Česká vláda přislíbila Evropské unii, že pro budoucí roky dodrží určité mantinely ve svých výdajích. Sama si obdobný přístup vytyčila i v odstartované reformě veřejných financí. Ministerstvo financí však před několika dny oznámilo, že horní strop pro příští rok 894,4 mld. Kč navrhuje překročit o 13,4 mld. Výdaje by se tak vyšplhaly na 907,8 mld. Podtrženo a sečteno: návrh přesahuje rámec schválený ministry financí zemí EU. "Jsem si toho vědom," tak reaguje dosavadní ministr financí Bohuslav Sobotka.
Z uvedeného rozdílu chce vláda 10 miliardami financovat své programové priority. Neznamená to náhodou skutečnost, že chce použít další peníze k tomu, aby splnila své původní, např. ve volebním programu ČSSD či v programovém prohlášení vlády uvedené, sliby? Je zvláštní získávat peníze na splnění programových slibů pomocí porušení slibů jiných... Za zbylé 3,4 mld. pak nese spoluodpovědnost samotná Unie, protože podle jejích pravidel musí vláda do státního rozpočtu zahrnout i rozpočet agentury, z níž plynou unijní dotace pro zemědělce. Ale že se s tím u nás "jaksi nepočítalo"…
Dohromady dalších 40 miliard navíc požadují ministři jednotlivých resortů s tím, že jim přidělené peníze nestačí. Potřebují je buď na nějakou ze svých priorit, nebo jako prostředky pro čerpání z fondů EU. Častou podmínkou pro poskytnutí dotace EU je totiž finanční spolupodíl národní vlády.
Požadavky ministerstev na dalších celkem 40 mld. |
14 mld. ministerstvo práce a sociálních věcí 14 mld. ministerstvo zemědělství 6 mld. ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy 2,3 mld. ministerstvo spravedlnosti O zbytek žádají ministerstva pro místní rozvoj, průmyslu a obchodu, kultury a životního prostředí
Další pořadavky nehodlají vznést ministerstva dopravy, obrany a informatiky
Zatím se nevyjádřila ministerstva zdravotnictví, zahraničí a vnitra. |
Vláda provádí velmi podivné kroky
Nelze se zbavit dojmu, že vláda hraje jakousi "všestrannou" partii. Sama si stanoví a všemožně obhajuje strop pro své utrácení, aby zabránila růstu státního dluhu, a pak? Při první příležitosti se chová, jakoby strop neexistoval. Bohužel, na to, že vláda slibuje a neplní, jsme si už mohli zvyknout. Učitelé a další státní zaměstnanci by mohli vyprávět, kolikrát se jim dostalo ujištění, že se jejich platy zvednou, a kolikrát pak museli stávkovat, protestovat nebo ustupovat.
Jakoby už všichni zapomněli, jak dopadli v posledním měření politických sil, eurovolbách. Pánové, nenaznačili vám náhodou voliči, že nejsou zvědaví na to, abyste jim něco slíbili, a pak to nesplnili? Pravda, politické karty byly rozdány do velmi složité hry, ale s tím se musí počítat. Trojbarevná koalice má možná lehce přes sto hlasů ve sněmovně, ale společný program může najít pouze ústupky směrem k programům druhých. Ale volič ČSSD odevzdal svůj hlas proto, aby se dočkal minimálně středo-levicové politiky s pestrou paletou sociálních jistot. Naopak volič US–DEU hlasoval pro velmi pravicovou politiku spojenou třeba s poklesem daní. Proto existence jakékoli koalice levého a pravého přesvědčení nemůže znamenat nic jiného než ústupky od programu, a následně další přesun voličstva k alternativním stranám více napravo či nalevo podle vlastního přesvědčení.
Je pravdou, že cesta k vyrovnanému rozpočtu není jednoduchá, neboť významnější seškrtání výdajů je u mnoha položek podmíněno změnou zákona. Pokles vládních výdajů by také znamenal hrozbu zastavení hospodářského růstu. Ale schodkový rozpočet znamená odkládání problémů do budoucna. I samotná keynesiánská hospodářská politika, v jejímž duchu začala vláda premiéra Zemana po volbách v roce 1998 léčit stagnující hospodářství a roztáčet spirálu deficitu, doporučuje v době konjunktury přibrzdit a splácet dluhy. Takový postup je však u nás dodržován zatím jen na papíře. Vždyť až rozpočet v roce 2005 má poprvé zvrátit nepříznivý trend a obrátit každoročně rostoucí schodky státního rozpočtu kýženým směrem dolů. Pořád se však bude jednat o nějakých 94 miliard "minus".
Daleko horší než čísla a případné volební neúspěchy je však sám fakt, že i ti nejvyšší představitelé země bez hnutí brvou přiznávají, že sliby dodržovat jednoduše nebudou. Probůh, v jaké zemi to žijeme? Jeden z nejvyšších představitelů, možná v nejlepší víře, veřejně prohlašuje, že si je vědom toho, že porušuje závazky. Když se tak smí chovat ministr, proč by se tak nemohl chovat kdokoliv další, traktorista František Novák, finanční poradce Miroslav Procházka nebo třeba ředitel kterékoliv veřejné instituce Alois Rychtařík... Máte pocit, že si nemálo Čechů myslí, že se všechno smí a nepřesnost, křivost a snad i náznak podvodu (a to snad ne?) hrají v této společnosti hlavní roli? Nedivme se.
Myslíte si, že může existovat vysvětlení pro podobné chování nejvyšších představitelů státu? Věříte pak takové vládě, nebo minimálně těm představitelům, kteří podobné kroky navrhují? Myslíte si, že se tak děje jen proto, že se změní vláda a vytyčené mantinely nebudou "až tak závazné"?