Rodinný rozpočet: Jak stanovit cíle rodinného rozpočtu

Rodinný rozpočetby měl být opravdu rodinnou záležitostí, protože jinak finanční problémy mohou velmi snadno způsobit rozpad partnerských vztahů. Díky dobře vedenému rozpočtu lze najít  rezervy, které rodina může ukládat. Důvodem pro hromadění kapitálu je, že nyní produktivní generace stráví v penzi podstatně delší dobu než naši předci, budeme tedy potřebovat větší množství peněz, větší majetek pro zajištění našich potřeb. Přitom nám stát bude pomáhat daleko méně než dříve. Ještě nedávno byl ve společnosti jeden důchodce na čtyři pracující lidi, nedaleko je doba, kdy bude jeden důchodce na dva plátce daní v produktivním věku.

Rozhodující složkou rozpočtu rodiny nejsou příjmy, ale výdaje. Na cestu za větším rodinným bohatstvím a za zajištěnou budoucností je nutné se vydat nejprve tak, že podrobíme tvrdé a nesmlouvané analýze právě výdaje a zjistíme, kolik jsme vlastně schopni vytvořit rezerv.

Ještě před tím by si ovšem rodina měla ujasnit dvě podstatné věci. Tou první je celková strategie příštího finančního chování rodiny a její strategické cíle. Tou druhou je taktika, tedy soubor relativně konkrétních postupů a metod, kterými strategických cílů dosáhne.

Strategie je dlouhodobá vize, pokud to řekněme hodně jednoduše. Patří do ní třeba určení klíčových cílů – je například naším primárním cílem a životním snem výstavba vlastního domu, nebo je jím maximalizace kapitálu s cílem zajistit se na stáří natolik, aby si rodina udržela životní standard? Je rovněž třeba si určit, jaký podíl z majetku bude okamžitě k dispozici ve formě peněz pro nenadále potřeby. V oblasti investicje třeba si také ze strategického hlediska definovat, jak velké riziko ještě jsme ochotni přijmout a za jakou hranici se už pouštět nechceme.

O těchto základních cílech a představách by neměl rozhodovat jen jeden vůdčí člen rodiny. Na jejich projednání by se měli podílet oba partneři. Neboť tím je možné zabránit především příštím neshodám a hádkám. Strategické cíle musí být společné a musí být jako společné také chápany všemi členy rodiny, kteří do nich „mají co mluvit“.

Taktika jsou konkrétní krátkodobá či střednědobá rozhodnutí, kterými rodina bude naplňovat hlavní cíle. Půjde například o to, na čem se ušetří spíše – na nákladech na manželčiny kadeřníky a kosmetické salóny, nebo na členství v golfovém klubu manžela? Jak je vidno, tato rozhodnutí jsou na cestě za finanční jistotou a růstem bohatství zvláště nebezpečná. Zatímco na strategických rozhodnutích se dohodnou i partneři, kteří si jinak příliš nerozumí, v taktické části už jde o konkrétní omezení a nároky na odolnost jedince, na jeho schopnost se obětovat. Pokud tuto diskusi manželství nebo partnerství přežije ve zdraví, pak má velkou šanci přežít všechno.

O samotné taktice (či přesněji o zásadách a stylu taktiky) je potřebné také rozhodnout společně. Avšak pozdější konkrétní investiční nebo jiná rozhodnutí již povětšinou musí na svá bedra vzít jedinec. Pak je velmi důležité dodržovat strategická rozhodnutí i dohodnuté zásady taktiky. Protože se každému někdy stane, že mu o „nos“ cvrnkne cosi neobyčejně zajímavého, nějaká nabídka, která se „již nebude opakovat“, kde stačí vztáhnout ruku a dosáhnout na pohádkový výnos. Právě pevné dodržování strategie a předem přesně definované míry rizika, lpění na společných taktických zásadách může zabránit tomu, aby rodina do takového rizika šla a aby ztratila svá aktiva bez náhrady.

Pokud máme strategické rozhodnutí, že například do akciínebo jiných podílů na majetku půjde celkem maximálně třicet procent jmění a z toho maximálně zase jenom třetina do papírů nekotovaných na burzách, pak nemůžeme nikdy utopit většinu svého majetku v projektu těžby zlata v Ugandě nebo výroby připínáčků ve Valašském Meziříčí. Když budeme mít jasně dáno, že deset procent majetku rodiny bude v okamžitě likvidních aktivech, pak nám pohřeb rodičů nevytvoří těžko řešitelnou situaci, která by nás nutila přijmout pod tlakem drahý a nevýhodný úvěr.

V rovině taktických rozhodnutí jsou některá, která opravdu vyžadují společnou dohodu partnerů. Například si můžeme vymodelovat tato:

• Půjčí rodina konkrétnímu příbuznému (pokud ve svých strategických zásadách takovou možnost připouští)? To je přesně případ, kdy se partneři musí o odpovědnost podělit.
• Opustí rodina například tuzemskou burzu a přemístí svá aktiva (v rámci celkové strategie třeba dvacet procent kapitálu rodiny) na jiný trh?
• Využije rodina nějakou novou investiční příležitost, která nebyla posouzena v době přijetí strategických zásad, neboť například ještě nebyla na trhu?
• V případě narození dítěte(pro příklad), bude dítě již od narození pojištěno? (Mimochodem takový případ samozřejmě patří k legitimním důvodům pro změnu strategie – například spoření na studium je jistě téma, které by mělo být probráno raději osmnáct let před nástupem na vysokou školu než osmnáct měsíců po něm.)

Rozličných taktických rozhodnutí přináší život stovky a většina z nich je v rovině konkrétního investičního rozhodnutí, o kterém se rodina jistě může radit, ale nakonec musí být učiněno jedním členem – tím, který je pověřen jednat s partnery, s bankou, s makléřem, s dlužníky. Absolutním imperativem je však neustálé dodržování dohodnutých pravidel.

Vezměme si za příklad profesionální hráče – neboť i když je jejich způsob obživy možná romantický nebo dramatický, právě tito lidé mají velmi pevné zásady chování, které si sami určí a které vždy dodržují. Především mají dané limity – ve šťastném dni nehrají dále, pokud dosáhnou své hladiny výhry. Stejně tak nikdy nejdou přes předem určenou ztrátu a nesnaží se „zlomit“ smůlu utrácením dalších peněz na sázky.

V tomto smyslu by bylo dobré, kdyby se rodina naučila být „hráčem“

Příště: Jak analyzovat a hodnotit příjmy

Autor je daňový poradce a působí na Vysoké škole ekonomické v Praze.