,“ vysvětluje jeden z nich s kulichem na hlavě a zlatým řetězem kolem krku. „Víme o nebezpečí v Libyi, i můj bratr se utopil. Ale je to součást hry. Buď, anebo. Spíš je problém, kde sehnat peníze.“

To potvrzuje Max Blessing, učitel zeměpisu z místní střední školy. Není divu. Kdo jiný by měl učit zeměpis než ten, kdo viděl kus světa? Blessing byl v Senegalu, Mali, Nigeru a Libyi. A skoro se dostal až do Evropy. Ale…

„Jel jsem autobusy přes Senegal, Mali až do nigerského Agadezu. Tady už si lidi rozeberou pašeráci. Jen oni totiž můžou zajistit cestu přes Saharu do Libye. Pak už se vezeš s nimi. Závisíš na nich. A pořád jen platíš. Na Sahaře se naše auto ztratilo. Zůstali jsme viset v poušti. Na korbě nás bylo čtyřicet. Neměli jsme dost jídla ani pití. Pak nás zachránili lidi z OSN. Řekli nám, že nemáme jinou možnost než se vrátit zpět domů. Pro mě je to strašná prohra a pro moje rodiče taky. Plakali, když jsem se vrátil. Jsem teď lúzr. Kdo se vrátí, prohrál. To radši umřeš. Chtěl jsem do Evropy, studovat a posílat rodičům peníze. Oženit se. Teď mám jen dluhy. Hned jak to půjde, zkusím to znovu,“ svěřuje se mi mladý učitel.

V Maxově kabinetu je otřískaný stůl, polámaná židle a čtyři stěny. V plechové skříňce pár zaprášených knih. Jdeme do třídy plné puberťáků. „Kdo z vás má bratra nebo sestru v Evropě?“ ptám se. A vidím les rukou. „A kdo z vás chce cestu do Evropy zkusit?“ Les trochu prořídne, ale stále je velmi hustý.

Fotky: Markéta Kutilová a Josef Kubíček


Celý text si můžete přečíst v aktuálním čísle Finmagu. Pokud už ho nenajdete v kiosku. Kupte si Finmag přes web. Digitální nebo v papíru. Jedno číslo nebo předplatné. A pozor: k digitálnímu předplatnému získáváte přístup ke kompletnímu archivu Finmagu.


Vytisknout

Líbil se vám článek?

+8
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

21. 10. 2018 12:23, StrasidelnyStin

"Vesnice Kaur je závislá na pěstování arašídů. "

Tak píšu článek na ekonomicky zaměřený web, tak by to chtělo třeba nastínit potenciál jmenované vesnice. Proč pěstují arašídy, když jim to nenese. Ta vesnice leží nedaleko řeky, takže ty podmínky pro zemědělství tam nebudou úplně špatné. Tak v čem je problém?

Reagovat

 

+10
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (9 komentářů)

27. 10. 2018 | 13:38 | Karel

Jsou vesnice v Cechách co jsou závislí na jediné fabrice v okolí a to je tzv. zahraniční koncentrák, vlastněný fondem neznámo odkukd. Lidi aby přežili musí tam jezdit pracovat na tři směny včetně víkendů. Aby mohli nasytit...více

22. 10. 2018 | 18:59 | Rocco

To neni uplně špatný nápad ale chce komplexně. Už p. Baťa chtěl přesídlit Čechy do tepla. Oni sem a my do tepla, žádně topení, bundy, bagany fridex gumy na auta 2x ročně, komíny atd... více

22. 10. 2018 | 12:05 | Jiřina

Také se ptám - proč nepěstují jiné rostliny,ovoce a proč nechovají zvířata? Co tady u nás chtějí dělat, když nic neumí ? více

21. 10. 2018 | 12:23 | StrasidelnyStin

"Vesnice Kaur je závislá na pěstování arašídů. "
Tak píšu článek na ekonomicky zaměřený web, tak by to chtělo třeba nastínit potenciál jmenované vesnice. Proč pěstují arašídy, když jim to nenese. Ta vesnice leží nedaleko...
více

21. 10. 2018 | 8:15 | Milan Kubát

Pane Smolíku, pokud jste vy skončil v něčím otroctví, tak tím otrokářem bude nejvýše vaše manželka (možná i tchýně). více
Partners Financial Services
 
 

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK