Scházíme se v Bankovním domě na pražském náměstí Republiky. Procházíme se po chodbách budovy a povídáme si o obrazech, které tu visí na stěnách. Tedy – povídá spíš jen jeden z nás dvou. Já poslouchám. Marina Votrubová totiž mimo jiné rozumí jedné nesmírně zajímavé věci, která i zapáleným milovníkům umění někdy uniká: že umělecká díla, alespoň některá, představují zajímavý byznys. Ostatně právě tady Marina Votrubová radí lidem, kteří chtějí do umění investovat. „Když má někdo zájem o umění, ať už chce nakupovat, prodávat, zakládat sbírku, ale třeba i poradit se zarámováním obrazu, to všechno míří na mě. Často také chodím za klienty dražit umělecké předměty na aukce, jindy jde třeba o ověřování pravosti děl,“ popisuje mi svou pracovní náplň sympatická hnědovláska. Dodejme ovšem za ni že služba Art Banking není pro každého, je vyhrazena klientům privátního bankovnictví UniCredit Bank.
Jak se člověk dostane k tomu, že jako zaměstnanec banky radí jejím klientům s tím, jak a jaké pořizovat umělecké dílo.
Studovala jsem dějiny umění. Než jsem se na ně ale dostala, tak mi to pár let trvalo. Tehdy jsem začala pracovat pro pražskou pobočku Sotheby’s největší aukční společnosti na světě, a brzy si uvědomila, jak moc mě to baví. Věděla jsem, že nechci dělat vědeckou činnost. Miluju umění a zároveň se ráda setkávám s lidmi, kteří sbírají umělecké předměty nebo s nimi obchodují. Když se pak v roce 2007 naskytla možnost radit v rámci privátního bankovnictví s investicemi do umění, nebylo co řešit.
S jakými požadavky za vámi klienti nejčastěji chodí?
Nejčastěji jde o nákup. Většina klientů chce kupovat jednotlivosti. Chtějí si například pořídit domů nějaký obraz nebo plastiku. Málokdy se stane, že by někdo přišel s promyšleným konceptem, že chce založit sbírku a jít jen po konkrétních věcech.
Setkáváte se i s kuriózními dotazy?
Výrazně jich ubylo. Když jsme před lety začínali, občas se lidé přišli seriózně ptát, jestli je dobrá investice koupit obraz od autora, který vystavoval v turistické galerii v Karlově ulici. I takové obrazy stály i mnoho desítek tisíc korun. S uměním přitom neměly nic společného. Kdyby je pak chtěli klienti prodat, nedostali by ani zlomek nákupní ceny.
Jaká je typická chyba začátečníků?
Když člověk nemá s uměním žádnou zkušenost, často se rozhodne jít do galerie přímo z ulice, bez informací a referencí. Pak se může snadno stát, že natrefí na nepoctivého obchodníka a odnese si domů v nejhorším případě falzum nebo bezcenné či předražené dílo. Trh s uměním je někdy džungle.
Můžete být konkrétnější?
Galerista na vás může poznat, že jste začátečník, a nabídne vám třeba dílo autora, o kterého se zajímáte, ale výrazně nad cenou. Jednou za námi přišel klient s tím, že mu nabízejí Ladu, ale za velmi vysokou cenu. Šlo o pěkný obraz, ale byl opravdu předražený. Nakonec jsme mu sehnali jinde podobné Ladovo dílo za méně než polovinu.
Jak to v praxi vypadá, když se za vámi vypraví klient s tím, že chce investovat do uměleckého díla, ale nemá konkrétní představu?
Společně hledáme něco, co by bylo blízké jeho vkusu a srdci. Procházíme aukční katalogy a snažíme se vytříbit, jakým směrem se ubírat. Postupně dojdeme například k tomu, že se mu nelíbí figurální malířství, ale jenom geometrie, nebo krajinomalba a dvacáté století. Snažím se zkrátka zorientovat v tom, co se klientovi líbí. Podle mě je totiž důležité mít k uměleckému dílu vztah, většinou si ho přece vystavíte doma. Byla by škoda degradovat nákup umění jen čistě na procenta v portfoliu.
Máte i klienty, kterým o podobu uměleckého díla vůbec nejde a k nákupu přistupují úplně stejně jako třeba k investicím do cenných papírů?
Takoví klienti u nás na privátním bankovnictví skoro neexistují. Buď mají umění rádi, nebo se o něj začínají zajímat a chtějí si k němu vytvořit vztah. Je fajn, když absolutně nepřevládá ani sběratelská, ani investiční vášeň. Oba extrémy můžou investování zkomplikovat.
O jaké umění se vaši klienti dnes nejvíc zajímají?
Češi jsou konzervativní, kupují takřka výhradně české umění, navíc jdou nejdál do první poloviny dvacátého století. I když – v posledních letech se zvyšuje zájem i o autory tvořící ve druhé polovině dvacátého století. Spíš ale jen o zavedená jména, třeba o Karla Malicha nebo Stanislava Kolíbala a Adrienu Šimotovou. Lidé se tu zatím nenaučili kupovat díla mladých výtvarníků, kteří jsou kratší dobu po škole.
To je v zahraničí jiné?
Rozhodně. Na Západě je mnohem větší důraz na současná díla. Trh s tímto uměním je obrovský. Sběratelé a investoři jsou tam taky zvyklí nakupovat na aukcích v zahraničí. Vyzobávají si to nejlepší z různých oblastí a historických etap – čínské umění, francouzský nábytek nebo třeba i český kubismus. U nás podobných sběratelů bohužel moc není. Je také škoda, že se tu nekonají skoro žádné umělecké veletrhy. Umění je trochu stranou. A spousta lidí se o kulturu nezajímá, na umělce pohlížejí jako na nějaká zvláštní stvoření, která nevytvářejí žádné hodnoty.
Čím to je?
Řekla bych, že historickým vývojem. Desítky let komunismu napáchaly obrovské škody. Třeba nová tradice budování rodinných uměleckých sbírek je ještě mladá. Velké rodinné majetky se vlastně teprve teď poprvé od změn v roce 1989 předávají dalším generacím. Předpokládám, že tohle bude v podstatě problém všech postkomunistických zemí. Svoboda je tu příliš krátce.
Jsem ale přesvědčená, že se to postupně mění. Mladší generace se pořád víc zajímají o krásné věci, mezi které bude umění, ale třeba i design, vždycky patřit.
Jak se na vaší práci projevila poslední finanční krize? Ubylo zájem o investice?
Lidí, kteří investují do umění, během krize rozhodně ubylo. Měli jiné starosti. Situace se ale poměrně rychle uklidnila a pak se lidé začali o alternativní investice zajímat ještě mnohem víc než před krizí. Najednou se spousta lidí chtěla informovat, jaké jsou vlastně možnosti, jak je to se zhodnocením, jaké umělecké předměty teď nejvíc vynášejí a tak podobně.
Co se v době krize nejvíc kupuje a prodává?
Když probíhá krize, tak skoro nic. Lidé řeší větší problémy, takže koníčky a alternativní investice jdou na čas stranou. Je ovšem pravda, že se během krize dá narazit na skvělé kousky, protože někdo musí kvůli penězům rozprodávat svoje sbírky. Rozhodně to ale není tak, že by se konal velký výprodej. Nejlepší umělecká díla budou vždycky vysoce ceněná.
Kdyby za vámi přišel člověk, že má dva miliony a chce je investovat do umění, ovšem měl by rád jistotu, že za deset let neprodělá, co byste mu doporučila?
Něco takového bych mu mohla sotva zaručit. Pokud nejste světová galerie nebo nějaký guru sběratelů s možností podílet se na cenotvrobě, tak si nemůžete být růstem ceny nikdy na sto procent jistý. Když někomu doporučujete nákup akcií, tak mu taky nemůžete slíbit, že budou mít za deset let vyšší cenu. Principy jsou ale stejné, když budete kupovat vyhlášené autory, tak bude pravděpodobnost udržení hodnoty investice větší než u těch méně známých nebo průměrných. Když ale budete kupovat díla mladých a neznámých tvůrců, může vám to zas víc vynést. Už ale riskujete.
Dobře, buďme konkrétnější. Jaké vyhlášené autory byste mi dnes doporučila?
Když budete kupovat českou modernu, Čapka nebo Fillu, tak na tom z dlouhodobého hlediska sotva proděláte. Já bych určitě doporučila kupovat Milana Grygara, Karla Malicha, a Stanislava Kolíbala, které jsem už zmiňovala. Zajímavá jména najdete i ve střední generaci umělců.
A kdybych chtěl zariskovat a investovat s desetiletým horizontem do děl mladých perspektivních umělců?
Je dobré sledovat, kde daný autor vystavuje, kdo ho zastupuje, na jaké veletrhy se dostane, jaký kunsthistorik o něm píše a spolupracuje s ním, ale třeba i to, jak se o něm vyjadřují další umělci a lidi z oboru. Ale samozřejmě bych hledala i podle toho, aby se vám jeho dílo líbilo. Přece jen budete mít jeho práci doma aspoň deset let. I kdyby vám ta investice nakonec nevyšla, budete mít alespoň na zdi obraz, který se vám líbí.
Jaký typ uměleckých děl je nejvíc v kurzu?
V Česku jsou to jednoznačně obrazy. To se jen tak nezmění. V oblibě ale začíná být znovu české ateliérové sklo, které bylo delší dobu opomíjené. Na aukcích se tak opět objevují díla Víznera, Brychtové nebo Libenského. České sklo je ve světě stále pojem, takže je to rozhodně dobrá investice.
A jaké umění je u nás naopak mimo zájem sběratelů?
Hodně opomíjené jsou u nás práce na papíře. V téhle oblasti se přitom dají najít krásná díla, navíc doslova za pár tisíc korun. Sama jsem si před lety díky náhodě koupila nádherného Lhotáka téměř za pakatel a mám z něj stále neuvěřitelnou radost.
Ve srovnání se světem u nás také není moc velký zájem o práce starých mistrů. Jsou to krásná a kultivovaná díla, ale na českých aukcích se objevují jen výjimečně. A když už, tak se oproti světu prodají i pod cenou nebo vůbec ne. Spousta děl se dostala do soukromých sbírek, když se po restitucích rozprodávaly velké kolekce. Je škoda, že o tahle krásná díla dnes není takový zájem. Na druhou stranu je pravda, že o starého mistra se musíte starat mnohem víc, než když máte doma něco současného.
Úvodní fotka: Štěpánka Stein a Salim Issa
Sdílejte článek, než ho smažem