Platit
Ibrahím ibn Jákub, zřejmě diplomat cordóbského chalífy, ve svodce ze svých cest do střední Evropy na konci 10. století zapsal:
„V zemi Bújima [= Bohemia = Čechy] zhotovují se též lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: deset šátků za jeden kírát [znáte ze slova karát, původně jednotka hmotnosti, zde pravděpodobně stříbrný denár]. Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku [nebo otroky, arabský zápis prý umožňuje obojí čtení a Praha bývala za přemyslovských knížat i otročím tržištěm], koně, zlato, stříbro a všechno ostatní.“
Zdroj: Wikimedia Commons Sv. Vojtěch prosí Boleslava Ukrutného, aby nenechával prodávat do otroctví jejich spolukřesťany. Výjev z vrat katedrály v Hnězdně.
Ne že bychom neměli stříbro a jiné v té době běžné prostředky směny. Ale na menší transakce jsme používali lehké hadýrky s pevně stanoveným kurzem k denáru. Zcela vyhovovaly. Čínské fabriky nebyly a utkat jemné plátýnko sebralo hodně času a práce. Nebylo technicky možné, aby si každý doma emitoval na svém stavu svoje peníze. Takové plátno byl zkrátka vzácný statek, krytý dřinou pracujícího lidu. Jak progresivní.
Látková výměna byla zřejmě tak čilá, že od plátna, které se při něm používalo, máme dneska slovo platit. A kdoví, možná má i slovo trh svůj původ v tehdejším rozměňování na drobné. Pravděpodobné to sice není, ale o to krásnější.
K placení je ale potřeba říct ještě něco málo víc. Vizte dále. →
Platit!
To slovo je esence ekonomie. Dvě slabiky, šest hlásek – a zmáčknu do nich celou takovouhle větu: Haló, pane vrchní, připravte mi účet, rád bych zaplatil, abych tu nezůstal dlužen.
Je to stručnost, ne strohost. Není to nezdvořilé. Ostatně, vyzkoušejte, číšníka ani nenapadne se urážet. Naopak, přispíší si, aby vyhověl. Neboť cítí, že otevřený účet je jakási dočasná chyba. Vroubek, který je potřeba srovnat.
Dřív ten vroubek mimochodem znamenal nevyrovnaný účet doslova. Čtěte dál. →
Vroubek
Slyšeli jste někdy slovo vrubovka? Ne? Aby ne, umíte číst a psát a počítat, takže ji nepotřebujete. Šlo o hůlku, kostěnou nebo dřevěnou, která sloužila k jednoduchému záznamu čísel. Co zářez, to jednička, deset zářezů deset slepic, koz či penízů. Nejstarší vrubovky můžou být i 35 tisíc let staré.
I strom, na kterém si Robinson zaznamenával dny strávené na ostrově, byl takovou vrubovkou. Pravda, o něco větší. Nějaká tyčka by nestačila ani v převyprávění J. V. Plevy – a to přesto, že v něm oproti anglickému originálu osmnáct roků z osmadvaceti chybí.
Vrubovka sloužila kromě jiného i k zaznamenávání dluhů. Aby si věřitel nějaký ten zářez nepřidělal, na to existoval jednoduchý trik: hůlka se prostě podélně rozštípla tak, aby se vruby rozpůlily. Polovičku si nechal věřitel, polovičku dlužník. Případně použil každý vrubovku svoji – přiložily se k sobě a zářezy se tvořily zaráz. Prostým přiložením k sobě se snadno dalo zjistit, že všechno sedí. A po srovnání dluhu se srovnala i tyčka, prostým seříznutím.
Zdroj: Sandstein/Wikimedia Commons, CC BY 3.0 Vrubovky se používaly ještě relativně nedávno. Tahle pochází z konce 19. století a používala se ve Švýcarsku. Ze sbírek Schweizerisches Alpines Museum.
Nezdá se vám ale divné, že mluvíme o vrubu a vrubovce, ne o zářezu a zařezávačce? Čtěte dál. →
Na sekyru nedáváme
Zdroj: Necyklopedie/Karlos, CC BY-NC-SA 3.0 Když byla řeč o počítání vrubů, možná vám to něco připomnělo. Něco krásného. Baže, je to jako když číšník zařezává na lístek jednu čárku za druhou. Věřte ale, že když byl papír vzácný, byli v hostinci ochotní poznačit si dloužek jinak, zvlášť když nebylo na placení. A nelitovali ani vybavení podniku. Dovolím si citovat kapacitu z největších, etymologa Václava Machka:
„Můžeme tedy míti za to, že se na př. v starodávných dřevěných krčmách dluh zapisoval tak, že sekyrou se vrubla solidní ‚čárka‘ do stěnové klády. Na některých místech Slovanstva se tak dělo snad ještě nedávno. V románu A. S. Serafimoviče Město v stepi (čes. překlad, Praha 1951), s. 41, říká jeden dlužník: ‚Jak to? Vždyť jsem si dělal sekyrou vruby a všechno jsem zaplatil.‘“
Tak a teď už víte, proč na sekyru nedáváme. A je na čase říct si něco málo o tom, kde se vlastně vzal dluh.
A odpusť nám naše dluhy
Popravdě, tohle nebude dlouhé povídání. Kde se vzalo slov dluh, to není docela jasné. Někde v bájné slovanské pravlasti. Znají ho totiž jen Slované, v ostatních evropských jazycích prakticky není.
Pro svůj zvuk se nám sice v hlavě spojí se slovem dlouhý, ale je to asi falešná stopa. Možná o něco pravděpodobnější je výklad, který ho spojuje s rodinou slov, kam patří dnešní dlaha a která mají co společného se štípáním, sekáním a rubáním dřeva – viz předchozí vroubek. Ale ani to nejspíš nebude ono.
Zdroj: Shutterstock Jisté je tedy jen to, že dluhy jsou s námi odnepaměti, ačkoli neznamenaly vždycky jenom závazek peněžní nebo hmotný. Jestli umíte trochu cyrilici, tady je úryvek jednoho známého textu: и остави намъ длъгы нашѧ яко и мы оставляємъ длъжьникомъ нашимъ. Čtvrté slovo je dluhy, předposlední dlužníkům.
V češtině se to říká tahle: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Nebo v jiném překladu: I odpusť nám hříchy naše, nebo i my odpouštíme všelikému vinníku našemu. Není to úplně náhoda, v řečtině se významy povinnost, vina a hřích a dluh dotýkají v jednom slově. A odpouštění vin a dluhů bylo tradicí už starozákonní, jak o tom svědčí pojem milostivé léto.
Od víry nám zpátky k penězům pomůže oslí můstek slova úvěr. →
Věří, věří věřitel
Ano, tak jednoduché to je. Věřitel je ten, kdo vám půjčí peníze nebo vám prodá na dluh – protože uvěřil, že mu dlužni nezůstanete. Moderní úvěrové společnosti včetně bank jsou ovšem ochotny uvěřit až poté, co provedou důkladnou prověrku. Jsou tedy spíš prověřitelé než věřitelé. A pak jsou tu ještě společnosti nevěřících Tomášů, které vám sice půjčí, ale dopředu počítají s tím, že spíš splácet nebudete a že se napakujou na sankcích nebo na tom, čím svoje půjčky jistíte.
A ještě jedna věc tu čistou víru věřitelskou trošku špiní. Když vám kdysi v hokynářství zapisovali nákupy křídou na futro, protože platit bylo zvykem jednou za měsíc, dávali vám fakticky úvěr. Ale nic za to nechtěli. Brali na sebe to riziko, pravdaže spíš menší, že nezaplatíte, a nebrali si za ty útrapy žádné bolestné. To jiní věřitelé si nechají dobře zaplatit a napočítají vám pěkný úrok.
Musí být úrok na rok? →
Ještě jsme se nedohodli
Jestli ve slově úrok slyšíte rok, tak slyšíte dobře. Ale jestli si myslíte, že je to tak jednoduché, že úrok je částka, kterou má dlužník za vypůjčení peněz zaplatit za rok, tak to jste zase na omylu. Ostatně některé úroky se propočítávají třeba na měsíc a nejsou to úměsíce.
Některé knížky zas vysvětlují úrok slovem určit. Věřitel určuje, kolik má dlužník zaplatit. A ano, slovo určit je zase z příbuzenstva, ale není to přesně ono. To příbuzenstvo je mimochodem nesmírně barevné a rozmanité. Vlastně byste možná na první pohled neřekli, že je to pořád ten samý kořen: rč- ve rčení a -řč- ve vyřčený, říc- v říct a řík- v říkat a řek- v řekl, ale taky řeč v řeč nebo řk- ve řka, řkouc, řkouce. A taky roč- v ročenka a rok- v rokovat a roc- v proroctví.
Zhruba takové je bohatství forem kořenů slov příbuzných ke slovu řeč.
U úroku jde právě o to rokování. Nebývalo to vždycky jako dneska, kdy bankovní ústav nebo jiní půjčkaři prostě určí, jaký úrok bude. Patnáct procent za rok, ber, nebo nechej být. Přesto o tom pak podepisujete smlouvu, jako kdybyste se byli smluvili. Dřív ale šlo opravdu o smlouvání i domluvu. Budoucí dlužník a budoucí věřitel spolu drželi řeč a museli odměnu věřitele společně urokovat. Tedy se na úroku dohodnout.
A co se dohodlo, to (se) platilo.
Nikdy nebude konec
V tuhle chvíli můžete znovu přes slůvko platit začít číst od začátku. Jestli vás to povídání bavilo opravdu hodně.
Jestli vás bavilo jenom tak normálně hodně, počkejte si na pokračování. Mohli bychom se v něm podívat třeba na slovíčka jako je banka, burza nebo investice. Možná je to pro vás stará vesta, ale jedno z nich má co společného s oblečením, jiné s lavicí a jedno s pytlíkem. Můžete zatím přemýšlet, které bude které. A samozřejmě: koukneme i na slovo peníze.
Zatím můžete zkusit další články z podobného soudku. Mrkli jsme se například na to, jestli Češi opravdu dali světu dolary, kolik vážila libra šterlinků a kolik chlupů mívala chorvatská kuna.
A ještě vám vlastně něco dlužím. Totiž, jak je příbuzný rok s úrokem a celou rodinou kolem slovesa říct (kdysi dávno asi rekti). Tak tedy: slovo rok dřív znamenalo domluvenou lhůtu pro něco. Nakonec ale zůstalo jen jedné z těch lhůt, ke které lid svým rokováním docházeli. Té, která patřila k nejdomlouvanějším. Té, kterou nám diktujou astronomické podmínky a cesty planety. Tedy těch 365 dní, kterým jsme před mnoha zimami častěji říkali léto než rok.