V čase poletíme zpátky nejdřív do šedesátek a pak ještě dál, ale napřed se na momentíček zastavíme v devadesátých letech. I když spíš jen kvůli efektu.
Tak tedy začátek devadesátých let, starý režim je pryč a ještě moc nevíme co dál. Ze stínů, kde se roky skrývali, vycházejí čarodějové a národ naslouchá jejich dávno zapomenutému učení: ekonomii. Své příznivce má pán kravat Václav Klaus, ale snad ještě víc jsme fascinovaní mužem, který má díky vousu a epesnímu rozcuchu vzhled pravého černokněžníka. Valtr Komárek, reformátor z roku 1968. A jeho magnetizující vize: marka bude za dvě koruny.
Letíme z budoucnosti, a tak víme, že marka za dvě koruny nikdy nebyla. A nikdy nebude, protože ani marka už není. Tahle verze budoucnosti nenastala. Ale věřte tomu, nebo ne, byla kdysi marka za koruny tři a bylo to právě v době Komárkově. V šedesátkách.
V roce 1965 se totiž na Slovensku v Kremnici razila krásná tříkoruna, která měla v průměru úplně stejných 2,35 centimetru jako západoněmecká marka a vážila stejných 5,5 gramu (váhou i velikostí tedy někde mezi dnešní pěti- a desetikorunou).
A shodou okolností se začala razit v době rozvolňování, kdy se najednou dalo vyjet na Západ. A tam měli v automatech za marky kdejaké zboží, které i socialistický člověk potřeboval, jenže v hospodářství s heslem každému podle jeho potřeb nebylo k mání. Říká se dokonce, že tříkoruny se přestaly razit právě kvůli tomu, po intervencích západoněmecké vlády, ale to je možná jenom legenda.
V porovnání s ostatními mincemi se tříkorun vlastně udělalo málo (to se dá asi říct, i když číslo neznáme). Nejsou vzácné, ale nepatří taky k těm, na které narazíte v rodinných památkách nejčastěji. Snad jsme ty automaty na punčocháče v Německu krmili až až.
Jiná teorie říká, že za konec tříkoruny mohlo nově budované metro. Za svezení se totiž platilo mincemi vhozenými do turniketu a plán byl prodávat jízdu za dvě koruny… Což byla údajně dobrá záminka, k tomu, abychom se zbavili mince s nepopulární hodnotou, na kterou jsme si nikdy nezvykli.
Jestli je to pravda, to se asi nedozvíme. Víme ale to, že od roku 1970 se už tříkoruny v Kremnici nerazily, v roce 1972 se znovu začaly dělat dvoukoruny, a když v roce 1974 začalo jezdit metro, jízdné bylo – za kačku.
Tyhle marky se dělaly od roku 1950, pořád stejné platily do roku 2002, kdy Německo přelo na euro. Ve světě mincí je to velmi pěkný výkon. Naše nejdéle používaná mince – koruna se slečnou sázející lipku – se držela od roku 1957 do rozdělení měny v roce 1993. A ještě se jí na lícní straně třikrát změnil státní znak a nápis.
Pokud v domácí krabičce s památkami ztracených časů tříkorunu najdete, asi si ji nechejte – je to pár gramů mědi, troška niklu a když za ni utržíte dvě stovky, ještě budete rádi. To si radši najděte někoho, kdo si pro vás na tu dobu nad kotoučkem kovu zavzpomíná.
Tříkorunová mince ale nebyla první a jediné československé platidlo s nominálem tři. Dokonce se nedá říct, že by tady trojka neměla tradici. Když se počítalo na kopy, dával trojkový nominál nakonec docela smysl. Takže se za Marie Terezie razily tříkrejcary a troníček, co dostával šneček na tabáček, to byl původně tříhaléř. Jenže po přechodu rakousko-uherského měnového systému na desítkovou soustavu v roce 1857 už trojky moc smyslu nedávala. Desítku ani stovku z nich rozumně neposkládáš.
V Rusku přešli na počítání do desíti a do sta už o půldruhého století dřív, za reformátora Petra Velikého. Ale proč hledat logiku a smysl, když je duše: tříkopějky razili dál a dál. A svoje pak mělo i sovětské Rusko a později Sovětský svaz. A i k nám trojka přišla s mudrci nebo poradci z východu.
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ říkal prý prezident Antonín Zápotocký 29. května 1953 v rozhlase. O den později byla reforma vyhlášena. Chystala se dopředu, ale kvůli utajení se nové bankovky (nebo přesněji státovky) tiskly v Rusku. S akcí vůbec vypomáhali tehdy všudypřítomní sovětští poradci a ať už to bylo na jejich radu, nebo z přílišné horlivosti některého z českých komunistů, jednou z novinek byla taky papírová tříkoruna – vidíte ji na úvodním obrázku úplně nahoře – a hliníkový tříhaléř. Platit přestaly v roce 1973, respektive 1976.
Ani tříhaléře a papírové tříkoruny nemívají valnou sběratelskou cenu. Tedy až na tříhaléř z roku 1962, ten může přijít i na pár desítek tisíc a patří k mincím, které se dnes často padělají.
Svazový třírublík – ideový vzor lidově demokratické a později socialistické tříkoruny.
Měnová reforma v roce 1953 byla loupež, která připravila lidi o podstatnou část peněz. A nutila je krkolomně počítat s trojkou. Kromě tříkoruny a tříhaléře přinesla ale ještě další v našich krajích nezvyklý nominál. Pětadvacet. Pětadvacetníky a pětadvacetikoruny. Jedna ta bankovka byla mimochodem docela pěkná a súdruh Žižka na ní ani neměl ľahký gulomet. Ale o tom víc v samostatném článku.
Už neplatí, ale to neznamená, že nemají hodnotu. Podívejte se do krabiček a šuplíků a porovnejte nálezy s naší galerií neplatných pokladů. Víc fotek po kliknutí.
Každý baží po tvrdé valutě. Byly ale doby, kdy se platilo měkoučkým a heboučkým, totiž kožešinami. Anebo doslova měkkýši. Ty doby jsou pryč, ale zůstává po nich památka v podobě názvů některých dnešních měn. Jiné se zas jmenují po zbraních anebo po úplných nesmyslech: rakouský zlatý byl stříbrný a v republikách se platí korunami. A jüan sice znamená kulatý, ale kulatý je na něm nejvýš předseda Mao.
Gabriel Pleska
Sdílejte článek, než ho smažem
