Když zjistíte, že jste dostali míň, než jste měli, určitě se ozvete. Poctivec se přihlásí, i když dostal víc. Je to ale jeho povinnost? Musí zaměstnanec nesprávně vypočtenou vyšší mzdu vždycky vracet? Určitě se nemusí sám přihlásit. Ale co když ho upozorní zaměstnavatel a požádá o vrácení přeplatku?
Legislativa na takové situace pamatuje.
Potřebujete radu nebo pomoc? V našich nových profesních rejstřících najdete odborníka, ke kterému to máte kousek:
Podle zákoníku práce může zaměstnavatel vrácení neprávem vyplaceného přeplatku po zaměstnanci požadovat do tří let od nesprávné výplaty. Ale – jenom tehdy, když zaměstnanec „věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peníze nesprávně určené nebo omylem vyplacené“. Za takových okolností jde o takzvané bezdůvodné obohacení a člověk, který se na úkor svého zaměstnavatele bezdůvodně obohatil tím, že od něj vzal peníze, na které neměl právo, je musí vrátit.
Ovšem to, jestli zaměstnanec „věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené“ se posuzuje u každého případu zvlášť. Dokazování je na straně zaměstnavatele. Takhle pravidla vyložily a upřesnily soudy, které řešily případy, kdy zaměstnanec nesprávně vyplacené částky zaměstnavateli dobrovolně nevrátil.
Protože se nedá obecně říct, který zaměstnanec a kdy musí přeplatek vracet, vybíráme pro ilustraci, jak dopadly některé ze sporů, kdy se zaměstnanci raději soudili, než by peníze vrátili. Šlo totiž o vysoké peněžní částky za delší časové období. Drobný přeplatek by za ty náklady a starosti asi nestál.
Zaměstnanec dostal výpověď na hodinu. Podle něj byla ale neplatná, tak dal věc k soudu. Soud rozhodl, že byl skutečně propuštěný protiprávně, rozsudek nabyl právní moc, a tak zaměstnavatel zaměstnance vyplatil. Zároveň se ale ještě zkusil obrátit na Nejvyšší soud, který předchozí rozsudek zrušil a nařídil obnovení procesu. V něm se pak soudy musely řídit názorem Nejvyššího soudu a rozhodly, že zaměstnanec dostal padáka po právu, protože zaměstnavatele šidil. Jenže zaměstnanci se peníze vracet nechtělo. A tak došlo k dalšímu sporu.
I nový spor skončil u Nejvyššího soudu, který rozhodl, že když zaměstnanec přijímal náhradu mzdy poskytovanou jako odškodnění za neplatnou výpověď, musel vědět, proč ji dostává (protože soudu prohlásil okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné) a musel si být vědom i toho, že toto náhradu mzdy dostává pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků jako je dovolání k Nejvyššímu soudu, případně i ústavní stížnosti). Musel taky vědět nebo aspoň předpokládat, že když bude rozsudek zrušen a když pak soud naopak jeho výpověď definitivně uzná za oprávněnou, peníze mu patřit nebudou a bude je muset vrátit. Nemohl tedy peníze přijímat „v dobré víře“, že mu náleží. Tady se soud vůbec nezabýval povoláním, kvalifikací nebo zkušenostmi zaměstnance jako v jiných případech.
Na co máte nárok, už víte. Chcete vědět, kolik to všechno dělá? Neztrácejte čas se složitými výpočty, naše kalkulačky si s nimi lehce poradí.
Další spor se točil také kolem odškodnění za neplatné rozvázání pracovního poměru. Zaměstnavatel omylem vyplatil zaměstnankyni náhradu mzdy v hrubém, zapomněl tedy srazit daň z příjmů a odvody na zdravotní a sociální pojištění. Tyhle peníze pak chtěl vrátit. Spor znovu doputoval až před Nejvyšší soud s tím, že zaměstnankyně musela jako dlouholetá účetní vědět, že náhrada mzdy jí byla přiznána v hrubé výši a že z ní je povinen zaměstnavatel srazit povinné odvody, což neudělal omylem. Zaměstnankyně musela peníze vrátit.
Podobnou chybu udělal i další zaměstnavatel, který neprávem propuštěnému řidiči také vyplatil jako odškodnění náhradu mzdy opět v hrubé výši, nesníženou o povinné odvody. Zdálo by se, že řidiči by přeplatek mohl zůstat – nemá přece znalosti a zkušenosti jako účetní. Soud ale rozhodl, že jako dlouholetý zaměstnanec musel vědět, kolik bere a musel umět poznat rozdíl mezi hrubou a čistou náhradou mzdy. I on musel přeplatek vrátit, protože soud dospěl k názoru, že zaměstnanec nemohl všechny peníze přijmout v dobré víře.
Sdílejte článek, než ho smažem
