Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Josef Šíma: Proč by do toho stát měl vůbec mluvit?

| rubrika: Rozhovor | 19. 5. 2018 | 8 komentářů
„Stavět paralely mezi fungováním ať už rodiny nebo firmy a společnosti je nesmírně nebezpečné. My přece nemáme vládu proto, aby o nás pečovala jako rodiče. Potřebujeme jen, aby nám někdo vytvořil prostor pro mírumilovné soužití,“ vysvětluje Josef Šíma, rektor soukromé vysoké školy CEVRO Institut.

Před časem jsme na Finmagu publikovali rozhovor s dánským ekonomem Björnem Lomborgem o Českých prioritách, ambiciózním projektu, se kterým chce zefektivnit hospodaření s českými veřejnými financemi. Jak Björnovy plány hodnotíte?

Björna Lomborga znám osobně. Před několika lety, krátce po vydání jeho knihy Skeptický ekolog(pro Finmagu ji recenzoval Lukáš Kovanda, pozn. redakce), jsme ho pozvali do České republiky a psal jsem mu i předmluvu do českého vydání. Je to nesmírně inspirativní člověk, který si našel významné místo mezi globálními komentátory. Skvěle ukazuje, že nestačí jen poukazovat na vybraný lokální či globální problém, ale že klíčové je smysluplné stanovování priorit. A má pravdu! Pokud se upneme na řešení jediné věci, navíc takové, u níž neexistuje v daném okamžiku žádné dostupné řešení, z logiky věci opomíjíme problémy jiné, kde bychom za zlomek nákladů mohli dosáhnout značných výsledků, zlepšovat kvalitu života lidí nebo zachraňovat jejich životy.

Lomborg v Česku

Náš rozhovor

„Pokud se nám podaří přesměrovat jedno procento českých veřejných peněz a tohle procento přinese desetinásobek v budoucnu, pomůžeme vám z dvanácti zbytečně utracených miliard udělat 120 miliard příjmů,“ tvrdí Bjørn Lomborg v rozhovoru pro Finmag:

Jak zastavit plýtvání z českého rozpočtu


Každý měsíc

nový Lomborg na Finmagu

Jaký je váš pohled na globální oteplování a potřebu bojovat s ním?

Debata o globálním oteplování není, nebo by spíš neměla být, sporem o to, jestli existuje, neexistuje nebo jaký vliv na něj má činnost člověka. Klíčová otázka je jinde. Jakým způsobem a v jakém okamžiku dokáže člověk nejlépe daný problém řešit? Nejsou ideologicky motivované aktivity dnešních vlád jen přehlídkou nákladných projektů, které mají jen minimální šanci dosáhnout jakéhokoli smysluplného výsledku? Není dokonce možné, že vláda svými projekty typu podpora solárních elektráren situaci zhoršuje? A právě zde Björn ukázal, jak klíčové je správné načasování a výběr těch nejpalčivějších, ale zároveň řešitelných úkolů, stejně jako racionální výběr konkrétních způsobů reakce na existující problémy.

Na stejném principu, jen na lokální úrovni, chtějí fungovat i České priority. I relativně malé výdaje do konkrétních smysluplných projektů můžou výrazně přispět ke zlepšení kvality života. Je třeba poměřovat náklady a přínosy – a to je nutné opakovat donekonečna. Zvlášť politikům, kteří jsou zvyklí řešit problémy jen tím, že peníze, které navíc nejsou jejich, „vydávají“, jako by utracení peněz znamenalo nějak automaticky vyřešení problému. Pochopení toho, že je třeba hledat racionální kritéria pro rozhodování mezi alternativami a že nestačí jen křičet, že je třeba získat více peněz do rozpočtu, by mělo být základem rozumného rozhodování. A ve stejném duchu by se měly vést i debaty, zda se má daný problém vůbec řešit politicky, zda náhodou nedokáže soukromá iniciativa, soukromé podnikání nebo obecně trh řešit konkrétní problém lépe než politici a úřednictvo.

Vy sám se na projektu aktivně podílíte?

Pomáhám hledat vhodné lidi, manažery do projektu, nebo oslovovat případné podporovatele.

A pokud bychom se měli bavit o nějakém myšlenkovém zapojení…

Zatím ne, ale projekt se teprve rozbíhá.

Čerstvý Finmag

Na stáncích od 23. května!

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.


Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.


Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.


Pokud se pamatuju správně, Björn v našem rozhovoru zmínil, že potřebuje získat padesát milionů dolarů. To je na český neziskový sektor obrovské číslo. Vsadil byste si na něj?

Je to velký úkol. Na druhou stranu Björn Lomborg je velké jméno, které má za sebou hmatatelné výsledky na globální úrovni.

Pro srovnání, jaký je roční rozpočet CEVRO Institutu?

Také zhruba padesát milionů. Jenže korun. Pokud ale chcete změnit způsob, jak veřejnost vnímá a identifikuje problémy, a zahájit debatu o smysluplných řešeních velkých společenských problémů, musíte být ambiciózní. Je tu spousta neziskovek, které mají různé nápady, co by se mělo dělat a jak, ale tohle má být trochu jiná liga.

Máte pocit, že je po podobném projektu v Česku poptávka? Zvlášť za současné politické konstelace?

Panuje tu intelektuální prázdnota. Zatímco v devadesátých letech veřejným prostorem rezonovala velká témata jako svoboda, vznik a rozvoj soukromého sektoru, opravdové, a nikoliv politické podnikání nebo otevírání se světu, dnes jsme úplně jinde. Politici řeší zákaz prodeje o vybraných státních svátcích, GDPR, čerpání evropských dotací a zákaz kouření! K velkým tématům, která by nám připomněla nutnost posouvat se směrem ke svobodné a tržní společnosti, už se nikdo nevrací. Náš započatý, ale nedokončený odklon od socialismu v devadesátých letech nás sice posunul k dramaticky lepší společnosti, než jsme měli, zároveň ale vidíme, že nás tato polovičatost zavedla do situace, ve které dochází k bezprecedentnímu provázání ekonomické a politické moci a oslabování systému soukromého vlastnictví.

To, co se dnes děje, někteří společenští vědci označují za participatorní fašismus. Máme možnost chodit k volbám, ale žijeme v systému, kde sice stále formálně existuje soukromé vlastnictví, ale soukromým vlastníkům až příliš často někdo druhý říká, co a jak mají dělat – koho a za kolik můžou zaměstnat, kdy můžou mít otevřeno, co a za kolik můžou prodávat, jak mají vypadat jejich provozovny, jaké pokladny mají mít atd. atd., všichni se musíme stále někde registrovat, podávat kontrolní hlášení, vykazovat ministerstvům a nově zřizovaným úřadům, povinně se pojišťovat. Takovému systému bychom se přitom měli všichni bránit, a ne jej pomáhat aktivně či pasivně budovat! Kde je étos znovunabytí svobody, odstranění státního diktátu a nastolení systému, jehož základem je soukromé vlastnictví? Namísto velkých témat společností hýbe to, jestli postavit stadion pro Martinu Sáblíkovou

Ale zpět k otázce. Ano, Björnův projekt nezvedá prapor svobody a neřeší v tomto smyslu velká politická témata. Je to projekt vysoce praktický, utilitární, a alespoň vnáší racionalitu do debaty o veřejných politikách. Pokud pomůže k tomu, že se lidé zamyslí a uvědomí si, kolik co stojí, co jim za to kdo dává, nebo co jiného by mohli za stejné peníze mít, bude to skvělé. A třeba právě tohle dopomůže k opětovnému vytvoření debaty o tom, na kolik je nutná tak vysoká míra přerozdělování a státních zásahů, zvlášť když lidé dnes snad stále zřetelněji vidí, jak je možné i v demokratickém systému zneužívat politiku k vlastnímu obohacení.

Nemůže se ale právě takováhle analýza stát dalším nástrojem legitimizace stávající politické garnitury? Díky téhle tabulce teď přesně víme, kde budeme makat. Čau, lidi, není to skvělý?

Rozumím, kam míříte. Já věřím ve funkčnost a robustnost společenských a ekonomických systémů, jejichž základem je soukromé vlastnictví a nepolitické podnikání. Takže věřím i v to, že cost-benefit analýza ukáže, že centrální a byrokratizovaná řešení nikam nevedou a že je žádoucí, aby peníze riskoval ten, kdo je vydělal, protože jen on si dá pozor, aby byly utraceny efektivně. Björn navíc primárně nechce měnit myšlení politiků, ale veřejnosti, která si na základě výsledku projektu uvědomí, kolik peněz z veřejných rozpočtů je promrháno na možná dobře znějící, ale nefunkční řešení, navíc mnohdy neexistujících problémů.

V jeho analýze globálních priorit vychází například velmi dobře, tedy efektivně, investice do svobodného obchodu. Pokud lidé pochopí, že chudým víc pomůže, když budou odstraněna cla a jiné překážky obchodu, než vládní výdaje utracené v kolonce rozvojová pomoc, vytvoří tlak, který povede k politické změně a lepšímu a svobodnějšímu světu.

Ve Spojených státech o tomhle výstupu asi ještě neslyšeli. Minimálně v okolí Bílého domu. Donald Trump dělá všechno pro to, aby svobodný obchod zabil…

Z ničeho nic se nám vracejí myšlenky, které už byly mezi odborníky několik set let mrtvé. Pohřbené dlouhou tradicí politických ekonomů, kteří objasnili hloupost argumentů primitivního protekcionismu… A teď jsou znovu všude. Nejen v Americe, i u nás.

Proč se to děje?

Může v tom být lobbing, politická korupce nebo snaha velkých domácích hráčů o hlídání vlastního písečku. Protekcionismus koneckonců primárně znamená přesun peněz z kapes domácích spotřebitelů do kapes domácích výrobců. Ale taky v tom může být obyčejná nevzdělanost – a můžeme se bavit o tom, jak je možné, že lidé, kteří prošli vzdělávacím systémem, nemají ani elementární ekonomické znalosti. Bohužel se ve školách mluví víc o tom, kdy slavit Den Země, než o tom, jaké dopady má zavedení cel a rozbíjení mezinárodní dělby práce. Pochopení toho, že ve společnosti, kde se má tvořit prosperita, má být spíš míň celníků než víc a že svobodný obchod je dobrá věc, přece není projevem přízně radikálním myšlenkám, to je zdravý rozum. … Možná před dvěma sty padesáti lety o tom byly pochybnosti, ale dnes by to měl být základ vědění každého člověka.

Selhává vzdělávací systém? Proč si lidé vybírají čím dál častěji silné vůdce, kteří slibují, že se o všechno a všechny postarají, že je ochrání a že se budou mít všichni líp?

Některé otázky jsou řekněme kontroverzní a složité, ale zrovna tahle mezi ně nepatří. Zakazovat spolupráci mezi lidmi není žádná ochrana. Stát „nás“ nechrání, stát dokáže použít své moci k tomu, aby jedny poškodil na úkor druhých. Politické elity rády využijí lidského strachu, lidské zbabělosti nebo lidské hlouposti a zvýší svůj vliv, své rozpočty, aby se o lidi „postaraly“. Tak přesně dochází k vytrácení svobody a rozkladu systému tržního hospodářství, založeného na soukromém vlastnictví.

Lidé by si měli uvědomit, že stavět paralely mezi fungováním ať už rodiny nebo firmy a společnosti je nesmírně nebezpečné. My tu přece nemáme vládu pro to, aby o nás pečovala tak, jako o nás, když jsme děti, pečují naši rodiče. Nejsme ovce, které potřebují baču. Nejsme podřízení zvoleného šéfa. Jako svobodní lidé nepotřebujeme, aby nám někdo stanovoval priority, aby nám říkal, co a kdy máme dělat. Potřebujeme jen, aby nám někdo vytvořil prostor pro mírumilovné soužití. Deklarovanou primární rolí vlády je eliminovat agresivní a predátorské chování ve společnosti. Bohužel se čím dál víc ukazuje, že tuhle funkci dnes vlády nejenže dobře neplní, ale že se samy stávají tím predátorem. Ministři cestují po zemi a slibují, jak jedněm peníze vezmou a druhým je dají; zneužívají své politické funkce ve snaze dál posílit svůj politický vliv; privatizují si moc, a ještě lidem prodávají pohádku, že to dělají pro ně. A spoustě lidí to přijde normální a toto perverzní chování považují za důkaz, že někdo myslí na jejich potřeby a reaguje na jejich obavy.

Je možné ekonomicky uchopit strach?

Před pár lety byl v Praze slavný ekonom Robert Higgs, autor Politické ekonomie strachu. Higgs v ní popisuje, jak se lidé, pokud jsou vystrašení z ekonomických problémů, politických konfliktů, válek nebo hospodářských krizí, ochotně vzdávají osobní svobody a volají, aby je někdo ochránil. Politici pak vždy – údajně dočasně – posílí svou moc, omezí práva, zvýší daně, zavedou nové regulace podnikání, zestátní majetek nebo zintenzivní kontrolu soukromí. Jenže část dočasných opatření zůstane, i když problémy odezní. Politická moc v důsledku toho postupně bobtná, lidé se stávají víc a víc závislými na státu a to mění jejich politické chování a deformuje celý ekonomický i politický systém.

K dalšímu čtení

Higgs na Finmagu

„Přeregulovanost je v Evropské unii tak enormní, že se toto soustátí stává jedním velkým žertem,“ varoval Robert Higgs, přední světový ekonomický historik, v rozhovoru s Lukášem Kovandou už v roce 2011: 

Robert Higgs: EU je extrémně korupční

Přijde mi, že popisujete nástup fašismu ve 30. letech… Může se něco podobného opakovat dnes?

Už se to děje. Fašismem zde podle klasické definice myslíme formální zachování systému soukromého vlastnictví, kdy se však neustále oslabuje role de iure soukromých vlastníků a de facto rozhodovací pravomoci má stát, který je navíc často pod vlivem velkých hráčů. Podnikatel si tak už nemůže otevřít obchod, kdy chce, nemůže zaměstnat, koho chce, nemůže mu zaplatit, kolik si dohodnou, nemůže rozhodnout o podmínkách, v nichž bude zaměstnanec pracovat… O tom všem už rozhoduje někdo jiný než de iure vlastník. Vlastnictví se stává pouze vlastnictvím nominálním. Zároveň žijeme v systému, kdy si ti opravdu velcí hráči sami utvářejí zákonný rámec pro své podnikání a manipulují systémem ve svůj prospěch. Politika prorostla s velkým byznysem a malí podnikatelé se jen bojí, aby na ně někdo nekleknul.

Z obrazu nám mizí vlastník-jednotlivec a stále častěji slyšíme o národu a jeho údajných potřebách. Málo lidí si například uvědomuje, že například při debatách o zákazu kouření v restauracích nemá být základním argumentem odvolání na koncepci národního zdraví nebo názor lékařů na míru škodlivosti kouření, ale že autoritami pro řešení této otázky musí být političtí filozofové nebo filozofové práva. Nejedná se totiž o debatu o zdraví, ale o svobodě, o obsahu konceptu soukromého vlastnictví a smluvní svobody, o ospravedlnění použití mocenského aparátu státu proti mírumilovným aktivitám dospělých osob. Kdyby lidem v listopadu 1989 někdo řekl, že ve svobodné společnosti bude trestné si ve vlastním domě otevřít kuřáckou hospodu, nevěřili by tomu!

Kdy lidem dojde, že už jsou jen rukojmí?

I komunismus a centrální plánování, které byly zjevně nefunkční, trvaly půl století, než byl vytvořen dostatečný tlak na společenskou změnu. Dnešní uspořádání, které v sobě pořád má dostatečný prostor pro podnikatelskou kreativitu, a umožňuje tak lidem žít v relativní prosperitě, může přetrvávat velmi dlouho. Dokážou-li vlády řešit potenciálně velké problémy veřejného zadlužování a otázky penzí, zdá se, že změny nebudou revoluční, ale že se spíše občas objeví reformátoři, kteří ať už z ideologického přesvědčení, či z nutnosti provedou reformy, jež hospodářství částečně oživí.

Josef Šíma

Ekonom, rektor vysoké školy CEVRO Institut a garant oboru hospodářská politika a mezinárodního programu Philosophy, politics, economics. Jako pedagog se věnuje zejména ekonomickým a hospodářskopolitickým tématům, přeložil do češtiny víc než deset knih.

Jak je možné, že v celé Evropě nenajdete opravdu úspěšnou politickou stranu, která by hájila svobody občana?

Protože jenom velmi výjimečně je argument svobody úspěšnou politickou strategií. Platilo to možná pár let po pádu komunismu, dnes už ne…

Země se musí dostat na hranu nefunkčnosti nebo prožít jiný šok. Teprve pak můžou uspět reformátoři jako Margaret Thatcherová nebo Roger Douglas na Novém Zélandu. I oni ale navzdory své protržní rétorice obecný trend posilování moci státu nijak zásadně nezvrátili. Jen svými reformami dopřáli ekonomikám trochu se nadechnout.

Řada dnešních problémů, které lidem komplikují život a které by funkční tržní systém odstranil, tak vyvolává nespokojenost, které oživuje a posiluje primitivní lidské pudy. Lidé pak obvykle nevidí jako původce svých problémů bující byrokratizaci a všudypřítomnou politiku, ale obracejí se proti cizímu, cizincům nebo třeba i zahraničnímu obchodu. Nespokojení lidé špatně identifikují příčiny problémů a stát je v tom často svými politikami utvrzuje. Rád je „chrání“ a tím opět, jak nás učí Robert Higgs, sám posiluje a nás zbavuje svobody.

Zase jsme u strachu…

Lidé se obvykle nebojí toho, co znají. Obchod, cestování, komerční vztahy obecně, to jsou způsoby, jak si lidé dobře uvědomí, jak se – navzdory odlišnostem – vzájemně potřebují. Stát rozvoji těchto vztahů mnohdy vůbec nepřeje. Ze zkušenosti rektora školy vím, kolik nesmyslného úřadování je kolem toho, abychom mohli přijmout studenta ze zahraničí. A mnohdy to student vzdá kvůli nesmyslnosti postupů, které by bylo nutné naplnit. Proč by vůbec do toho měl stát mluvit?

Za týden se v pokračování rozhovoru s Josefem Šímou budeme bavit o státním a soukromém školství…

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+19
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

20. 5. 2018 5:13, Tomáš Smolík

My nemáme vládu, vláda má nás.
Oni nás pěstují jsme jejich majetek.

Reagovat

 

+7
Líbí
Nelíbí

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

19. 5. 2018 12:27, Karel

Mám dojem z rozhovoru, že pan rektor tíhne k anarchii.

Reagovat

 

-6
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (8 komentářů)

27. 5. 2018 | 0:14 | verka

Proč by do toho měl stát mluvit, když existuje tak přechytrý člověk - sebestředný Šíma co se tak rád ukazuje a fotografuje. Asi se z tohoto webu odhlásím. Kašpárek a ještě tento, to už je na normálního člověka moc... více

27. 5. 2018 | 0:14 | verka

Proč by do toho měl stát mluvit, když existuje tak přechytrý člověk - sebestředný Šíma co se tak rád ukazuje a fotografuje. Asi se z tohoto webu odhlásím. Kašpárek a ještě tento, to už je na normálního člověka moc... více

24. 5. 2018 | 17:26 | Pepan

Smolíku, rektor netíhne k anarchii, ale jasně říká, že úlohou státu je vytvářet mírumilovné prostředí, tedy vládu zákona a vládu práva, právní stát. Tak aby tvůj odběratel byl za nezaplacenou fakturu do 1 měsíce potrestán...více

24. 5. 2018 | 17:20 | Pepan

Naprosto pravdivý text. Přes všechna přání anti-amerikanistů americký dolar stoupá. Země postupuje kosmický a vojenský výzkum soukromým osobám protože je to 100% efektivní a svoje peníze riskuje ten kdo je vydělal. Proč tiskne...více

21. 5. 2018 | 10:31 | Fero

:-)). Přesné a tak po novém digi nomadi a po starém kočovníci - nenechat se ochočit! On The Road forever. více
Partners Financial Services
 
 

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK