V době studené války se jedním z míst, kde se Západ s Východem štengrovali, kdo výš, staly vrcholné sportovní akce, olympiády, mistrovství světa. Některé země pro vítězství dokázaly obětovat víc než druhé. Speciálním případem bylo Honeckerovo východní Německo, bobulový ráj. A druhým zvláštním případem je pak Čína. Ta ovšem měla jiný přístup, spolehnutí na to, že v té obrovské mase lidí se talenty najdou. A když se našly, pak byly takové děti od nejútlejšího věku podrobeny ostrému, vojenskému drilu.
Jen je nechte, ať si šlehnou
Dnešní ruský skandál potvrzuje, čeho jsme si beztak všimli: Rusko potřebuje sobě i světu zase něco dokazovat, nová studená válka je tady. Čína si dál válčí po svém, jako třetí vzadu.
Když odhlédnu od geopolitiky a zůstanu u sportu, musím přiznat, že víc než čínská je mi vlastně sympatická chemická cesta na stupně vítězů. Ničí totiž až životy dospělých lidí, lidí, kteří se dokážou rozhodnout, co si vpraví do těla. Znalci sportu mi možná, pokud jde o svéprávnost borců v nejrůznějších odvětvích, budou oponovat, možná jsou boxeři nebo fotbalisté mentálně na úrovni desetiletých dětí – ale o tom já nic nevím. Doufám jen, že to tak není. Představa, že se mává českou vlajkou na oslavu toho, že v souboji blbečků byli ti naši lepší, se mi poněkud ekluje.
Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk má za to, že proti dopingové špíně ve sportu se má bojovat větším důrazem na čistotu. A vzpomíná na to, jak Barbora Špotáková překonala zřejmě dopingem vylepšené výkony jedné ruské atletky. Je to sice hezké, ale pravděpodobně je tenhle případ spíš výjimečný. Kolik sezón kraloval Lance Armstrong na Tour de France? Měli čistí nějakou šanci? Pomohly řeči o čistotě a stále přísnější dopingové kontroly za ty desítky let?
Peníze radši na skutečný sport
Motivace vyhrávat je zkrátka příliš velká, zvlášť když se k touze po osobním hmotném prospěchu a po uznání musí připočítat váha touhy po prestiži celého státu. Nebudu zdaleka první, kdo bude říkat, že doping by měl být povolený. A pokud se od něj nebude chtít umazat celá země, ať prostě se prostě na vrcholných sportovních podnicích nenechává reprezentovat. Ať si tam svoje reprezentanty posílají farmaceutické firmy, schválně jestli bude v soutěži o pohár konstruktérů soukromý kapitál úspěšnější než ruský státní podnik Bobulka.
Je to příliš radikální? Možná. Ale ušetřilo by to hodně peněz, které by se mohly věnovat – na opravdu čistý sport. Na hřiště a běžecké trasy, na sportovní kroužky. A na všechny ty věci, které používají lidi ke sportovnímu vybití a vyžití.
Je mi jasné, že tenhle apel je planý. A že ani není nijak originální. Ale mám pocit, že je zase jednou dobré tenhle názor vytáhnout na světlo a zopakovat. Aby si na něj lidi zvykali – třeba jim za sto za sto padesát let přijde normální.
A vyloučení střetu zájmů: Nechci to pro sebe, stejně jako pan prezident občas rád zacituju Winstona Churchilla, konkrétně jeho odpověď na otázku, jak se mohl dožít tuším osmdesáti let, údajně odpověděl lakonickým Absolutely no sports. Jistě nemusím překládat. Ale pokud by se našly nějaké peníze taky pro značiče turistických tras – tak ok, přece jen se nějaký malý střet zájmů najde. Přiznávám se k němu.
Co si o tom myslíte vy? Podporujeme sport dostatečně? A podporujeme ten správný? Jste fanoušci? Mrzelo by vás, kdybychom si třeba v referendu odhlasovali, že příště kašleme na celou olympiádu, ať si to tam ostatní užijou? Dejte vědět v diskuzi pod článkem. Pro jednoho diskutéra máme nachystanou knížku od Grady.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno