Je vůbec nezbytné vybírat nějaké daně?

Už jste si u nás mohli přečíst různé přístupy k daňové reformě. V názorech ke článkům se opakují velmi často dva pohledy. Chceme nižší daně, zrušte zbytečná nařízení i s úředníky, kteří je musejí vykonávat. Ale na druhou stranu přiznáváme, že některé daně jsou nezbytné, aby byla zachována určitá minimální – nevyhnutelná funkce státu. Rozhodli jsme se nabídnout další alternativu vycházející z tradic rakouské ekonomické školy a později z moderního (ultra)liberalismu v americkém ekonomickém myšlení. Pochopitelně jde o názor minimálně diskutabilní a lze jej považovat za okrajový, o to více netradiční a přímo vybízející ke studiu. Vlastní silou této myšlenky je formulace určité alternativní cesty k současnému velmi složitému labyrintu společenských vztahů a věčně se měnícímu právnímu řádu. Základním krokem k liberálnímu vidění světa je odbourání zdroje neefektivity a nesvodody ve společnosti, podle jejich mínění státu.

Neexistence státu je strašák jako hrom

Nosným motivem celého konceptu je cesta jedince ke svobodě a skutečnost, že stát nemůže ze své podstaty rozpoznat potřeby jednotlivců tak, aby zajistil efektivní alokaci bohatství, čímž společnosti jako celku zamezuje v teoreticky možném rozkvětu. Důvodem k takové úvaze je přesvědčení, že volná soutěž vede k větší efektivitě než řízené hospodářství, ovšem dotaženo do všech detailů a oblastí. V dobách nedávných zajišťoval v socialistickém bloku stát prakticky veškeré činnosti včetně výroby obuvi nebo housek. Dnes je ve vyspělých demokratických zemích takový přístup považován za přežitý. Volný trh umí zásobovat jednotlivce produkcí housek i bot lépe, levněji a kvalitněji (nebo v různé škále nabídky a kvality).
Libertariánské mínění je takové, proč

Autoři, po jejichž dílech zájemci o podobné teorie určitě rádi sáhnou

Ludwig von Mises, Murray N. Rothbard, Israel Kirzner, Jörg G. Hülsmann, Pascal Salin, Hans-Hermann Hoppe, Henry Hazlitt. Charles Murray, Bertrand de Jouvenel.

by tedy nemohl trh dodávat kvalitnější zákony, soudy, bezpečnost nebo vzdělání, když stát neumí vyrobit ani lepší housky? A ihned vyvstává první problém. "Nemožné," ozývá se hlas veřejnosti, vzdělanců a hlavně politiků. Kdo by zajišťoval dostatečnou úroveň vzdělanosti, zákonodárství, soudnictví a bezpečnost? To přec nikdo nemůže dělat. Ale libertariáni kontrují tím, že soudnictví i bezpečnost lze bez problému svěřit soukromým institucím pod regulací neviditelné ruky trhu. Jen naše myšlení omezované státní kontrolou vzdělávacího systému odmítá takovou možnost "vidět". Automaticky předpokládáme, že společnost je špatná a potřebuje ke svému chodu mnoho složitých zákonů. Ale proč? Existují přece i přirozená práva, jako právo na život nebo na soukromý majetek. Podle liberální logiky není dalších zákonů potřeba, stačí respektovat svobodu jiných a budeme svobodní všichni. Naši spolupráci pak jednoduše zařídí trh.

Trh umí produkovat obranu i právo lépe než stát

Vždyť již dnes na tržním principu fungují firmy, které mají zájem na tom, aby bezpečnost byla co možná nejvyšší a najímají si za tím účelem další soukromé firmy, které dokáží zajistit vyšší míru bezpečnosti než státní orgány. Jsou to pojišťovny, které na každém zločinu, který musejí uhradit, ztrácejí část svého zisku. Proto by ve svém zájmu najímaly bezpečnostní agentury a zejména detektivy. Agentury by, podobně jako dnes, chránily dohodnutý majetek, soukromí detektivové by, podobně jako dnes, pátrali po původcích kriminality a pomáhali je chytat. Polapením zločince začíná fáze jeho potrestání, nápravy a zejména uhrazení veškeré škody, kterou způsobil. Podle libertariánů je absolutně nepřípustné, aby životní úroveň zločinců zajišťovali i nezločinci, neboli aby chod věznic financovali daňoví poplatníci. Funkci soudů i věznic by opět převzal trh. Již dnes se v arbitrážích prosazují dobrovolné dohody na tom, kam se kdo a za jakých podmínek obrátí v případě sporu. Je to levnější a rychlejší. Soukromé soudy by byly konkurencí tlačeny ke kvalitním a rychlým procesům, což jsou i dnešní, často nevyslyšená, přání společnosti. Samotné trestání zločinců by pak mohlo nabývat různých rozměrů.  Konkurence by zaručila, aby náprava proběhla kvalitně a podle možností a ochoty napravovaných.
Významným příspěvkem státu k rozvíjení společnosti je i poskytování a kontrola vzdělání. Omyl, namítají libertariáni. Státní kontrola vede pouze k potírání vzdělanosti v logice "příliš vzdělaný člověk znamená nebezpečí pro stát". Stát prý vyučuje tomu, jak je důležitý a prospěšný, a nikoliv tomu, co lze vědecky prokazovat. Svěřit vzdělávání trhu by znamenalo svobodnou volbu toho, jakými znalostmi chceme být do budoucího života vybaveni. Špatné školy by zkrachovaly a o dobré by byl jistě zájem. Školné by se stalo nejen samozřejmostí, ale i jedinou cestou, jak financovat vlastní vzdělání. Vznikl by opět prostor pro tržní nabídku půjček a spoření na vzdělání.

Zákonné vyvlastnění se od kriminality (ne)odlišuje

Navrhovaný systém by sice přinesl dodatečné náklady, ale zdroje na jejich krytí by soukromníkům zůstaly z neexistujících daňových povinností. Míra zdanění ve vyspělém světě se pohybuje kolem 50 %. Proto by lidem na jejich rozhodování zůstalo dvojnásobné množství bohatství. Ziskem navíc by měla být konkurence ochránců majetku, což by, na rozdíl od státního polomonopolu, mělo přinést přežití úspěšným, dostatečně levným a kvalitním. Je jasné, že lidé i pojišťovny by preferovaly úspěšné ochránce majetku a bezpečí. Další výhodou je přesná cenová informace o nákladech na bezpečnost místo státem deformované ceny veřejného statku.
Výběr daní považují libertariáni za zásadní narušení fungování trhu. Pozastavují se nad tím, že současné státy mohou zdaňovat a zároveň bojovat proti kriminalitě. Dopady zločinů na normální chod tržního systému lze charakterizovat jako násilné přerozdělení soukromého vlastnictví od jedněch (oloupených) ke druhým (zlodějům). Jelikož je takové přerozdělení pro fungování trhu zničující, má boj proti kriminalitě jasný a ospravedlnitelný důvod. Lidé se brání proti možnostem takového útoku a pořizují si drahé bezpečnostní zámky či alarmy, investují do lepších plotů a dalších vymožeností. Alokace jejich vzácných statků neodpovídá tomu, jak by probíhala bez existence kriminality. Charakteristickým znakem zločinu je jeho nahodilé, nesystematické a nikdy ne trvalé směřování vůči různým objektům.
Výběr daní nese mnoho podobných znaků. Dochází k odebrání části majetku. Lidé se rovněž snaží o úpravu alokace svého bohatství, aby se zdanění vyhnuli. Podnikatelé provádějí některé investice jen proto, aby si snížili daňový základ, manuálně pracující nezřídka pobírají část peněz "bokem", aby zamezili vyššímu odvodu daně z příjmu. Právo vyvlastňovat pomocí daní je však zákonné, a tedy právně legitimní. Ekonomicky se opodstatňuje nutností přerozdělení ve prospěch slabších, společenským souhlasem a poskytováním veřejných statků. Libertariáni doplňují, že působení jakéhokoliv daňového zatížení má dopad na efektivní alokaci. Tento dopad je však hlubší, než má samotná kriminalita. Hrozba daňového vyvlastnění je totiž permanentní, systematická a vyhnout se jí lze jen velmi obtížně, v ideálním pojetí dnešních států vůbec.

Lidský zájem o solidaritu nepotřebuje státní asistenci

Hájí-li se někdo tím, že společnost se v demokratických volbách vyslovila většinově k tomu, že je potřeba přerozdělovat ve prospěch chudých a většina společnosti je ochotna se takovým pravidlem řídit, tak by taková většina samozřejmě mohla pomáhat i bez existence státu. Zkrátka, chce-li někdo pomáhat chudým, nepotřebuje k tomu stát. Již dnes vídáme mnoho nestátních organizací, jejichž pomoc slabým je efektivní a přitom tržně konformní. Je-li však většina společnosti proti takové pomoci, je s podivem, že mechanismus nepřímé demokracie s delegací práv jedinců na jejich zástupce dovolí, aby se na pomoci podílela celá společnost. Libertariáni dokládají na statistických údajích i to, že sociální pomoc způsobuje chudobu, nezaměstnanost, nemocnost a vše ostatní na co jsou poskytovány sociální dávky.
Děje se tak ze dvou důvodů. Lidé se jednak díky sociálnímu zajištění nemusejí obávat, že se dostanou do naprosto kritické situace. Za druhé se všichni blízcí stanoveným hranicím chudoby a nemocnosti snaží dostat pod, a nikoliv nad, tuto úroveň. Jejich chování je zcela racionální. Úroveň mírně nad znamená mít relativně málo a k tomu nemít nárok vůbec na nic. Zatímco být pod danou úrovní, znamená mít o malinko méně, ale ještě bez námahy dostávat něco navíc. Atraktivnost pozice "nemít" se tak výrazně zvětšuje s přiznáním statutu příjemce dávek.
Obdobně nemůže škodlivý dopad zdanění ospravedlnit ani státní "revanš" v podobě jistých statků poskytovaných plátcům. Kriminálníka také neospravedlní, když své oběti poskytne ze získané kořisti třeba večeři. Dopad na efektivní alokaci je minimálně stejný.

Čas na podobnou radikální reformu v soudobě nastavených pravidlech společnosti zatím nepřišel. Pokud však chceme žít ve světě, kdy budeme rozhodovat sami o sobě, místo těch nahoře, existuje naznačená cesta. Někteří myslitelé dokonce prokazují, že je to cesta jediná,  jak vymanit sociální stát z hrozby krachu podobnému krachu socialistických režimů. Uvidíme.

Myslíte si, že podobné názory mají v diskusi o budoucí podobě světa své místo? Souhlasili byste s tím, aby se trh podílel na podstatně větší části rozhodování v naší společnosti? Pomohli byste v případě potřeby sociálně slabým i dobrovolně? Mohou soukromé věznice fugovat lépe, než ty státní?