„Táta byl strojař a chtěl, abych dělal něco pořádného,“ vzpomíná prošedivělý sympaťák na dobu, kdy se rozmýšlel, jaké zaměstnání si vybrat. Po studiích pracoval v Českých energetických závodech na zauhlování parních velkoelektráren a statických výpočtech jeřábů a budov. Z celoživotního hobby se nakonec stala profese až v roce 1989, kdy stál u zrodu první soukromé aukční společnosti v Československu.
První veřejnou aukci jste pořádal ještě před listopadovou revolucí. Nebyl to poněkud dobrodružný podnik?
Byla to divočina. Kamarádi si z nás dělali legraci, že nás zavřou. Aukce se konala v říjnu 1989 na Žofíně. Bylo narváno k prasknutí, ale ticho jako v kostele. Dražební čísla si vyzvedlo asi dvacet zájemců, a když někdo z nich zvedl ruku, otočil se na něj celý sál. Spíš než aukci to připomínalo divadlo. Každopádně šlo o velký společenský úspěch, finančně se aukce začaly vyplácet až později. Hned v prosinci se rozjela druhá aukční síň a poměrně dlouhou dobu fungovaly jen tyto dvě.
Rozjet neznámý nebo spíš zapomenutý aukční byznys asi nešlo přes noc. Kdy se vám začalo finančně dařit?
Ze začátku u nás nakupovali hlavně cizinci. První zlom přišel v době, kdy se spekulovalo o tom, že chce Klaus zahýbat s měnou. Začaly se objevovat fámy, že máslo bude stát sto korun, takže Češi najednou nakupovali umění jak utržení z řetězu a nikdo zvenku prakticky neměl šanci. Další zásadní moment byly restituce. Najednou se na trhu objevila spousta neuvěřitelných skvostů. Jsem rád, že jsem u toho mohl být, protože něco takového se už nebude nikdy opakovat.
Jaké aukce na vás za to čtvrtstoletí nejvíc zapůsobily? Na kterou nikdy nezapomenete?
Určitě na tu úplně první na Žofíně. Neuvěřitelný příběh jsem zažil také kolem jednoho obrazu Jana Šafaříka. V roce 2008 za mnou přišli dva sourozenci s tím, že zdědili Šafaříkův obraz Divadlo Sarah Bernhardt a že by ho chtěli prodat. Trvali na nesmyslně nízké vyvolávací ceně osmdesát tisíc korun, na kterou ho prý ocenil odhadce. Nakonec se obraz vydražil za 1,26 milionu. Loni v říjnu jsme ho dražili znovu a prodal se ještě o milion dráž. Na jiné aukci, na kterou určitě jen tak nezapomenu, nám zase zkolaboval jeden z dražitelů. Neunesl tíhu okamžiku a museli jsme volat záchranku. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Na začátku byly dvě aukční síně a pár nesmělých dražitelů. Jak se obchodu s uměním daří dnes?
Jen v Praze a okolí je sedmnáct aukčních síní, takže dost velká tlačenice na náš malý rybníček. Navíc nůžky mezi průměrem a špičkou se pořád rozevírají. Každý chce mít něco naprosto mimořádného, takže paradoxně není takový problém vydražit obraz za milion. Daleko obtížnější to je, když stojí třicet tisíc. Střední třída má totiž momentálně jiné starosti než nakupovat umění.
Mění se v průběhu let zájem lidí o konkrétní umělecké předměty a starožitnosti, nebo mají sběratelé a investoři v hledáčku víceméně pořád to samé?
Sběratelství, to je móda, která přichází ve vlnách. Například začátkem devadesátých let byla obrovská poptávka po hodinách a hodinkách. V té době se například cena staroněmeckých hodin pohybovala kolem sta tisíc korun. Dneska je velký úspěch, když je prodáte za šedesát tisíc. Rozhodně tedy neplatí, že když jste něco koupili v devadesátých letech, bude to mít dnes automaticky mnohonásobně vyšší cenu.
Vkus lidí se v čase opravdu mění. Teď hodně roste zájem o mince a bankovky, řády nebo vyznamenání. Ve výtvarném umění se už tolik jako dřív nepoptávají barokní obrazy a díla z devatenáctého století. Čím dál víc lidí sbírá moderní umění, to je ostatně celosvětový trend. I ten se ale v různých zemích liší. V Anglii je například největším tahákem starožitný nábytek, až za ním jsou obrazy. U nás naopak pořád dominuje výtvarné umění.
Každý ale nekupuje umění jen podle toho, jestli se mu líbí. Zvlášť v době nejistoty na finančních trzích přibývá alternativních investic. Předpokládám, že to platí i pro investice do umění…
Když se ohlédnu zpátky, tak pro náš byznys byl skvělý začátek devadesátých let, kdy jsme prodali všechno, co jsme nabídli. V roce 1993 se zájem přesunul na akcie, nemovitosti a pozemky. Umění a starožitnosti šly naprosto stranou, najednou jsme neměli klienty. Postupně se ale vraceli, došlo jim, že na stěnu jejich vily se hodí víc obraz než plakát. K velkému nárůstu došlo taky od roku 2008, kdy šly akcie a podílové fondy dolů, takže pro spoustu lidí se umění a starožitnosti staly opět zajímavou alternativou v portfoliu.
A jde spíš o spekulativní investice na pár let, nebo snahu o dlouhodobější zajištění?
Umění je rozhodně dobrá investice, ale opravdu dlouhodobá. Ve výtvarném umění bývá průměrné roční zhodnocení mezi čtyřmi a sedmi procenty, takže je to spíš investice pro děti, kolekce se zkrátka budují pro další generace. Je to ale taky hodně o štěstí.
Když se podíváte na lidi, kteří v Česku nakupují umění v aukcích, jde jim spíš o procenta v portfoliu, nebo o umění jako takové?
V Česku je hodně lidí, kteří vydělali velké peníze a na přelomu tisíciletí si začali zařizovat velké usedlosti a zámky. To byla zlatá doba – potřebovali porcelán, nábytek, dekorace, výtvarné umění. Jenže tyhle rodiny už jsou kompletně zařízené a vybírají si už jen opravdové třešničky. Pak je tu velká část investorů, kteří nakupují naprosto cíleně, umění je pro ně součástí portfolia a mají vlastní poradce.
Obecně je ale dobré kupovat to, co nás oslovilo, co se nám skutečně líbí, aby nám zůstalo něco pěkného, pokud finanční zhodnocení nevyjde podle představ. Ostatně z tvrdých investorů se většinou nakonec stávají sběratelé, k umění nelze zůstat dlouhodobě netečný.
Hlavní byznys dělají aukčním síním nejbohatší klienti. Jak je to ale u běžných Čechů? Mění se jejich přístup k umění, mají větší chuť utrácet za něj peníze?
Dřív měli lidé všeobecné humanitní vzdělání, znali dějiny, proto měli k umění a starožitnostem daleko bližší vztah. Dnes se společnost vydává spíše technickým směrem. Mladší generace žije jinak, obklopuje se technikou, hodně cestuje, na sběratelství zkrátka nemá čas. To začíná být v naší branži problém, na druhou stranu se říká, že ob generaci dochází ke změně, proto doufám, že se to zase otočí.
Pokud chce naprostý laik investovat do umění, kde má začít?
Určitě bych doporučil obejít pár kamenných obchodů, galerií a aukcí, podívat se, o co je zájem a jak se co prodává. Asociace starožitníků pořádá dvakrát ročně veletrh, kde je celá řada vystavovatelů, ale také poradců, kterých se můžete vyptat na základní věci nebo si s nimi dohodnout schůzku. Poradce může alespoň na začátek poradit, jak se vůbec chovat na aukcích, na co si dát pozor, co může být podvod. Samozřejmě, že za blbost se platí a každý může narazit, takovéhle informace ale mohou riziko minimalizovat.
A co když člověk naopak cenný předmět vlastní, jak ho prodat a nenachytat se?
Postup je dost podobný – navštívit veletrh, podívat se, jak se prodávají podobné předměty, nebo se přímo zastavit u stánku naší asociace, kde určitě někdo poradí, stačí donést fotku předmětu.
Je jiný obchod s uměním u nás doma a v zahraničí, najdete zásadní odlišnosti?
Jedno specifikum bohužel máme – historii. Všude jinde má umění nějaký rodokmen. Víte, z jaké sbírky obraz pochází, kde byl vystavován a podobně. Ale u nás se za minulého režimu umění sbíralo víceméně ilegálně, handlovalo se z ruky do ruky. Kontinuita byla přetržena, takže většina dnes nabízených věcí v aukcích je takzvaně z ulice. Když má obraz doložitelný rodokmen, může být proto jeho cena až dvojnásobná.
Nemůžu se samozřejmě na závěr nezeptat na podvody. Setkáváte se s nimi často?
Podvody jdou ruku v ruce s celkovou atmosférou ve státě. Pokud někdo udělá podvod a nikdo ho kvůli tomu nehoní, tak ho udělá podruhé zase. Problém je, že naše zákony, týkající se oboru, jsou velmi benevolentní. Novela, která byla daleko důslednější, bohužel v minulosti neprošla, protože se proti ní postavily mocné skupiny, které mají své lobbisty.
Před třemi lety jste se rozhodl svoji aukční síň prodat. Proč?
Bylo to už hodně časově náročné. Prostě jsem si řekl, že to stačilo a že se budu víc věnovat vnoučatům. Nicméně dál působím v České numismatické společnosti a také jako prezident Asociace starožitníků, která připravuje veletrh Antique a provozuje Rudolfinskou akademii starožitníků. Je to zkrátka vášeň na celý život.
Úvodní foto Jan Rasch
Sdílejte článek, než ho smažem